Každý etolog už z prvního semestru dobře ví, jak kontaktní tvorové jsou všichni primáti – mláďata se nepřetržitě drží svých matek, ve chvílích zděšení se i dospělí křečovitě obejmou po způsobu, který nám připadá nápadně povědomý třeba z filmů o bombardování. Není divu – po stránce emocí je člověk primát jako každý jiný, píše Stanislav Komárek, a mně nezbývá než ho citovat a okomentovat povzdechem, jak jsme my lidé individuálně většinově, ale společensky už delší dobu přímo programově nepoučitelní. Před 30tilety zpíval jeden folkový zpěvák: Copak vám musím stále opakovat, že jsem vám to říkal už tehdy? A jeden spisovatel poznamenal: Ano, vše podstatné už bylo řečeno, ale protože nikdo neposlouchal, musíme to říkat znovu a znovu.
I lidé jsou neobyčejně kontaktní, jak je ostatně patrno u všech archaických kultur a také u mnoha vyspělých – každý návštěvník Íránu je překvapen tamní vřelostí a dotykovostí: oblíbené osoby včetně cizích návštěvníků jsou hlazeny, objímány a pusinkovány při každé jen trochu vhodné či z našeho hlediska i nevhodné příležitosti. Naše euroamerická kultura si ale zvolila zcela jinou cestu, v níž se každý postupně uzavírá do své osobní bubliny, kterou mu nikdo nesmí narušit, konstatuje známý etolog, a konečně přímo označuje, co je (na rozdíl od všech těch politických a stranických půtek a bulvárních novinových zpráv) opravdu důležité.
Snaživě přešlapujeme v příslovečně bludném kruhu, jehož si ovšem, jako veverky v pracovním a konzumeristickém kole, odmítáme být vědomi. Počátek je křišťálově jasný i Komárkovi: Etologa vůbec nejvíc šokuje způsob zacházení s kojenci: odebírání novorozeňat a jejich masové skladování odděleně od matek, kde křičela tak dlouho, až upadla do mdlobného spánku, je asi nejhorší způsob týrání malých človíčků, jaký si lze vůbec představit – kdyby takto v některé zoo zacházeli s novorozenými šimpanzi, dočkali by se dnes brzy kriminálu.
Co je jasné snad každému chovateli psů, koček ale i králíků, není ovšem tvrdohlavě jasné našim (už podobně špatně porozeným, nedomazleným a odloženým) pediatrům a porodníkům, kteří svá poškození předávají pilně a hlavně odborně (a lege artis) dalším generacím. Porodníci nemají zodpovědnost (každé skladnice nebo každého soustružníka) a tak jsou mé stesky posledních patnácti let, jakož i doufání Stanislava Komárka, který ovšem socialisticky utíká k individuální zodpovědnosti a přitom přehlíží tu naši, kolektivistickou, a tedy nijakou, naivně liché: Pevně doufám, že je nějaké peklo a v něm se smaží onen pediatrický činovník, který toto „hygienické“ opatření kdysi navrhl. Dnes už je to lepší, ale přesto je stále zvykem batolata odkládat k spánku do izolovaných postýlek v temné místnosti – není divu, že se jim tam nechce.
Vývoj společností, která dnes udává normu těm dalším, je ale bohužel tragický a důsledky vidíme všude kolem: Takováto atmosféra ve společnosti poškozuje mezilidské vztahy z dlouhé perspektivy možná více než činnost Gestapa. Pokud se k nám někdo blíží jako zákazník, pacient či žák, je třeba v něm vidět především potenciálního nepřítele a žalobce a je třeba s ním zacházet opatrně a distancovaně, asi jako s vosou. Trochu se obávám, že tímto směrem budoucnost míří: bude to taková trochu vylepšená samovazba.
Kolikrát jen jsem marně citoval rčení: Nemůžeš z pasti, dokud nezjistíš, že jsi v ní? Davy, které otáčejí veverčími koly současné společnosti, mají docela jiné radosti, než aby jim začalo něco být podezřelé, a kritiky, nebo děti, které křičí, že „král“ je nahý, už ani nezavírají do vězení, ale prostě nevnímají. Taktika mrtvého brouka převládá na všech úrovních, od politiky a ministrů, až k prodavačkám v obchodech, které poslušně přelepují již prošlá data spotřeby, a.učitelkám, které i po upozornění udiveného rodiče dají školačce pětku a nevezmou na vědomí, že v zadání příkladu v učebnici matematiky je chyba.
Zadání celé téhle kapitalistické společnosti jsou chybná, a začíná to všechno právě porodem. A následným bludným kruhem: špatně porození a od těl maminek ihned oddělovaní chlapečkové pak v dospělosti nenajdou odvahu bludný kruh prolomit, natož přiznat chybu, a špatně porozené holčičky pak vystudují na lékařku a v porodnici pilně oddělují novorozence od jejich maminek. Společnost, která se potápí a zaniká, ale na horních palubách se tančí o sto šest, a její kapitáni odmítají vidět realitu, si nezaslouží než kolaps a případný zánik… který, jak nedávno poznamenal v rozhlasovém rozhovoru tamním kmenem adoptovaný etnolog Mnislav Zelený-Atapana, „primitivní“ kmeny v deštných pralesech koncem roku 2012 ani nezaznamenají: přežili ve styku s přírodou (také protože nikdy neodkládají svá miminka) Suméry, Egypťany, staré Řeky a Římany, přežili dvě světové války v minulém století, a snad přežijí i kolaps téhle konzumní a Zemi tak drancující technokratické, protože špatně porozené, civilizace, která se už nejméně dva tisíce let, a zvláště v posledních dekádách stále rychleji a vynalézavěji, vyvíjí v neřestně bludném kruhu.
A tak (jakoby v kruhu) zopakuji (trochu zparafrázované a marné) přání etologa: Pevně doufám, že je nějaké peklo, a v něm se smaží všichni ti pediatři a porodníci, kteří dodnes batolata odebírají matkám a později je odkládají do izolovaných postýlek a kočárků… Pravda je ale taková, že v tomhle pekle už se začínáme smažit i my všichni ostatní… přesto, že řešení je tak snadné: zapomenout na „pokrok“ (zopakuji i mé další oblíbené rčení: Nevadí, že je zkratka delší, zato je dražší, nebezpečnější a méně pohodlná) a začít znovu rodit a vychovávat děti tak, jak to umí každý primát a každá kočka, a jak to nezapomněly domorodé kmeny v pralese.
