Angličan to řekne „my dreams came true“. Měl jsem hodně snů, a nedávno jsem zjistil, že z těch nesplněných běžných zbyl už jen jeden: před třiatřiceti lety jsem byl hned na počátku dvouměsíčního pobytu v Japonsku přítelem Eidžim pozván na oběd do tehdejší japonské gastronomické novinky, suši restaurace, kde si hosté jednotlivé druhy této dnes světově oblíbené pochoutky vybírají z nabídky projíždějící kolem nich na pojízdném pásu. Spirála se uzavřela: tehdy jsem nesplnitelně snil o tom, že to Japonci oplatím v Praze. Eidži tu byl za tu dobu osmkrát. Až teď jsem si i tento sen splnil.
I sny se totiž musí člověk naučit (nejprve si pamatovat, pak i přát), a především, na sny (jejich splnění) se nesmí spěchat. Jeden sen z doby, kdy mi bylo jednadvacet a já ještě neměl holku (nechtěl jsem si to „zkazit“ po povrchním vztahem s tehdy dostupnými povrchními děvčaty): snil jsem o nějaké té budoucí (dívce) ženě, která se právě teď narodila. Hm. Po sedmnáctiletém manželství jsem se rok po návratu z dvouměsíčního pobytu ve cele ruzyňské věznice rozvedl (není bez zajímavosti, že můj estébácký vyšetřovatel mi rozpad prvního manželství předpověděl chlubivým výrokem: všichni, které jsem vyšetřoval, se do roka rozvedli…), a o sedm let později jsem si vzal o přesných jednadvacet let mladší ženu, se kterou jsem prožil jedenáct nádherných roků ideálního partnerství (pak začala se svými rozvedenými kamarádkami kout rozvodové pikle, ve smyslu bohu a mužům žel dnes tak pravdivého bonmotu „nejhorší je, že už i šťastné ženy se s tím nespokojí“, a opustila mne).
Když jsem v 70. letech min. stol. objevil na vlastní tělo a mysl duchovnost, později jsem, jako pro mne nejideálnější a nejefektivnější Cestu k poznání sebe sama a praktických forem duchovnosti, objevil zen buddhismus, a začal jsem snít o cestě do Japonska, země zenu, abych přímo na místě zjistil, co to ve skutečnosti je (a vysvětlil mýty a především napravil překladatelské chyby, které nám Evropanům znesnadňují Cestu k osvícení). Tři roky jsem cestu připravoval a jen snil o (tehdy nepředstavitelné) možnosti jet tam alespoň na dva měsíce a pobýt v zenovém klášteru. Dnes už to tak nepředstavitelně snové není, pro mne to ale tehdy sen snů byl, a já mohl po jeho realizaci mluvit a psát o tom, že sny se plní, ale jen když je člověk myslí vážně a dlouhodobě na nich pracuje.
Jak teď bydlím na Smíchově, při procházkách jsem objevil nová krásná místa na procházky a čtení na lavičkách, například kopeček s nádhernou vyhlídkou (na který se jde z prvního patra nákupního centra Nový Smíchov), který se příznačně jmenuje Sacre Coeur. Ve druhém patře nákupního centra je také suši restaurace s kolem dokola se pohybujícím se pásem, na kterém projíždějí porce suši a jiných čínských, filipínských a vietnamských laskomin. Takže když teď Eidži na týden přiletěl, pozval jsem ho jak na slavný (u nás zatím neznámý) vyhlídkový kopec, tak hlavně na oběd s „running sushi“. Byl nadšen a překvapen jak vyhlídkou, tak především překvapivou kvalitou různých typů suši, a já si (připomínám, že po třiatřiceti letech) splnil jeden z posledních snů (mu jeho někdejší laskavost oplatit).
Na lavičce na pahorku Sacre Coeur (foto Eiji) jsem si plnil další, i když ne tak zřetelně neartikulovaný sen. Tehdy v Tokiu mi Eiji tlumočil při pohovoru s profesory vysoké školy buddhistické (potřeboval jsem nějaké písemné doporučení do nějakého zenového kláštera, kde by někdo přece jen uměl trochu anglicky). Jak to probíhalo a jak to dopadlo jsem již popsal jinde, teď jsem ale potřeboval, aby si na to Eiji vzpomněl: protože Japonce přece jen trochu znám, bylo mi jasné, že na situaci, ve které se určitě necítil dobře (a styděl se za mne), nevzpomíná rád: přesněji napsáno, že na ni raději (jeho mozek) zapomněl. A taky že ano, a tak jsem překvapenému příteli vše znovu převyprávěl: konečně i on pochopil, a všemu se se mnou zasmál.
