Christofera Bache jsem potkal osobně v Kalifornii v roce 1995. Má doktorát z filozofie, a v Youngstownu, kam dochází 15 000 studentů, učí kromě akademické filozofie také východní náboženství, transpersonální psychologii, srovnávací mysticismus, a osobně už třicet let medituje, v poslední době také v rámci tibetského buddhismu, a již tehdy pracoval podle metodologie Stanislava Grofa. Už tenkrát psal, že věci se dějí – dnes bychom řekli – na začátku kvantového pole… Zatímco čeští učitelé mají osnovy, Bache se svými studenty probíral a probírá úplně všechno. Naznačuji, že pro mě se prakticky (teoreticky od začátku roku 1984, když mi začaly chodit americké časopisy) všechno spojené s poznáním jinak v iluzích ponořené reality začalo potenciálně, skloňovat podle vzoru Bache.
„Našim novým náboženstvím bude znalost přírodního světa“, píše Bache. Co to znamená? Že máme víc studovat přírodu? Ano, ale ne tu z depozitářů 18 století! Studenti u nás musí postupně nabiflovat (v době Googlu!) Darwina, Liného, plže, mlže (a všechny války, vraždy, defraudace a slavné soudní procesy historie) atd., takže nejlepší roky tvůrčího růstu memorují všechno to negativní nebo dávno samotnou vědou překonané… a pevně se tak zabydlí v dávno daných přihrádkách. Jak je potom může napadnout v osmadvaceti letech v pozici kandidáta výzkumných věd něco skutečně převratného? Dnes to na alternativních školách (už i na několika našich, hurá!) dělají tak, že dostanou zadání, a sami si k tomu nastudují to konkrétní, co k tomu potřebují… a ne systematicky a encyklopedicky všechno (opakuji: aby si nezaneřádili mozek kvantem zbytečných informací podle dávno překonaných vzorů).
Věda totiž stále neví, jak vznikl život. Neví, co je to oheň. Neví, co je zdraví. Jak před lety vědci přiznali, svět nemá vědecké řešení…Věda ale pořád předstírá, že něco ví, a mladí medici a biologové a botanici se stále většinou všechno učí nazpaměť od těch starých, kteří nevědí. Takže i jejich mozky jsou zamořené balastem a nemají pak už buňky (i mozek funguje pragmaticky, a šetří energii na to důležité) na čerstvé, současné poznání. Příroda je daleko větší učitelka než cokoli jiného. A Bache to myslí jinak než obvykle.
Většina z nás se zoufale brání přiznat si, že jsme se12 avíce let učili zbytečné blbosti (90% znalostí současného vysokoškoláka bude za deset let k ničemu), nebo že jsme si nakonec nechali vnutit cenzurní způsob myšlení. Vzpomínám na jednoho akademika, člena Klubu skeptiků Sysifos, který měl celoživotní astma, požádal po mé prezentaci alikvotního zpěvu o pomoc, ale zatvrzele odmítl uznat, že když začne zpívat, a uvolní hlasivky, že se těžkého astmatu se zbaví. Taky za půl roku poté umřel.
I Christopher Bache na základě vlastní soudobé zkušenosti z globálně propojeného světa píše: „Osobně mám pocit, že se více zabývám detoxikací a čištěním minulosti, než vynášením budoucnosti,“ ale pak optimisticky dodává: „Nicméně, když se kolem sebe rozhlížím, vidím kolem sebe lidi, kteří už mají nový způsob myšlení a jejichž vědomí není zatíženo starými vzory.“ Jaký je pohled „nově myslícího“ člověka? Kromě jiného se nezabývá minulostí právě proto, aby „netrénoval“ negativní myšlení…
Na rozdíl od Bache, a situace na stále větším počtu (univerzitních) míst v USA a v dalších stále ještě občansky fungujících společnostech, v Česku moc otevřených lidí s novým způsobem myšlení nevidím. Snad, kromě těch, kteří utekli a studují venku (mimochodem, už se začínají vracet velice chytří lidé, kteří v zahraničí udělali kariéru a sehnali si grant v Česku a dnes vedou výzkumné ústavy a publikují ve světových časopisech… a občas se jimi české noviny chlubí, někde přece jen existují. Je to tím, že česká mysl (a schopnost médií reflektovat skutečné dění) je omezená? V mnoha případech není omezená, ale omezována.
