Jak jsem se dostal na Shumacher College? Jak jsem tak v 80tých letech překládal z časopisů, které mi přeposílali moji „pen-pal friends“ (nechal jsem si předplatit různé časopisy – jako Yoga Journal, East West Journal…, jako je dnes u nás Regenerace, nebo Meduňka, ale s celosvětovým přesahem), často jsem pak vykládal příhodu o dvou mniších, kteří se nemohli dohodnout, jestli se může kouřit při buddhistické praxi (meditaci). Šli se zeptat mistra. První vyšel od mistra a řekl, že to má zakázané, druhý mnich vyšel a zapálil si. První mnich se s překvapením ptal – jak je to možné, mně to zakázal! Ten druhý – co ses ptal? Ten první – No, jestli můžu kouřit při meditování. Co ses ptal ty? Jestli můžu meditovat při kouření…
Tohle citoval Satiš Kumar, Ind žijící v Anglii a publikující časopis Resurgence (nové zdroje vědění). Já tehdy hlídal v Národní galerii, měl jsem tam i pingpongový stůl, který jsme my noční hlídači vždy vytáhli ze sklepa, a celé večery pinkali, hrávat chodil i Saša Neuman, který se na vojně nudil a tak začal cvičit jógu a dostal se ke mně a k zenu, a protože já jsem se tehdy učil japonsky, on se začal učit tibetsky (a v roce 1989 potkal jakéhosi Tibeťana v Laterně Magice, ze kterého se vyklubal dalajlámův tajemník, a Saša se stal tajemníkem prezidenta a nakonec pozvali dalajlamu). Takhle hezky to osud zrežíroval.
V roce 1990 se na jaře v Laterně na OF objevil Ind, který chtěl vědět, jestli by ho někdo provedl Prahou, že se tady zdrží tři dny. A jestli znají někoho, kdo cvičí jógu a zajímá se o duchovnost. Někdo mu tam na mě dal telefon. Ozval se mi, jestli mám zájem… Okamžitě, samozřejmě… Měl jsem coby noční hlídač celé dny volno. Procházeli jsme se Prahou, on se vyptával, tak jsem mu chlubil, co všechno znám, co jsem přeložil, a když jsem třeba řekl Patandžaliho jóga sútry, tak se podivil, protože to je to nejtěžší. Taky jsem mu řekl, že umím hrát na tabla, a že znám indickou muziku… Krásně jsme si popovídali. Satiš Kumar začal svůj duchovní život, a aby pomohl britskému mírovému hnutí a aby pomohl přesvědčit lidi, že mít jaderné zbraně není to nejrůžovější, že šel z Indie pěšky přes Irán, Irák, Rusko, Moskvu, Leningrad, Stockholm, Londýn, Paříž… až do Washingtonu. Trvalo mu to asi rok, bez peněz, lidi se o něj starali, vycházely o něm reportáže… Pro něj to byla dokonalá životní cesta a zkušenost, napsal o tom knížku, napsali o něm v různých světových časopisech… A když se vrátil do Indie a zjistil, že tam po dvou třech letech zapadl do průměru, přestěhoval se do Anglie, tam postupně založil alternativní školu a duchovní časopis, a potom založil Schumacher College jako postgraduální školu pro různé ty ekologie, a zval tam jako přednášející ty nejpokrokovější a nejznámější myslitele, protože si mohl dovolit zaplatit, protože se mu povedlo přemluvit Dartington Trust (což jsou boháči, kteří založili před lety nadaci a on jim dodal smysluplnou náplň, co by mohli sponzorovat, tak aby to mělo smysl, takže začali dávat stipendia studentům a profesorům), a tím pádem se to rozjelo.
