Přirozené (funkce orgasmů)

17.4.2013

 Prosadit změny v lidské společnosti trvá většinou až neuvěřitelně dlouho. Do Prahy přijede se svou přednáškou legenda snah o humanizaci porodnictví, původně francouzský porodník Michel Odent, nyní trvale žijící v Anglii. Ten již počátkem 70. let min. stol. v malé francouzské porodnici zaváděl do rutinní nemocniční péče často i dnes překvapivé prvky: kolektivní zpěv, ticho, šero, intimitu a možnost rodit v bazénku s vyhřívanou vodou. Dodnes neúnavně přednáší, publikoval dvanáct knih které vyšly v jednadvaceti jazycích… ale stále se přitom většina současných dětí rodí tak, aby to vyhovovalo lékařům: na přírodou dané fyziologické danosti ženského těla se v moderních porodnicích většinou nebere zřetel.

 Kniha Přirozené funkce orgasmů při milování, porodu a kojení (vyšla v originále v roce 2009, v pečlivém překladu ji právě vydala Maitrea) se pokouší (vědecky, podpořeno mnoha důkazy a citacemi z odborných prací) propojit to, co v jiných, tzv. primitivních kulturách, ví odedávna (a co oficiální medicína, stejně jako přirozené porody a výhody domácích porodů, zatím striktně odmítá): že totiž porod je extatický zázrak stvoření života, a orgasmus při milování (početí), a orgasmus při porodu (za optimálních podmínek, k nimž v naprosté většině porodnic nedochází) jsou téže podstaty.

 Odent cituje rakouskou psychoanalytičku Helen Deutchovou, která, také protože byla sama matkou, považovala (již v roce 1924!) pohlavní styk a porod za dvě fáze jednoho procesu, pouze oddělené časovým intervalem. I kojení považovala za akt sexuálního potěšení. Odent v několika kapitolách píše i o různých hormonech, o srovnatelných algoritmech sexuálního a porodního chování myší a potkanů s těmi lidskými (když příroda vypne racionální chování), vysvětluje své termíny orgasmický nebo porodní ejekční reflex atd.

Málokdo z lékařů se za posledního půl století pokroku medicíny odvážil položit zásadní otázku: Jak dlouho bude lidská rasa schopna přežít bez lásky (jedna Odentova kniha se přímo jmenuje Století bez lásky, rozuměj  bez přirozeného hormonu lásky, oxytocinu). Michel Odent se dlouhá léta pokouší zvrátit trend spoléhání na technologie (a systém navrátit zpět k vlastní zodpovědnosti žen rodiček za porod, tedy k reflexnímu vypuzení plodu, jak říká, rozuměj, k přirozenému porodu). Byl to on, kdo se ve své praxi musel dlouho učit „nezasahovat“ do procesu porodu, kdo razil a razí slogany, jako „počet komplikací u porodu roste s počtem přítomných osob“, kdo začal kritizovat a vědecky vyvracet převládající názor, že rodička potřebuje k porodu nějaké další specialisty a kdo navrhuje, že porodnické služby budoucnosti by měly umět vytvořit podmínky pro reflexivní vypuzení plodu… tedy pro přirozený porod. V této knize píše také, že i kojenec při kojení nasává orgasmický koktejl.

 Byl to Michel Odent, který začal přirozeně, rozuměj, otevřeně hovořit a psát na jedné straně o tom, jak byly a stále jsou mnohé aspekty sexuality tisíce let kontrolovány a tabuizovány kulturním společenstvím, a na druhé straně také o přirozených porodech jako o „přímé cestě k transcedenci“ (věnuje tomu celou jednu kapitolu, kterou mne moc potěšil: na totéž téma propojení těhotenství a porodu s duchovností jsem napsal jak knihu Nová doba porodní, Eminent 2002, tak právě vlastním nákladem vydanou knihu Porodit buddhu).

