Cesta do dalšího, tentokrát skutečného (protože tichého a fungujícího) azylu byla náročná (začala se mi motat hlava, a tak mi pomohl, ale také mne uspal, kinedryl, a ač jsem měl snahu se pak odpoledne, když jsme osaměli na pečlivě udržovaném pozemku v pečlivě udržovaném domku, zmátořit a vychutnat si atmosféru bez pávů a kuřáků, tělo stále odmítalo zapnout). A tak jsem šel spát hned po osmé. Nové ráno na novém místě pobytu kousek od Milevska bylo skutečně hezčí a moudřejší (minulých dvou měsíců a) večera: sluníčko, čerstvý vzduch, kosi, vrabci, stromy, posekaný trávník, a také neuvěřitelně pečlivě naskládané dřevo na nařezání a naštípání. Joj! A sotva jsem zapnul počítač, vykoukl na mně jednoznačně nejkrásnější a největší potěšení a zadostiučinění přinášející e-mail o haře (po třiceti letech co o ní učím a vyprávím, a po několika letech od vydání zmíněné knihy).
Zatímco pro naprostou většinu populace jsou řeči (a četba) o osvícení, haře, orgasmickém porodu či možnosti žít šťastně a zdravě i dnes a tady jen jakýmisi mýty, o kterých je hezké slýchat a číst, ale jsou nerealizovatelné a z rodu báchorek, sem tam se najde někdo, kdo uvěří a nepodlehne shazujícím řečem konjunkturálně průměrných pochybovačů. Marco Pollovi nikdo nevěřil, stejně jako nevěřili zoologové v Evropě, že by mohla existovat černá labuť. Stejně tak John Lennon nedal na tetičku, která mu neustále předhazovala, ať nechá tu kytaru, ta že ho neuživí, Bill Gates nedal na výchovné řeči otce a Steve Jobs nepřesvědčil jednu dobu kolegy v Applu, že ví, co a jak… ale vydržel a dočkal se. Stejně jako když si několik českých a slovenských žen nenechalo gynekology a porodníky vnutit převládající negativní slovník a diktát „odborníků“ (tvrdících, že vědí lépe než ženy, jak rodit a kojit), a užilo si těhotenství a porodilo orgasmicky…
Stejně jako když několik vlasatých rockerů a disidentů a jiných tvrdých hlav nepodlehlo masové propagandě o tom, že vědecký materialismus je vrchol lidského pokroku, ani pisatelka níže citovaných řádků nepropadla nesnesitelné snadnosti povrchního čtení, a „realizovala“ co se dočetla (ne náhodou se v Indii hovoří o osvícených jako o „realizovaných“). Skutečná změna v českém porodnictví a ve společnosti vůbec začne, až ti, kteří dosud o možnosti lepšího (morálnějšího a soucitnějšího, tedy moudřejšího) života jen četli, prostě uvěří (rozhodující je úmysl) a rozhodnou se to „realizovat“.
Další potěšující rovinou navíc je i fakt, že tu jde o ženu. Celé roky tvrdím, že duchovnost (ve smyslu sezení se zkříženýma nohama) potřebují jako prase drbání především muži. Ženy tuhle duchovnost nepotřebují (jim stačí háčkovat, plést, nebo si užít si těhotenství a orgasmicky porodit). Přesto, a právě proto, jsem celé ty roky na seminářích učil i ženy pracovat s harou: a vůbec, co jiného je velké břicho těhotné ženy (vyžadující vědomé soustředění a změnu postojů) než hara? Pisatelka tak zcela jistě rozluští kóanovitou otázku, parafrázující odvěký kóan mnichů: Proč nemá Bodhidharma vousy (rozuměj: přestože je na všech obrázcích s vousy malován)? Moje otázka zní: proč má Daruma (taková ta soška sedícího a smějícího se Buddhy s obrovským břichem) tak velké břicho? (Odpověď pro nedočkavé: protože jak těhotná žena, tak Daruma, a také člověk, který se naučí skamarádit se s harou, je těhotný životní změnou…)
Je to jako rána zenovou holí a i když jsem ji (tu ránu) nezažila na živo, přesto vím co přináší. Hara. To podivné slovo se ke mě dostalo někdy před rokem. Máme doma Vaši knížku Meditace, a pokaždé když jsem zavřela oči, zklidnila mysl a nechala ji aby otevřela tu správnou stránku v knize, tak mi nabídla článek o Haře. Že by náhoda? Ale ne, to jen duše si dokázala říci o to co potřebovala. A já jsem poslechla. Hned jsem začala praktikovat haru… kdekoliv, kdykoliv. Příklad? Šli jsme si s manželem zaběhat, jen tak rekreačně. Nejsme žádní vrcholoví sportovci. A já to zkusila a při běhu jsem se plně soustředila do hary. Bylo to jako kdybych měla křídla. Pocit svobody naplnil celou moji mysl, moji duši. Letěla jsem, a přesto jsem byla dokonale přítomna. Manžel za mnou zůstal o několik metrů, kilometrů. Když udýchaně doběhl, sám nevěřil tomu, co viděl, jak jsem běžela rychleji a rychleji. Sama jsem byla překvapená z toho prožitku, jak skrze moje tělo proudila energie bez sebemenší námahy, zadýchání. Tělo jakoby se vznášelo v energii světla.
Postupně jsem haru přidávala do dalších situací v mém životě. Pracovní schůzky jsou více v klidu a hledání společného řešení namísto přetahování se o energii. Každé ráno a také večer medituji v haře. A takový spánek, kdy vědomě usínám v haře, to je teprve odpočinek (a zážitek) a ráno jsem svěží a nabitá energií.
Ze začátku jsem si musela haru „připomínat“, občas jsem jí i zapomněla „zapnout“, ale protože se pokaždé objevila zpětná vazba, ze které jsem se poučila a hlavně si uvědomila, že s harou by to bylo ještě lepší a klidnější, dostala jsem se postupně tam kde jsem nyní. Žiji v haře, jsem hara.
Hara. Osvobození se od myšlenek, spojení božské energie a té mojí. Matemašte!
P. S.: Proč nám o Haře neřekli rodiče, ve škole učitelé?… jak by se zjednodušil život nám všem na téhle planetě, kdybychom pochopili, že skrze Haru pronikám nejen do svého těla a mysli, ale do celého vesmíru, ve kterém jsme všichni jedna bytost. Děkuji Vám za světlo na cestě životem!
Kateřina
