Hnutí za aktivní mateřství (především neúnavná Petra Sovová) zorganizovalo 20. 3. 2013 v kině Pernštýn (tam, kde se vždy v květnu koná festival Respekt k porodu) veřejné promítání filmu Freedom for birth (Svobodu pro porod). Zobrazuje celou tu hrůzu porodnictví vyspělých zemí (zejména z lidskoprávního hlediska), přitom je ale nadějeplný a inspirativní. Je to taky skvěla přehlídka mnoha velkých osobností světového (přirozeného) porodnictví, napsala mi v pozvánce výše zmíněná maminka mnoha dětí porozených doma. Přišel jsem, viděl jsem, snažil se něco naznačit, ale zklamán odešel (a nakonec se ani neodvážil rozdat knihu Porodit buddhu).
Film (čtrnáctiminutová ukázka je zde ) začíná citátem, že když se žena bojí, její tělo je stažené a porod se zkomplikuje a bolí. V první polovině je až třeskutě a beznadějně smutný, když popisuje, že k podobným případům arogance porodníků a soudců (a kriminalizace rodiček a jejich porodních asistentek za to, že nechtěly rodit v nemocnici, ale doma, a hlavně za to, že v několika případech dítě zemřelo, přičemž v nemocnicích, pardon, porodnicích umírá dětí daleko víc a nikdy ani u nás nebyl ani za ty nejtragičtější případy žádný porodník odsouzen) dochází (kromě Maďarska a Česka) i v jinak vyspělých a moderních státech, jako v Holandsku (!) či v USA. Dokumentární záběry vyrovnané a hrdinství odmítající jedné ze dvou hrdinek filmu, a nakonec záběry z demonstrací v USA za práva zvolit si svou porodní asistentku (film začal a skončil dech beroucím a slzy do očí vhánícím záznamem zpívajícího davu žen před věznicí v Budapešti), byly pádnou obrazovou dokumentací toho, co tvrdily některé právničky: že ženy se (bohužel jen ve světě, nikoli u nás) začínají shromažďovat a dožadovat naplnění svých lidských (ženských, rodičovských) práv, a že si musí změny prosadit jen a jen, společně, ony samy (je jasné, že na stávajícím systému profitující kapři porodníci to za ně neudělají).
Snažil jsem se později naznačit, že stejně jako když se po roce 77 několik intelektuálů přidalo k tehdy naprosto beznadějným a vlastně veskrze naivním protestům proti vazbě a soudu s několika vlasatci, kteří si jen chtěli hrát hudbu po svém, a začali vyžadovat dodržování lidských práv, ke kterým se tehdejší socialistická republika přihlásila, (za)počali zdánlivě beznadějný pokus o polidštění totalitního režimu, že dnes stejně tak nenásilné ale vytrvalé akce na podporu maďarské porodní asistentky Agnes Gerébové mohou počít podobnou tichou (a zde ženskou) „revoluci“: změnu (zbyrokratizovaného a zbytečně ale o to více rutinně zmedikalizovaného) porodnictví na celém světě. Protože jedna z mladých maďarských maminek, Anna Ternovszká, později, když už byla Agnes 77 dnů ve vězení a další dva roky musí strávit v domácím vězení (pro podobný „zločin“, za který byla u nás popotahována, pomstychtivě pokutována a zatím nepravomocně odsouzena porodní asistentka Ivana Königsmarková), zažalovala Maďarsko u evropského soudního dvora ve Štrasburku (pro porušení svého práva porodit jak chce a s kým chce), a vyhrála!
Samotným filmem jsem byl nadšen, jenže v diskusi po něm (přišla téměř padesátka zájemkyň a několik mužů) vyplavaly již celá desetiletí stále stejné neduhy české: především neschopnost několika profesionálních diskutérek (bitevních koček Pitipaček, jak by napsal autor slavné dětské knížky o kocouru Damiánkovi) zůstat ženské, tedy naslouchající, objímající a nebojující (protože boj proti porodnicko-anesteziologickému komplexu bohatě vydělávajících odborníků je stejně marný, a stejný protimluv, jako boj za mír).
Marně jsem se snažil mluvit o pozitivním myšlení, ukřičely mne. Ani maminka, které se zdejší situace v porodnictví nelíbila tak moc, až se sebrala a odjela porodit do Ostende (a pak napsala nádherný článek o tom, že cesta tam a porod nestály víc než by zaplatila za porod a pobyt v nemocnici tady, a přitom tam se chovali s respektem, a byla moc spokojená), v rámci všeho toho zpochybňování konceptu pozitivní psychiky těhotné a rodičky hlasitě tvrdohlavě odmítala vzít na vědomí fakt, že samo rozhodnutí prostě odjet a porodit v cizině (když už to jde a průkaz pojištěnky české platí po celé Evropě) byl přitom dokonalým příkladem pozitivního řešení jinak neřešitelného problému.