 Michel Odent se totiž jako jeden z mála lékařů odvážil oficiálně kriticky konstatovat, že vědecký přístup sice zkoumá patologické stavy a nemoci, ale cele přehlíží například radost (i z porodu a kojení). Navíc začal psát a hovořit i o tom, že je to nejen nemocniční prostředí (porodnic) a většinou zbytečná a necitlivá asistence lékařů, ale i slovník, kterým proces porodu popisujeme, jenž bere rodičkám sílu.

 Jsem si jist, že až se situace změní (ku prospěchu nejen rodiček a novorozenců, ale následně i celé společnosti), bude se na Michela Odenta vzpomínat jako na průkopníka a jednoho ze zakladatelů zcela jiného, ale o to humanističtějšího, a pro všechny zdravějšího (a tedy celospolečensky výhodnějšího) přístupu i k zatím tabuizovaným pojmům, jako je orgasmus při porodu nebo kojení. Role průkopníků není záviděníhodná, je ale o to záslužnější. Jedna kapitola jeho knihy se jmenuje Zpochybňování běžných představ, a následuje kapitola Nový pohled na povahu člověka. Je si totiž jist, že je nejvyšší čas zpochybnit oficiální medicínskou (a společnosti vnucenou) představu o ženě-rodičce jako o bytosti, která potřebuje u porodu odbornou pomoc a asistenci.  

 Zároveň je třeba postupně nabídnout veřejnosti i nový, jiný, z přirozených instinktů vycházející pohled na povahu člověka. Na celém informačními technologiemi zahlceném světě paradoxně narůstá i počet důkazů, že těhotenství, porod a kojení nejsou činnosti a stavy, které lze naprogramovat a vůlí ovládat,  a zároveň roste spektrum výzev a apelů, vybízejících k převratnému objevu: přes všechen pokrok jsme savci, a zvláště z evolučního hlediska tak důležité činnosti, jako jsou sex a rozmnožování, by člověk neměl narušovat (jinými slovy, jakkoliv odborně vypadající činnost je většinou kontraproduktivní a proces zrodu nového života nějak narušující a tedy poškozující).

 Chtěli jsme kdysi poručit větru a dešti, snad jsme se už poučili… Chtěli jsme rozbít a využít atom, a zatím jím (nepoučitelně) jen topíme pod kotlem parních elektráren… Michel Odent, původně vystudovaný porodník, svou už dvanáctou knihou nenápadně, ale o to trpělivěji a důrazněji, porodníky i veřejnost varuje: nepleťme se evoluci a přírodě do těch nejzásadnějších instinktů a pudů… A radí, že po tisíci letech předstírání, že sex a zvláště orgasmus neexistuje (nebo je dokonce hříchem) je nejvyšší čas vzít na vědomí ne jeden, ale hned tři orgasmy, které člověka (zde rozuměj: ženu) charakterizují: orgasmus při milování, při porodu a při kojení. 

 Jsem si jist, že v budoucnu, až bude porodnictví přirozené, nebudeme vzpomínat na dnes téměř všemocné a bohaté chirurgy a anesteziology, ale na rodičkám naslouchající a do průběhu porodů rutinně a dnes téměř statečně nezasahující porodníky, jako je Michel Odent.

 

P. S.: Průkopníci přirozených porodů jsou dnes důchodci. Skutečná systémová změna, která (za)počala již v 70. letech min. stol, ale teď už závisí ne na nich, ale na tom, co a jak si prosadí samotné ženy rodičky. Počet těch, které nejsou spokojeny s úrovní českých porodnic a porodníků, a rozhodnou se porodit raději doma, nebo jen s dulou, přece jen pomalu roste. Jen na nich a jejich rozhodnutí a aktivitě záleží. Jen ony mohou postupně změnit porody z výnosných a často traumatizujících operací na přirozené intimní chvíle radosti (a orgasmů). A pak to bude ne výjimka, ale přirozené…