Nemáme jinou možnost než se změnit.
Lester Milbraith
Výstava Kupka, průkopník abstrakce, malíř kosmu, naznačuje jednak to, o čem již někteří umělečtí historikové (ale i filosofové, transpersonální psychologové a hlubinní ekologové) již nějakou dobu hovoří a píší, tedy změnu pohledu na umění a jeho roli ve společnosti, a jednak příležitost a snad i povinnost české společnosti znovu objevit a ocenit svého asi nejlepšího malíře všech dob.
Po sto letech je snad konečně čas pro Kupku. Jenže. Když jsem zkusil vyhledat heslo František Kupka na internetu, nenašel jsem jediný odkaz, natož Kupkovu stránku. Není to ostuda? Již na počátku 90. let se Meda Mládková rozhodla věnovat svou rozsáhlou a ojedinělou sbírku (především Kupky) Praze. Jenže od té doby se město nedokázalo vypořádat s “neujasněnými majetkoprávními vztahy”, Sovovy mlýny chátrají a Praha se sbírkou obrazů F. Kupky stále nemůže pochlubit. Snad v roce 2000. Není to ostuda?
Kupka se za svého života uznání nedočkal. Prožil většinu svého života ve Francii, a i když po 2. světové válce chvíli uvažoval o tom, že se vrátí do ČR, po pečlivějším prozkoumání atmosféry tehdejší doby raději moudře zůstal. Prožil život samotáře, kterého málokdo z jeho vrstevníků skutečně pochopil. V jistém smyslu byl o sto let vepředu. Teprve dnes totiž začínáme objevovat jeho malířskou i duchovní sílu a autoritu. Kupkův tehdejší postoj ke světu a jeho pocity jsou snad nejlépe vyjádřeny v dopise příteli Roesslerovi: “Já ale nevím, jestli mi do hlavy stoupla voda… neboť mnohdy si myslím, že mi štětec nestačí, abych se mohl ponořit do vody, protože se ve mně znovu vynoří ta suchá filosofie, buď potom filosofie zvlhne nebo moje voda uschne.” Voda v Kupkově alegorizujícím dopise představuje svět jiného, duchovního vnímání, svět barevnějších, jasnějších vizí, do kterého se “suchá filosofie” běžného vnímání reality neodvážila vstoupit či snad nenalezla vchod. Pro Kupku byl “svět vody” (tedy subjektivní svět vizí) stejně reálný, jako hmotný svět kolem něho. Dokázal, jako jeden z mála, mezi nimi volně proplouvat a vnímat je jako mnohovrstevnatou, ale zároveň vzájemně provázanou realitu, o které psali mystikové všech věků.
Pro Kupku, který už “plaval” (“… teď jsem vůbec plný vody, nakonec se jednoho krásného dne probudím s ploutvemi…”) byly teorie těch, kteří celý život “stáli na souši a nikdy do vody nevkročili” (ještě i v dnešní době valná část západní vědy považuje vize za psychotickou záležitost) a přesto tvrdošíjně o “vodě” (tedy o rozšířeném vědomí) hovořili, směšné a malicherné. Proto byl Kupka tak zklamán ze spiritistů, uměleckých kritiků a dalších, kteří nikdy “do vody nevkročili”. Proto se uchýlil do ústraní svého ateliéru v Puteaux a celá léta se stýkal jen s několika svými nejbližšími přáteli. Pro normálního člověka, který nikdy “neplaval” a posuzuje svět ještě i dnes jako v Kupkově době podle stávajícího paradigmatu (tedy přísně materialistického popisu světa, ve kterém cokoliv, co se nedá změřit a zvážit, tzv. objektivně dokázat, prostě neexistuje), je nemožné “racionálně” pochopit jak Kupkovy obrazy, tak některá tvrzení v dopisech i v jeho knize.
Je dokonce možné, že něco jako umění bude formou léčení.