Satiš Kumar se mě na Václaváku zeptal – Co budeš dělat příští měsíc? Odpověděl jsem, že překládat a tady pomáhat organizovat přednášky takových lidí, jako je on. Škoda, že jedeš hned domů, kdybys zůstal týden, hned bych zorganizoval nějakou přednášku. On se zeptal – jak to děláš. Odpověděl jsem – stačí mi deset dní, to se telefonem rozkřikne (tenkrát nebyly mobily ani internet)… Měl jsem tady šamany z Peru, indické jogíny, tibetské lamy, židovské kabalisty – vždy jsem s nimi zorganizoval přednášku, a tím pádem se Češi dozvěděli o čem to skutečně je, a ne druhořadý překlad přes třetí ruku. Jací jsou tví hrdinové, ještě se zeptal. Tak jsem mu pověděl, že v poslední době jsem přeložil vůbec první zmínku o Rupertovi Sheldrakeovi a jeho teorii morfických rezonancí, a že to mě upoutalo nejvíc. Satiš Kumar mi na to řekl – no tak přijeď, v Schumacher college, kterou řídím, za čtrnáct dní začíná jeho šestitýdenní kurz. Za chvilku mi to došlo – cože, Schumacher, to je ten Small is Beutiful? Satiš Kumar mi řekl – vidím, že jsi informovaný. Rupert Sheldrake tam bude mít svůj seminář. Řekl jsem, že je to na mě moc brzy. Ještě nemám pas, slibují mi ho, ale bůhví kdy mi ho dají, na ně není spoleh… a kde bych vzal peníze. Řekl mi, že si mám požádat o stipendium. To by šlo? Požádej a třeba ho dostaneš. A kam to mám poslat? Napiš to a já to tam odnesu osobně, nemusíš to ani posílat, protože jsem ředitel. Ještě jsem jako typický Čech váhal – to nestihnu, za čtrnáct dní to nemůžu stihnout. . Take it or leave it. Řekl jsem – tak jo.
Během čtrnácti dní jsem si zařídil pas, dostal jsem stipendium (stihli to vyřídit a dokonce i doručit, vyrozumění jsem dostal den před odjezdem). Tenkrát zrovna začaly fungovat faxy, tak jsem dostal i popis cesty, jak se tam dostanu. A taky začala jezdit první soukromá autobusová linka London expres. Dvakrát týdně noční autobus do Londýna. Zrovna jeli tak, že jsem tam byl v den, kdy začínala škola. Dokonce se uklidnilo moře, abychom neměli zpoždění. Dokonalé synchronicity. Našel jsem v Londýně Victoria station a spoj do Totnes, složitě jsem tam dojel, a noční autobus mě ve dvě v noci vyhodil v prázdné uličce. Měl jsem jen z faxu obkreslený plánek a nikde nikdo. Povedlo se mi vyjít z města tím správným směrem, v plánku bylo přejít řeku, přešel jsem řeku, potom mineš staré stromy – a to bylo mé první setkání se starými stromy – oni tam staré stromy nekácí, nechají je úplně se rozpadnout – je v nich a na nich spousta zvířat a ptáků… takže jsou holé a jsou téměř strašidelné, jako z hororu, to tady nemáme… nakonec jsem asi v osm ráno přišel k nějaké farmě a najednou koukám Schumacher College, tak jsem zazvonil a objevil se… kuchař.
Ten mi řekl – tady počkej, hlavní správce přijde za dvě hodiny, v deset.. Odkud si, zeptal se mě. Odpověděl jsem mu, že z Prahy. No jo, za železnou oponou vstáváte brzo. Ukázalo se, že každý student se musel postarat o svůj pokoj a sem tam i o společné prostory, přednášky jsou odpoledne a večer a ráno byl čas na cvičení jógy, nebo tai-či, chodilo se po krajině a pracovalo se. Byla tam tiskárna, nebo se pomáhalo v kuchyni a uklízelo se, a každý člověk hodinu denně trávil tím, že si musel perfektně uklidit. Po dnech to rotovalo – každý byl den v kuchyni, den uklízel… Všichni zkusili všechno, i ti nejbohatší, kteří si platili všechno, a to byla hodně drahá škola.
Měli tam obrovskou knihovnu, a v ní z mého pohledu všechno o ekologii, permakultuře, biofarmaření, ale i meditaci a indické duchovnosti… Tak jsem xeroxoval a xeroxoval, až to mi to museli zakázat. Byl tam ale hlavně Rupert Sheldrake… už předtím jsem si vyměnil několik dopisů s jeho ženou Jill Purceovou, aniž jsem tušil, že je jeho manželka a mají spolu dva kluky předškoláky – ona byla první mi známá zpěvačka alikvotů. Asi rok před tím mi poslala kazetu – Healing voice, to bylo její první setkání s někým, kdo má zájem o alikvóty zpoza železné opony. Takže se vše dokonale propojilo. S Rupertem jsem pak dokonce zpíval alikvoty osobně, protože na něj nikdo nezbyl do páru.