Přitom pro mladé by mělo být dnes jednoduché vycestovat, sehnat evropské dotace … Jenže oni sice intuitivně tuší, že si nechávají něco vnucovat, ale to pro ně jednodušší přizpůsobit se. To je takový ten malý český smrádek. Tradice normalizační zbabělosti, čecháčkovství, politikaření…To je tady pořád a jestli někdo říká, že „naše“ děti na tom budou lépe, nebudou… Děti totiž podvědomě kopírují a plní podvědomá očekávání rodičů. Rodiče žijí v připosraženosti a děti (pokud na rok dva nevycestují do zemí a států, které fungují) automaticky převezmou jejich myšlenkové vzory.
Jak nebýt připosražený? Snažit se být každý den o trochu lepší (informovanější, bděle vědomější, soustředěnější, pozornější)… a navíc být umanutý. I dnes a stále děti školách i v rodinách dospělí pořád okřikují, nenechají je běhat, ptát se. Představte si, kdyby štěně přivázali k boudě (ale o tom složil písničku už Werich) a zavřeli do vězení „školy“(ptát se můžeš až ti to dovolím, stejně jako jít na záchod). Takhle totiž už celé dekády hravé a zvědavé mysli českých školáků „umírají“ dřív, než se mohou otevřít naplno… protože se nevyvinou k tomu, k čemu byly původně stvořeny: aby se učily hrou, aby byly zvědavé a šťastné.
Ve veřejných knihovnách několika měst naší republiky nemají zájem o kompletní svazek Barak (který jsem tam poslal po různých lidech). Je to prý staré. Zajímá je, jako v současném umění nebo průmyslu, jen průměr, panující móda a kvantita, tedy to co čte většina. Nedávno jsem četl smutné povídání jednoho staršího vášnivého čtenáře, že ani mladé prodavačky v knižních obchodem už nejsou prodavačky, ale podavačky. Jediné, čeho jsou schopny, je jedním prstíkem vyťukat do klávesnice počítače jméno autora, a to jim jej ještě člověk musí hláskovat. Kde tedy jsou knihovnice, které snad ještě nedávno (před empétrojkami a ajpedy) udržovaly vysokou sečtělost celého malého města? Ideální knihovnice na malém městě uměla přesvědčit všechny puberťačky, že to správné čtení je Hemingway, a ne jenom Javořická nebo Pawlovská, a vychová si je.
Proč je učitel dobrým učitelem – protože svým nadšením žáky posouvá k věcem, ke kterým by se nikdy nedostali (a podvědomě jim předávám nejen znalosti a informovat, ale i své nadšení). Tak jako já jsem si vychovával 30 let své posluchače hudby a své čtenáře. Bylo jasné, že tenkrát to nikdo nebude číst a že tomu sekretářky vydavatelů nerozuměly. Nedávno dcera antikvářka našla na internetu na aukčních stránkách jednoho aktivního obchodu titulní stranu mého ve čtyřech kopích polovině 70. let vydaného samizdatu (prý unikátní zpracování a vynikající typografie), s výchozí cenou 2000 korun. Vida, už je to tady…
Jak jsem překonával klacky pod nohama? A že jich bylo… Kolik energie jsem jen musel vynaložit, aby vůbec přemluvil vydavatele, aby vydali Novou dobu porodní, nebo Tajné dějiny hudby… všechna ta energie mohla být v knihách a byly by ještě lepší. Naučil jsem se celkem brzy, že každá překážka prostě jen zvyšuje laťku – učí mne přidat.a že nesmím spěchat.
U nás dobré věci vznikají navzdory systému, ne s jeho pomocí. Lidi, kteří jsou chytří, a po škole emigrují, jsou pak dobří navzdory systému, a ne díky českým učitelům. Já bych je, tedy ty učitele, tak jako Ježíš v chrámu, vyhnal z chrámů školství (a hudby). Aby jim alespoň jednou, tak jako již několikrát míněným překladatelkám (a nepotrestaným a hlavně nikdy nesouzeným estébákům na těch nejnižších úrovních moci) zatrnulo.
Hm, občas zavřu oči a promítám si na monitor mysli obrázky tříd a poslucháren, ve kterých plamenně přednášejí mladí mužové a ženy „podle vzoru Bache“ (a studenti ani nedutají, píší si poznámky a na vyzvání pokládají drzé a k věci mířící otázky).