pro ty, kteří se na Cestě (také) zasekli. Většinou si už zvykli na to, co už zvládli, a prostě nepokračují. Zvyk je železná košile i na téhle tak klikaté stezce (změna: v poslední době je to, co se týká nabídky kvasi duchovních možností spíš rovná betonová dálnice). Pak, učiteli, raď! Proto se v klášterech odjakživa používá zenová hůl, proto jsou některé sekty stále přísnější (soustředit se do hary pod ledovým vodopádem ve čtyři ráno je pro Evropany nepředstavitelné zadání), proto jsem lidsky a i za ně a svou vlast (ne náhodou jsem Vlastimil) tak zklamaný z nesnesitelné a naivní lehkosti, s jakou Češi (a hlavně Češky) vyměnili duchovnost (a možnost a schopnost porodit příští buddhy) za další svetříky a auta a rychlokurzy esoteriky a sexu… a proto je třeba využít každé příležitosti a umět zatlačit „na pilu“. Jinými slovy, slovo slovem neporazíš (dosáhnout osvícení jen pomocí slov je nemožné), ale vhodným a dostatečně provokativním slovem lze ve vhodný čas nastartovat taková malá „aha“ (a každý aha okamžik je dlažební kostkou na Cestě).
Povídal jsem dvěma unaveným a z předchozí noci a rušného dne (všechny děti a muži odjeli na pár dnů stanovat) nevyspalým maminkám, a zrovna když jsem se chystal povědět pointu jedné příhody, zaseklý novic (už od rána si jeho ego sem tam zaodmlouvalo a bublalo) přerušil vyprávěcí energii mezi mnou a dvěma ženami otázkou, jestli si ty dvě dají čaj… musel jsem vyprávění přerušit, počkat, a pak jsem se pokusil příběh s poučením dokončit. Ani nehnuly brvou. A tak jsem novicovi dal najevo, že začátečnicky přerušil něco pro ty ženy životně důležitého, ženám jsem zdůraznil, že to zopakuji, a že to je pro ně životně důležité, pointu jsem zopakoval, a teprve potom pochopily, zasmály se a bylo vidět, že jim „to“ (poselství o schopnostech možnostech žen změnit svět) došlo.
Jak vysvitlo o minutu později, nedošlo to zaseklému novicovi. Do místnosti se dostala noční můra (spíše můrka) a poletovala kolem jedné ženy. Očividně to tu ženu vykolejilo, a tak jsem na novice, který umýval nějaké kousky nádobí u dřezu, zavolal prosbu: „Prosím tě pojď tu můru chytit, já na ni nevidím“… (pomáhá mi už pár let tak dobře ví, že kromě toho, že vidím jen na jedno oko, a tak nevidím stereo, v tom vidoucím mám zákalky, a nedokážu zaostřit). Odpověděl opět bublavou výmluvou (prostě nedokázal na konci dne, kdy byl zaseklý, rozeznat priority, ač ho právě tomu celé roky učím, a několikrát už to přitom dokázal), že má mokré ruce… A tak jsem vstal, nočního a ze světla zmateného motýlka připlácnul (zenovým tlesknutím) a zlikvidoval: pozornost obou maminek byla už stejně vyčerpána (také novicovými etudami na nepochopení a bublání ega), a delší hovor, na který (snad) budou dlouhé roky vzpomínat, protože i s nimi jsem „tlačil na pilu“ a posouval tak práh jejich pochopení (údělu a šance žen a maminek zvlášť na změnu světa třeba tím, že porodí příštího buddhu), tak definitivně skončil.
Připomínám: každá situace je učitel, a žádná se nikdy nezopakuje (v tomto složení a takové konstelaci se už nikdy nesejdeme, a zaseknutý novic velmi dobře ví, protože mu to často opakuji, že už má jen pár týdnů (soužití s učitelem), a každou minutku, hodinku a každý den by měl prožít tak, jako byl poslední…
První situace byla moderní variací na slavný kóan „Jinak přece prázdnotu nepodržíš“, druhá byla současnou variací na kóan „Nansen přesekl kočku“ (pozorní čtenáři se na tomto místě zarazí a kliknout na odkazy)…
Naznačím, co novicovi nedošlo (a co by mohlo a mělo dojít a pomoci pozorným a pokročilým čtenářům). Až se mne novic na tuhle situaci (a proč jsem tak zatlačil na imaginární pilu) zeptá, dodám ještě: „Jinak přece prázdnotu nevytvoříš a tedy ani nepodržíš…“ a „Kdybys tu můru chytil, mohla žít“.
Opakuji: novice přechytračily (únavné a pod záminkou všedních a na 100% vykonávaných rutinních úkolů) převládající zvyky ega, a v druhé fázi situace nezvládnuté emoce (vybublané přítomností dvou svědkyň ho nakonec přemohly a on před výukovou situací a svým selháním utekl), tedy přesně to, proč je v určité fázi Cesty nutná přítomnost učitele a jeho „tlačení na pilu“. Zaseknutý novic zapomněl (jako zapomíná každý, koho přemohou emoce), že učitel nikdy nic nedělá proti čemukoliv (vždycky jen pro), a nic z toho, co dělá nebo říká, by si novic neměl brát osobně… pokud to udělá, už ho má ego v pasti… Pokročilí čtenáři (a doufám že i zaseknutí novicové, protože hlavně pro ně to píši) už ví, nebo aspoň tuší, kam tím vším mířím… a ti, kteří netuší, prostě musí dočíst celé mé další naznačování (včetně odkazů na ony dva kóany)… i když i zde (za)tlačím na pilu a jako dobrý recenzent pointu filmu neprozradím… a doufat, že jim to někdy v budoucnu dojde (jako když najdou).
Duchovní učitelé samozřejmě umí (a musí) neztrácet čas, a pokud už s někým mluví, nebo pokud dokonce dovolí nějakému studentovi Cesty asistovat mu i v běžném životě, každá věta (poznámka, pingpongové překvapení, reakce) má svou důležitost… a nic není náhoda. Takový učitel dokáže během jedné dvou větiček zasáhnout podstatu bytosti tazatele (nebo tazatelky) a jít rovnou k jádru problému (jedno buddhistické rčení tvrdí, že existuje 84 000 problémů, ale stačí skutečně vyřešit jeden jediný problém, a člověk vyřeší zároveň zbylých 83 999)… což momentálně zaseklý novic už několikrát zažil (a dokonce i na tomto blogu komentoval).
Nejen pro zen a duchovní Cestu, ale i pro život jako takový je schopnost rozeznat (okamžité) priority jednou z nejdůležitějších podmínek pokroku, a dá se natrénovat (přičemž i zde platí parafráze mého oblíbeného citátu: Není cesta k umění rozpoznat priority, rozpoznávat priority je Cesta). Nakonec je zaseknutí, je-li překonáno, také učitel a zkušenost k nezaplacení, a tyhle a podobné kóany ze života, přetaveny v aha okamžik, jsou i milníky, pomocí kterých si pak člověk (i v pozdější roli učitele) vzpomene, jaké byl i on pako… a začne si ta současná paka a jejich plácání se a zasekávání vychutnávat (a sem tam zatlačením na pilu, přestože se zrovna ošívají, a své reakce omlouvají a učitelovy nechápou, povzbuzovat).