Byl jsem nadšený. Protože jsem ranní ptáče, tak jsem vstával brzy a neměl jsem co dělat, tak jsem se nabídl… jo, potřebujeme někoho, kdo by vstával první, je potřeba v kuchyni vybalit džemy a vločky, které se potom nanosí k snídani, a především je potřeba zapnout myčku nádobí. Založil jsem i Mind the step galerii, bylo tam sklepení, nevědělo se co s ním. V barvě namočeným válečkem jsem vždy přejel po připraveném plechu se zmačkanými papíry, a potom jsem s ním přejel po bílém papíru, na kterém pak zůstaly nádherně abstraktní morfické rezonance. Všichni z toho byli nadšeni. Ostatní se přidali a začali dělat různé výtvarné práce. Tím jsem se tam zapsal, a také ekologickou výstavkou: každý den byly přepychové snídaně – deset druhů džemů z Austrálie, z Nového Zélandu, med z Austrálie, cibule nejen z Polska, ale i z Nového Zélandu… Přičemž jsem věděl, že ve městečku byl bio-farmářský trh, tak klidně mohli mít zeleninu místní. Takže jsem udělal výstavku – když už je to taková ekologická škola – na provizorní piedestal jsem postavil bramboru a do ní zapíchl vlaječku Nový Zéland, do cibule Argentina, do mrkve Austrálie, jen kafe tam snad bylo baleno v Anglii… jinak vše z celého světa. Pedagogy a Angličany to nepotěšilo. Satiše Kumara naopak ano. Ale pro Angličany jsem byl proletář, který chtěl marxisticky a komunisticky zničit jejich kulturu. Moje otázka totiž zněla – proč to neberete od místních bio farmářů? Proč jste si na super vysoké ekologické škole neuvědomili, že dovážíte cibuli z Nového Zélandu? Čili letecky. Tahle cibule stojí Zemi a životní prostředí daleko víc, než kdyby jste jezdili auty od rána do večera. … byl jsem pro ně proletář.
Schumacher college byla vynikající, nádherná. Fascinovalo mě tam také (budova college byla asi tři km za městem, v krásné krajině) že přes pole vedla směrem do městečka Totnes pěšinka, lidé si tak zkracovali cestu a ušetřili asi kilometr, než kdyby šli kolem, po cestě. Říkal jsem si – to jsou hodní lidé, že nám tudy dovolí chodit, asi to dělají kvůli nám studentům, nikdo jiný tudy nechodí. Tu cestu pro pěší jsem ovšem později našel na tři sta let staré mapě. Tři sta let tam všichni majitelé nechávají procházet lidi. Takže konzervatismus, tedy tradice tam má i své lidské stránky. Hodně jsem tam zažil, nádherné i životní situace, byli tam zajímavý studenti z celého světa, a hlavně stipendium jsem dostal nejen já z Prahy, ale kromě Američanů a Irů tam byla taky Rumunka, Bulharka, Polák, takže opravdu vybírali z celé východní Evropy.
Když jsme jeli na zájezd autobusem do Stonehenge, tak se mělo vyjet v jedenáct. Proč až v jedenáct? No, snídaně je v devět, hodinu se snídá, hodinu se uklízí… Jak to? Vstávám v šest, všechno připravím sám, můžete vstát v osm a pojedeme v půl deváté, přemlouval jsem je… nakonec jsem je přemluvil, že pojedeme alespoň v deset. Ale musíme být zpět v pět hodin. A proč musíme být zpět tak brzy? No na čaj o páté… A na přípravu večeře. Vyděsil jsem se a navrhl – tak večer předtím uvaříme polévku a budeme mít připravenou a potom si ji jenom ohřejeme. Opět jsem byl za proletáře, že jsem jim chtěl sáhnout na jejich čaj o páté. A přípravy všech těch kaší a opulentních večeří. Takže nakonec jsem se s Kanaďankou Mary domluvili, a řekli jsme, že se vrátíme sami později stopem. Krásně jsme to zvládli. Protože být u Stonehenge a Glastonbury a rychle odjet… tak jsem se rozdělili na ty, co byli aktivní, a ty ostatní.