Alan Kaprow
Pokud se dnes píše o “konci umělecké historie”, nejde samozřejmě o konec umění, ale nutnost jeho nové formy, charakterizované nepatriarchálními a neevropocentrickými ideály. Kupka studoval a pochopil nejrůznější kultury a jejich umění a filosofie již na počátku našeho století: “Nejsme-li vlastně hrubými cizinci před troskami indických chrámů? Vyciťujeme-li zplna malby tibetské, čínské, máme-li plné zalíbení v hudbě oněch krajů?“ Nová definice umění a kultury vyplývá ze změny paradigmatu.
“Historicky je naše dosavadní vize odvozena od dob renesance, která vytvořila model pozorovatele, odděleného od pozorovaného objektu. Průmysl umění se stal nejen velmi efektivním ochráncem statu quo, ale také aktivně přispívá deformujícím efektům kulturní patologie. Dekonstrukce nemá budoucnost. Vznikající nový mýtus je mýtem empatie, schopnosti sdílet pocity a žít s vědomím propojenosti všech a všeho,” tvrdí Suzi Gabliková (The Reenchantment of Art, 1991). Naznačuje, že umění bude zakořeněno spíše v soucitném srdci než v diskriminujícím oku. Umělec bude podle ní spíše demystifikátor a léčitel.
I v evropském umění přitom vždy existovaly tradice duchovního, vizionářského umění. Vzpomeňme Hildegardu z Bingenu, H. Bosche, který ilustroval duchovní víru svých současníků, Fra Angelica, který maloval, aby povzbudil své bratry mnichy k vyšší zbožnosti, nebo Blakea, pro něhož bylo malířství uměním božské imaginace. “Umění musí vyústit v kultivaci duše a ducha. Mají-li být umělci služebníky duše, musí se duchovně vyvíjet,” psal Kandinský. Mondrian tvrdil, že “Nová kultura bude kulturou dospělých jedinců, kteří budou otevření univerzálnímu a schopni se s ním stále více sjednotit.” Tedy duchovně dospělých jedinců. Lidí, kteří tak jako Kupka, budou poznávat sami sebe, kteří na sobě budou pracovat.
Nastal čas pro Kupku? Ono pozitivní duchovní poselství je v jeho obrazech stále zakódované. Podařilo se mu do nich vtisknout své přesvědčení, že umění má “sloužit lidem a povznášet jejich duše”. Vnitřní vesmír jeho obrazů se tak meditativně dotýká i současného diváka a při delším spočinutí působí blahodárným klidem na mysl rozbouřenou dnešní uspěchanou dobou. Kupka byl jak duchovní člověk, tak geniální malíř. Už na počátku tohoto století se mu podařilo kultivovaně propojit duchovnost s malířským uměním, a zobrazit to, co dělá i dnes většině jemu podobných malířů a hledačů neřešitelné problémy – subjektivně reálný vnitřní svět lidské psychiky. V chaosu nepřetržitě se pohybujících, vířících geometrických struktur bohaté barevnosti svých vizí dokázal trpělivou prací (a nekonečným precizováním v množství studií) nalézt obrazový řád.
Tak jako buddhistické sochy, tak i Kupkovy obrazy – meditace, na základě osobní zkušenosti a prožité vize, zobrazují stav hlubokého vnitřního klidu a míru, zároveň poskytují přímý návod, jak tohoto stavu dosáhnout, a vyzařují vibrace, které rezonují se zdroji onoho kýženého klidu a míru, pokud se umí ztišit a otevřít, v každém divákovi.
(Z knihy Něco v síti, Dharmagaia, 1999, viz příští blog na téma umění… A kromě rekordních cen na aukcích je stále okolo Kupky, zvláště pokud se týká jeho duchovních zdrojů inspirace, ticho po pěšině. Proto zde pozítří vyjde ve formě komentáře k recenzi (jedné výstavy v Německu) další blog, věnovaný současnému umění… a stále velmi smutné situaci týkající se českého umění…)
