Smysl života « Vlastimil Marek

Smysl života

3.4.2013

 Smyslem života je zkušenost ve fyzickém těle, vztahy k druhým lidem, duchovní zdokonalení, moudrost, laskavost k sobě i ke světu (netvrdím, že vyčteno správně). Předpokládám, že každý jednotlivý člověk má jiný smysl života, jiné určení. Jak najdu svůj smysl života? Přece tady člověk není jen proto, aby zachoval tuto živočišnou formu. Při jízdě na koni nebo procházkách se psem zažívám stavy dokonalé harmonie se sebou i s okolím, nemyslím, jen vnímám sebe, koně, okolí, slunce. Nic mě netrápí, nic nepotřebuji a ani nic nechci, jen jsem. Je tento stav smyslem života? (zeptala se čtenářka, a tak na přeskáčku, jinak to nejde, odpovídám a naznačuji): 

 Hm. Ano i ne. Paradox naší vědomé existence tkví v tom, že smyslem našeho života vskutku je zachovat naši živočišnou formu. Tedy předat geny a stvořit další generaci… Tohle platí i pro filosofa nebo sociologa, který uvažuje o svobodě (svých rozhodnutí), ale také pro matematičku, která sice řeší velmi abstraktní problémy, ale evoluce a příroda v jednom těle stejně veškeré plány každým menstruačním cyklem převrátí naruby (a matematičce to 14 dnů matematicky pálí, a 14 dnů, a zvláště od 3. měsíce těhotenství, nespočítá ani trojčlenku).

 Zároveň ale, dokážeme-li s tímto cyklickým a jiným emočním handicapem počítat, může se stát předností a v každé generaci tak můžeme, a také to děláme (přímo třeba nepřetržitým vývojem adrenalinových sportů nebo počítačů, nepřímo stále koherentnějším propojením neuronů a vznikem stále nových předtím nikdy nepoužitých dendritů): umíme zkvalitnit práci nejen jedné části mozku, ale protože celé lidské tělo je vlastně mozek (opačně napsáno, mozek je v on-line spojení s každičkou částí celého těla, celý život), evolučně stále pokračujeme (bohužel stále zatím trénujeme víc to negativní než to pozitivní: kritizovat a pomlouvat umíme jako nikdy předtím).

 Slovo handicap jsem zdůraznil, protože pokud člověk v rámci výzkumu sebe sama, a zjišťování unikátních a neopakovatelných talentů (k realizaci svého zadání, určení) začne zažívat stavy, kdy  nic nechce, ale vše se děje jakoby samo, automaticky, uvolněně (tak jako když sprinter roky posiluje a trénuje, aby pak v deseti vteřinách podal maximální výkon právě protože bylo jeho tělo tak zautomatizováno, že mu rozum, tak jako rodičce u porodu, nepřekážel)… tyhle stavy dokonalé harmonie jsou ovšem spíše důsledkem pilné práce hledání harmonie a smyslu života, než samotným smyslem života.

 Došlo to všem mudrcům a duchovním učitelům všem kultur, ale zvláště zenovým mistrům, kteří nakonec zdůrazňovali svým studentům a mnichům, že osvícení je v pořádku, pak ale je třeba vzít ranec a jít na trh koupit rýži přesně jako před osvícením. Jinými slovy, zatím co nám co na sobě pracujeme někde na horizontu událostí vlaje vlajka osvícení, a rozum ve starých kolejích vysílá věty „až dosáhnu osvícení, dám si oraz a budu mít pokoj“, každý, kdo osvícení dosáhne, ví jasně jako nikdy předtím, že teprve od této chvíle začne pořádně meditovat a vteřinu po stoprocentně zkoncentrované a vědomé vteřině… a teď docházím k jádru pudla… začne pomáhat i druhým dosáhnout osvícení (nebo alespoň umění zažívat při jízdě na koni nebo při procházkách se psem, přirozenost, jaksi mimo diktát vnucených stereotypů logiky a myšlení té které kultury a doby, tedy harmonii se sebou a světem.

 Smyslem života tedy je (teď a tady, v Česku) zároveň předat geny, a tedy být mužem nebo ženou (sice více než muž ovládanou všemi přírodními cykly a procesy, ale zároveň schopnou porodit nový zázrak stvoření právě tak jako nový tvar výšivky, nebo umět šťastně prožít další den kdy opečovala své děti jak nejlépe mohla, a tedy přispěla k jejich vývoji směrem k dokonalé, i když poněkud odlišně prožívané harmonii), a zároveň v každé další generaci vylepšovat koherenci a kvalitu všeho, co děláme.

 Ano, bez umění kvalitně prožívat jízdu na koni nebo procházku se psem, tedy v dokonalé harmonii se sebou a přírodou (kdy mozek odpočívá, a jako když sní, uklízí mysl právě tak, jako pletení šály zklidní mozek matematičky, a sezení v křesle před televizí mozek a tělo lovce) člověk nenajde smysl svého života (zvláště ženino propojení s evolučními cykly je v dnešní době narušováno dobou, vzděláním a tzv. emancipací vnuceným tlakem, z čehož pramení její nejistota a nespokojenost): neumožní, aby se individuální talenty a vlohy projevily a zazářily. A  to se dá jedině když i rodiče a prarodiče (dnes často spíše intuitivně), ale i učitelé a šéfové a žurnalisté, umí spíše chválit než kritizovat.

 Jinými slovy, jízda na koni pomáhá (i ženě) vypnout civilizační a racionální iluze programu ega o tom, co to je být ženou (mimochodem, víc a víc lidí už ví, že drezůra není smyslem jízdy na koni, a zná jméno Parelli), a nechat tělo a mozek fungovat jak je evoluce generacemi vývoje vypiplala… v tomto smyslu je smyslem života ženy být oblá, měkká, přítulná, laskavá, chválící, a těhotenstvím a přirozeným porodem předat geny a tohle všechno i do dalších generací… aby se mohla (po)starat o rodinu a děti, protože smyslem ženy je pečovat o… ty druhé (a pak je i ona sama o to víc šťastná).

Smyslem život dítěte je aby si hrálo a bralo rozum, ale dnes musí ve škole biflovat rozumy jiných… Když je totiž žena na koni, je v harmonii, když rezonuje tělo s původním zadáním a krajinou, naplňuje své lidské potenciály, zatímco když vyplňuje kolonky v daňovém přiznání nebo vaří kafe šéfovi, funguje asi tak, jak funguje Rolls Royce, když s ním jezdí jako s Trabantem.

 V tomto ohledu je (nejlépe neporušená) skutečně příroda, jízda na koni a procházka se psem (a jejich živočišnými radostmi, a také absolutní absencí posuzování a kritiky) dokonalou cestou k Harmonii jednotlivých chvil… a jakmile to tělo a mysl zvládne (a zvykne si na to, že to i v téhle kultuře negativit je možné), začne být harmonický (až na jednotlivé chvíle krizí a chaosu) člověk celý.

 P. S.: Zenoví mistr by studenta, který se ptá na smysl zenu (života), nakopl, nebo odpověděl ve stylu Už jsi posnídal? Tak si umyj misky. Ti, kteří umí žít, jej prostě žijí (a otázky na smysl jsou zbytečné, jak věděl i Řek Zorba, a jak ví každý zdravý kůň i pes, a dítě). Ve škole života ale nejsou žádné otázky jalové, naopak.