Nezkušený člověk často nadává na osud, zvláště když vidí kolem sebe, že spravedlnost není tak pečlivá, jak by měla být (a kdo kradl a udával kdysi, krade a udává stále a až na výjimky se takovýmto lidem tresty jakoby vyhýbají). Jenže i tady platí, že sny, které se plní, by neměly být negativní. Když mne v roce 1986 pustili z vězení, a zvláště když se za pár let změnily poměry, ani mne nenapadlo snít o nějaké pomstě vůči svým vyšetřovatelům, prokurátorce a soudcům. Člověk si nenávistí vůči druhým kazí především vlastní mysl, a tu jsem jim nehodlal věnovat. Jednou dvakrát jsem svého vyšetřovatele (a prokurátorku) potkal v tramvaji, a jejich okamžité zblednutí a ztuhnutí, když se naše oči setkaly a oni mne poznali, mi bylo dostatečným zadostiučiněním. Bylo ale jedno přání (spíše touha po spravedlnosti), které se mi splnilo až teď, po šestadvaceti letech. Že mně nepožádá o prominutí a nepokusí se mi nějak dobu vězení nahradit minulý režim, to bylo jasné. Ale že ani dvaadvaceti letech ten současný demokratický stát nedokáže alespoň symbolicky (d)ocenit tehdejší tvrdošíjnou snahu zůstat svobodný (a svou aktivní činností přispět k rozdrolování a pak pádu totalitní společnosti), to mi bylo líto. Vida, loni vyšel zákon o odporu a odboji proti komunismu, a ten pomalu, ale přece, začal plnit sny několika tisíců touto nespravedlností nejvíce postižených. Stručně, letos jsem i já dostal odznak příslušníka odporu proti komunismu, a s tím spojenou finanční odměnu, a především, dorovnali mi důchod na průměrnou částku. A dokonce mi najednou doplatili onen rozdíl přesně od doby, kdy zákon loni vyšel.
Mimochodem, jeden malý sen, nad nímž se mohl můj vyšetřovatel major Peřt umlátit smíchy, se (mi) splnil už za pár let poté: při výsleších jsem mu vyprávěl, že i u nás budou lidé cvičit jógu, jíst zdravěji a spíše vegetariánsky, v knihkupectvích budou k dostání knihy o duchovnosti, a třeba tofu, sýr ze sóji, bude k dostání i v českých samoobsluhách. Tehdy se na mne jednou rozkřičel: Dám vás zavřít až zčernáte, ale po třiceti letech vás dám propustit jen proto, abyste zjistil, že nic z těch nesmyslů, o kterých mluvíte, se nesplní!
Podobně jsem si splnil třeba sen o tom, že i u nás lze (už 70. letech min. stol.!) hrát inteligentní a unikátní rockovou hudbu (viz Extempore, Elektrobus), ovlivněnou i původní hudbou jiných kultur (viz Amalgam, nebo hra na indické bubínky tabla), nebo že člověk, který má co říct a psát, a naučí se to, může vydávat co chce (kdysi samizdatově, poté profesionálně, viz časopisy Mana a Baraka, knihy posledních let a hlavně blogy), nebo že se dá podělit o posluchačské nadšení (téměř dvacet let jsem v různých rádiích pouštěl hudbu new age, a naučil posluchače i rozhlasové techničky poslouchat i tibetské mnichy), nebo znovu rozezpívat Čechy (třeba indickými mantrami), nebo učit zen a duchovnost pingpongem.
A vůbec, pokud jde o umění snít, splnil jsem si i sen naučit se ovládat sny (viz samizdatové sborníky Rockové sny, Sci-fi sny atd.). Sen všech snů, který mi do života vetkla moje maminka také tím, že mi dala jméno Vlastimil, byl od dětství daný: milovat (život a) svou zemi, a být šťastný a společnosti prospěšný. Vida, i ten se mi nakonec splnil.
P. S.: Zbyly sny, jejichž splnění bylo možno jen iniciovat, nastartovat, ostatní je na jiných (a budoucnosti): sen o přirozených, nejlépe orgasmických porodech (aby za tři generace svět neznal agresi a násilí a i české ženy rodily budoucí buddhy), sen o přirozeně ženských ženách, sen o (základní, i hudební) škole hrou, sen o čistém vzduchu, čisté vodě a zónách klidu i ve městech. Když se to toho dáte, vážení, i tyhle sny se (snad, dříve či později) splní…