Já jsem je např. všechny učil hledat virgulí. I Ruperta Sheldraka jsem to učil. On věděl, že posvátné kopce musí mít nějaké vyzařování. Věděl o dowsers, proutkařích. V Anglii je to stará tradice a mají svůj cech a své časopisy. Ale nikdy to nezkoušel. Tak jsem mu ukázal vlaštovku, malou virguli z drátku – to my líní Češi nevláčíme vrbové pruty… máme vše v malé kapse. A neničíme přírodu. Měl jsem s sebou několik náhradních. Byl nadšený, protože jsem mu na všechna posvátná místa změřil… v Glastonbury jsem změřil i chybějící kameny, ukázal jsem mu, tady byl kámen a už tady není. Jak jsi to poznal? Ptal se mě. Tak jsem mu ukázal, kudy vede linie a jak se mi to hýbe když jdu po linii…
S Sheldrakem se nádherně diskutovalo. Super vzdělaný Angličan, který byl ovšem hodný (vzdělaní Angličané bývají často nafrnění i jazykově). Když dokončil Oxford, hned tam začal přednášet, a to znamenalo, že dostal svůj byt, svého butlera – komorníka, který mu připravoval čaje a obědy, měl stravu v dokonalé vegetariánské menze a před sebou kariéru profesora, byl královsky placený… ale Sheldrake si po půl roce uvědomil, že by tam zakrněl. Tak si požádal o cokoli někde mimo Británii a objevila se nabídka, že může jet do Indie, pomáhat rolníkům studovat škůdce, aby si s nimi poradili přírodní cestou.
Strávil dva roky v Indii, a potom si to ještě prodloužil, dostal se k otci Bede Griffithovi, což byl tehdy nejslavnější křesťanský misionář, který se naprosto ztotožnil s indickou tradicí a dal dohromady indickou duchovnost s křesťanstvím. Sheldrake v Indii zeskromněl, a tam také přišel na svou teorii a tam to také napsal. A zase, rána osudu – publikoval to, a mám dojem, že si ve skrytu duše myslel, že dostane za rok dva Nobelovu cenu, jenže nevyšly žádné odborné recenze. Jediná recenze konstatovala – tohle je kniha, která je první na seznamu knih určených k upálení, takovýhle vědecký kacíř, to tady ještě nebylo. Úplně ho sepsuli. Dodnes kolem toho vědci chodí (Sysifos), ale ti mladí se na tom posunuli (Bache), a jsou otevřenější a věděli, že když zkoumají mozek, mysl, vědomí, tak věděli, že nejenom, že sedí v posluchárnách v Oxfordu a pod mikroskopem zkoumají… ale věděli, že musí meditovat a začal cvičit jógu.a zajímat se o další duchovní disciplíny, a tím pádem získal ten nezbytný odstup i nadhled. Pochopil iluzornost všeho, a že Indové měli pravdu, když věděli, že život je iluze.
Sheldrake byl tak tolerantní, že vždy když byla diskuse, uměl naslouchat. Polák skoro vůbec neuměl anglicky, Rumunce kunsthistoričce zase dlouho trvalo, než se vymáčkla. Sheldrake ale trpělivě naslouchal, perfektně vždy pochopil, co koktavě nastínila čtyřmi pěti slovy a zopakoval: Chtěla jsi se zeptat tohle – vždy byla nadšena – jo přesně tak. V odpovědích dal dohromady páté přes deváté, ale nikdy neztratil nit toho co chtěl říct. Mluvil i o nejmodernějších objevech a ptal se a koukal, jestli všichni dávají pozor, a když někdo začal podřimovat, tak hned přestal a řekl vtip. Vyměňovali jsme si spolu vtipů i mimo oficiální čas. Byl nadšený, protože Češi jsou přece mistři ve vyprávění vtipů, že?
Takže jsem strávil šest týdnů v nádherné krajině, která pro mne byla o to lepší, protože jsem tam jel na kurz Rebirth of Nature – Znovuzrození přírody… protože příroda je poškozena, že nás čeká ekologická krize (to byl v roce 1991), měl jsem tam jednu přednášku a ukazoval jsem tam fotky Mostu a uhelných povrchových dolů. Angličané si stěžovali, jak je krajina devastovaná, ale to bylo v dubnu, vše v květu, a poblíž byla nejkrásnější nejudržovanější zahrada, kterou jsem kdy viděl. Takže tam se vůbec nedalo mluvit o devastaci krajiny, byl to kontrast. Říkal jsem si, zaplať pánbůh, že tady pořádají kurz o devastaci krajiny na začátku všeho, ne jako u nás, když už je vše zničeno a potom se teprve začínat snažit (a Klaus dokonce říkal, že nejdřív si na to musíme vydělat). Všechny ty chyby, které jsem tam zažil, mi později pomohly, takže když potom přijel do Prahy nějaký ekolog a tvrdil zastaralé učebnicové nesmysly, tak jsem říkal ne ne, co když je to jinak, a Čechům jsem narovnával případné iluzorní mýty… (zažíval jsem totiž v Praze zápaďáky, kteří si mysleli, že tady u nás nemáme televizory… a že nevíme nic o buddhismu).