Situace v českém porodnictví, která je ještě horší než před jedenácti lety, kdy vyšla má kniha Nová doba porodní, je prostě tak komplexně neřešitelná, že bojovné a muže porodníky u moci spíše dráždící slovní (a tedy neodborné) argumenty, i právnická agresivita, nefunguje a fungovat ani nemůže a nebude. Mimochodem, i legendární lékař Michel Odent (s ani po tolika letech pobytu v Londýně neodstranitelným, i když půvabným francouzským přízvukem) ve filmu prohlásil, že jestliže před lety říkal, že (co se týká porodnictví) jsme na křižovatce, teď jsme na dně propasti.
Samotné Maďarsko rozsudek ze Štrasburku (který by měl precedentně platit po celém EU) prostě ignoruje (a dvě české ženy, které se odhodlaly k podobnému soudnímu procesu s českým zdravotnickým establišmentem samy zcela jistě také nedosáhnou změny, o kterou jde). O to víc je mi líto, že stačí několik aktivistek, které vlastně ani nechtějí a v řeči nepočkají na žádné odpovědi (ony chtějí jen chrlit svá obviňování), svedou diskusi do vyjmenovávání negativních případů a rozpitvávají nutnosti boje. Snažil jsem se poradit několika těhotným, které chtěly konkrétní radu jak se v takových situacích chovat, ale nepodařilo se mi to, a jednotlivé monology vždy vyústily v popisy neřešitelnosti. O to víc je mi líto, že přestože byly ženy vyzvány na počátku diskuse o sdělení momentů, které je nejvíce zaujaly, film, jehož posláním bylo a je (alespoň v USA a v západní Evropě) vyburcovat ženy k jakýkoliv aktivitám, u nás s velkou pravděpodobností zapadne, jako již tolik filmů (a konferencí) předtím… a vznešená idea uhyne na úbytě z neschopnosti se sjednotit a myslet pozitivně (alespoň jako Agnes a Anna v Maďarsku).
Nepodařilo se mi alespoň naznačit jim, že bojovat (za právo rodit jak chci a s kým chci) proti tomuto průmyslu je zatím nesmysl a něco ex post… že prioritou by měl být pozitivní úmysl posílit vlastní sebevědomí (tak jako u porodu: je-li mysl klidná a tedy tělo uvolněné, konkrétní nápad či setkání přijde synchronicitně samo), že to její tělo a ona zvládne – porodit zdravě a bez zásahů lékařů. Tedy nikoliv zaměstnat mysl studiem porodnických vyhlášení a statistik o jednotlivých porodnicích, hledáním právniček a sepisováním seznamů o tom co chce či nechce ta která žena v porodnici prodělat (protože jejich mozky prostě jen dále trénují a posilují niterný strach z toho, co by se mohlo stát, a ono se pak stane). Nepodařilo se mi svést diskusi na nutnost hledání a propagace již pozitivních příkladů (na začátku svého exposé jsem přečetl ukázku z blogu Mateřství a porod: dřina nebo návaly lásky), nebo možnosti „volit nohama“, tedy hromadně odcházet rodit do těch malých porodnic, o kterých je známo, že se tam chovají k rodičkám s respektem a „baby friendly“ (a tím podpořit i finančně tamní lékaře, zatímco ti ve velkoporodnicích by se přece jen museli v zájmu výše svých platů zamyslet a třeba něco změnit).
Pasivita (ovčanství) a „mouchysněztesimě“ na jedné, a aktivistické odmítání jiné než vlastní (ve své podstatě někdy až militantně feministické) pravdy na druhé straně, to jsou podle mne hlavní příčiny současné smutné a neměnné situace v českém porodnictví. Když už se nedokáží shodnout na nějaké společné smysluplné taktice tyhle jinak aktivní ženy, jak by mohly chtít a doufat, aby se sjednotily a domluvily i ty fatálně neinformované davy pasivních rodiček, které budou v nejbližší budoucnosti pro tak žádoucí změnu systému tak potřebné? Jinými slovy, znovu opakuji, pražské a české maminky a rodičky mají problém (protože právě problémy se často intenzivně zabývají), a niterně stažené a rozčílené diskutují o boji za práva rodit, jak chtějí, místo aby (uvolněné pozitivním myšlením) vyhledávaly, propagovaly a společnosti (a nemocnicím a ministerstvu zdravotnictví a pojišťovnám) předkládaly (třeba nahoře bez a kojící, jako v začátcích hnutí HaM) pozitivní příklady šťastných zdravých a přirozených porodů.
A tak jsem tam na stolku zanechal pár desítek kopií blogu o tom, že skutečné ženství (a mateřství a porod) nemusí být a není dřina, ale může usměvavým a tedy uvolněným (a tím pádem pozitivně myslícím a jednajícím) a ženským ženám přinést návaly lásky, a smutný z tohoto setkání (které rozhodně nebylo inspirativní a nadějeplné) jsem ještě před koncem raději odešel. Při vší úctě k organizátorkám a těhotným a mlčícím nejen v kině Pernštýn, auvajs…