Moc mi to tam prospělo. Byl jsem pak o to víc připraven, když v roce 1992 přijeli všichni ti, které jsem obdivoval, včetně i Ruperta Sheldrakea a Jill Purceové, do Prahy na konferenci. Jill jsem překládal v Obecním domě do sluchátek její prezentaci s ukázkami o alikvotech. Sheldrakovi jsem překládal na workshopu a on mě seznámil se i s těmi osobnostmi, které jsem ještě osobně neznal. Pak stačilo korespondovat a dostal jsem se i na transpersonální konference do Irska a do Kalifornie: dělal jsem tam dobrovolníka. S tím souvisí i svatba na Havajských ostrovech (na tom hlavním, tzv. Big Island). Měl jsem na letenky do Kalifornie na konferenci, ale ne z Kalifornie na Havaj. Na konci konference, když se děkovalo zúčastněným a lektorům a organizátorům, pak hlavní řečník udělil cenu (šek na 1000 dolarů) nejaktivnějšímu dobrovolníkovi – a to jsem byl já. Byla to přesně suma, za kterou jsme pak letěli z Kalifornie na Havaj a zpět. Mimochodem, v té cestovní kanceláři, kde jsme letenky kupovali, měli jako největší exotiku plakát Václavského náměstí.
A souvisí to ještě s jednou příhodou. Ve Žďárci u Skutče se už v osmdesátých letech se poprvé uskutečnil seminář reiki, taky jsem tam zorganizoval první seminář šamanů z Německa (ti kteří se tím poctivě zabývali, a byli žáci amerických šamanů a měli havraní letky a jestřábí drápy a masky a dělali obřady se vším všudy a vykuřovali a měli připravené týpí a sweat lodge). V osmdesátých letech jsem si dopisovat s José Arguelesem, což je člověk, který objevil mayské kalendáře a který první vypočetl datum 2012 anapsal o tom knihu a psal do časopisů, já jsem to tady překládal a psal do samizdatů a rozmnožil to a dopisoval jsem si s ním, psal jsem mu, co dělám a on mi napsal, že by docela rád přijel do Česka, ale že teď to není možné, že jezdí po posvátných místech. Napsal jsem mu, že taky jsem dowser, hledám zóny, a že vím, že v Čechách je Říp a Blaník, a že tady máme vynikající léčitele – protože jsme byli za železnou oponou, tak se nemuseli zdržovat dokazováním svého umění pomocí vědeckých pokusů, ale rovnou léčili, takže jsem znal desítky lidí, kteří byli tak dobří, že západ by splácnul rukama a hned by je královsky platil. Napsal mi, tak dobře, chápu to a v příloze máš seznam padesáti posvátných míst na světě, které jsou ty nejsilnější, ale nikomu to neříkej, seznam je tajný, aby se z toho potom nestaly turistické atrakce. Napsal jsem mu, že si dopisuji s Rupertem Sheldrakem, a že v Anglii jsme vykládali, jak se správně chodí na posvátná místa (např. nejdřív je obejdi třikrát dokola…).
Na jeho seznamu padesáti posvátných míst jsem ale nenašel Prahu. Tak jsem José Arguelesovi napsal šest stránek hustě napsaných na stroji – jak Karel IV, Karlův most, kabalisticky vypočítané, jak souviseli duchovní souvislosti se slunovraty, s východy a západy slunce a Karlštejn a ostatky, a Karlovo náměstí – půdorys biblického nového Jeruzaléma, a jak Karel IV věřil, že až nastane Armagedon a přiletí andělé zachránit ty, kteří jsou čistí a duchovní a mravní, tak jak mají poznat, kde mají přistát – No tam, kde budou ty ostatky, z Krista, nebo z kříže, houby kterou Ježíše omývali. Bude to tam zářit duchovností a andělé ze vzduchu uvidí přistávací dráhu, tak tam přistanou. Karel IV to měl velice dobře vymyšlené, ale už tři sta let poté to Češi zapomněli a postavili jednu sochu přesně do jedné linie od pilíře Karlova mostu… do cesty slunce v době slunovratu. Takže v Karlově mostě a v půdorysu hlavních kostelů, které zakládal, je duchovní poselství o výjimečnosti Prahy jako takové. A to jsem mu napsal. Poslal mi dopis – jo to bylo moc zajímavý, moc se mi to líbilo… a byl u toho přiložen seznam padesáti posvátných míst, který začínal stejně, ale po čtrnácti dnech jsem náhodou objevil, že asi na třicátém pátém místě je Praha.
Střih, šamani… v neděli už v poledne se sebrali a že odjedou. Ale já jako organizátor jsem říkal počkejte, ale my jsme počítali, že odjedeme až večer. Ne ne, my musíme ještě něco vyřídit v Praze. A co musíte vyřídit. Dobře, když jsi tím organizátorem, tak my ti to prozradíme, ale nikomu to neprozrazuj. Existuje tajný seznam padesáti tajných míst na světě. A my po nich jezdíme a nemůžeme minout Prahu. Tak jsem se začal smát a povyprávěl jsem jim, jak to všechno začalo. Tak jsem jim vysvětlil, že oni jsou součástí toho mého tajného plánu, protože jak zprostředkovat Čechům duchovnost a morfická rezonance je, když někdo něco začne dělat a dělají to stovky a stovky generací, tak se z toho stane zákon. Když někdo objeví novou chemikálii a ta bude krystalizovat třeba při mínus dvaceti stupních, a bude to dělat deset tisíckrát za sebou, tak potom už bude krystalizovat dřív. Už to umí. Studenti, kteří vyluští pokusnou křížovku v pondělí, když už to vyluštili milion čtenářů Sunday Times v sobotu, tak budou mít daleko lepší výsledky, než ti, kteří to vyluštili izolováni v pátek… protože už je to tady – morfická rezonance.
Takže jsem jim to vysvětlil, že mám takový tajný plán, že tak jak budou jezdit díky seznamu lidi do Prahy, ti duchovní a budou se procházet po Karlově mostě, tak budou víc a víc rezonovat s odkazem Karla IV a odkazem 15 století a taky15, a potom najednou to začne rezonovat a Praha bude znovu známým posvátným městem světa, nejen na tajném seznamu, ale i oficiálně. Tak mě pochválili, zasmáli se a od té doby jsem to nikomu než svým studentům nevykládal (a proty nejlepší, kteří mne znali a nepodezírali bymne uz ješitnosti,jsem poznamenal, že člověk nikdy neví,čím se proslaví,a že jábudu v budoucnosti známý třeba právě tím tajným seznamem a obnovou duchovnosti).
Tajný plán Karlova mostu pořád funguje. Po x letech, na konci století se natáčel tv film firmy Lonely Planet o Praze. Vždy natáčí na atraktivních místech a vždy si najdou lidi, kteří mají co říct, a natočí alternativního průvodce: jejich slavný moderátor/ka provádí lidi. Oslovili mě, jestli bych chtěl dělat průvodce částí Prahy. V té době jsem s přáteli a studenty meditační chůzí čistil Karlův most. Jednou za čas, ale hlavně o slunovratu, za východu slunce, jsme šli meditačně – kinhinem. Od schodů na Kampu přes celý most. Znovu poskytujeme šanci mostu vrátit se k duchovnímu poselství, které tam v kamenech bylo a je. Kameny pořád vibrují. Jsou sice natřeny nánosy času, mamonu a komunistický a marxistických idejí, ale pořád vyzařují. Řekl jsem Carolyn, moderátorce, že musí jít s námi, aby pochopila. Zdráhala se. Budeš provázet, a kdo chce zapalovat, musí hořet – já se tě pokusím rozhořet, zažiješ to co jsi v životě nezažila. To je jako když máš přednášku o meditaci a v životě si neseděla v meditaci. Velice neochotně, ale šla s námi. Potom to natočili, já jsem to neviděl a začali psát lidi z celého světa, emigranti, našli si na internetu adresu… viděl jsem Lonely Planet.
