Na zenu (a jeho historii) mne již v polovině 70. let upoutala jakási nepřetržitá štafeta osvícen(n)osti, a kromě „tahu na branku“ a umění se nenechat slovy připoutat ke slovům (i za pomoci kóanů), i historka o tom, jak jistý mistr už byl velmi starý, ale stále neměl studenta, kterému by svou verzi cesty k osvícení (nějak, individuálně, neverbálně) předal… a přece se metodou wu-wei, ne-konání, dočkal, a to, co měl předat, tedy metody vedoucí k osvícení (včetně testů jejich a své pedagogické efektivity), bylo předáno… to mne vždy uvádělo v nadšení a pokorný obdiv (nezenoví známí by tomu řekli závist) zároveň.
Dočkal jsem se při pobytu ve Varšavě v létě roku 1981, kdy místní tělocvičnu na týdenním hromadném (bylo nás tam pár stovek) seššinu naplnila atmosféra snah o dokonalý zazen pod dohledem duchovního učitele… při druhém dokusanu (osobním rozhovoru, při tom prvním jsem mu názorně předvedl odpověď na kóan, který mi v dopise před pár měsíci dal) s jihokorejským (z USA dopisy učícím zenovým mistrem), přímo, bez tlumočníka… a předvedení řešení kóanu, pak směrem ke mně rozesmátý Seng Sahn pronesl: Nemám strach o český zen…
Šťastného završení té druhé strany další životní cesty (které se mohlo říkat přeměna studenta v učitele) jsem se dočkal vícekrát, naposledy koncem května 2013, kdy v jeden večer přišly dva e-maily od dvou mladých studentů: a tak i já mohu předat štafetu a sepisuji tento blog, který uložím a zveřejním (nebo nechám zveřejnit) až poté, co jim nenápadně tímto předávám onen symbolický duchovní zenový (štafetový) kolík … Protože jako o některé jiné, i o tyto dva studenty, jakkoliv byli z počátku zdánlivě nejpomalejší a nezablokovanější, už strach nemám (přes to, že se například ve věcech vztahových v tom budou stále plácat, několikrát si ještě namočí kalhoty v plíživých a tichých vodách negativního myšlení, a osvícení, o kterém se tolik píše, zatím nedosáhli) …
A protože můj mistr učil korespondenčně, pomocí dopisů posílaných poštou – angličtina má pro tuhle službu výstižné pojmenování snail-mail, hlemýždí pošta (protože v té době před téměř půl stoletím nebyly nejeen e-maily, blogy, ale nebyl internet a u nás ani fax), já nakonec pomáhám zájemcům na Cestě také tak (jen místo dopisů si vyměňujeme e-maily, a místo přednášek píšu blogy: efektivita se zmnohonásobila). Vychutnejte si následující korespondenci se dvěma studenty, kterým ledacos došlo, a nakonec i fotku (a příslib předání štafety) inkarnace příštího buddhovství…
Student R: Četl jsem oba poslední blogy (Umění koordinace a pírka a Siddhis), a úplně mě ohromilo, jak k sobě patřily. Že ta Japonka vlastně měla siddhis, bez toho, že by to chtěla :)
Moje (testovací) reakce: Siddhis a Japonka… dej si pašáka… co z toho vyplývá pro pokročilé?
Student R: Nemyslet na siddhis, nechtít je, ale dělat vše na 100 procent a s pozitivním úmyslem a dokonalost (a třeba siddhis) pak přijde sama.
Moje reakce: Jóóóóóóó!
Student R: Jupíííííí! (v klasické zenové literatuře by zakřičel KACU!!!)
Moje reakce: Dávám si pašáka a v srpnu se připomeň, heslo štafeta
Student R: Ještě jsem zapomněl napsat, že Váš příchozí email byl v mé schránce 10 008. v pořadí :) Takové pěkné zenové číslo. Dávám Vám pašáka za zenové načasování.
Moje logická reakce s širokým úsměvem: Hmmm, siddhis
Student J: Zdravím, dlouho jsem se neozval. Čas se s časem sešel a u mě se udála spousta změn a spousta kroků, za které si zasloužím patřičné pašáky… Zlomil se ve mě jakýsi program.. Najednou jsem si uvědomil, že jak jsem se hnal pouze za jediným vytyčeným cílem, úplně slepě jsem míjel ostatní možnosti, které se mi najednou začaly objevovat. Stačilo jenom trochu zpomalit a víc otevřít oči… Když jsem objevil duchovnost, poté co jsem začal pracovat na sobě samém, po tvých skvělých radách, začal jsem mnohem více chápat souvislosti, a doteď mne udivuje, jak hluboce si mohu uvědomit souvislosti všeho se vším… Tím jak jsem vyhodil z mysli školu a začal jsem tvořit věci tady a teď, uvědomil jsem si, jak všechno z mého nitra tak nějak samo automaticky a hlubinně směřuje k ekologii, udržitelnosti a hledáním hlubšího smyslu. A hlavně tím jak jsem vyhodil tento filtr v mé mysli tak se začaly objevovat obrovské možnosti. Když jsem objevil možnost studovat za přijatelné peníze tento obor v Anglii v ekologickém centru, kde je k dispozici denně vegetariánské jídlo, možnost konzultovat svoje práce s renomovanými odborníky, pracovat v komunitě na různých projektech nejen pro sebe, ale i pro ostatní, a vkládat tak i moje dílky do společné mozaiky, málem jsem spadl ze židle. Nemohl jsem uvěřit jak moc slepý a naivní jsem byl! A přitom mám všechno na dosah před nosem! Jen nelpět…
Moje (testovací) reakce: Hurá, gratuluji, dej si pár pořádných pašáků, když tak pošli jednu dvě fotky prostředí, ve kterém teď užíváš života a svého dalšího schodu (stupně) pochopení, a měj na paměti, že tahle Cesta (naštěstí) nikdy nekončí…
Student J: Především tvé poslední blogy pomáhají! Dvě fotky:
Moje reakce: Dávám si pašáka (dneska už druhého), přikládám pozvánku na osobní setkání v srpnu, heslo štafeta… a pokud nebudeš moci se dostavit, někdy zveřejním blog, ze kterého ti i tohle dojde…
Už jsem o tom psal v blogu Co po nás zbude… A zmínil jsem také, že se i u nás rodí (svým šťastným matkám, doma, bez lékařské intervence, přirozeně, osvíceně) příští buddhové. Pokochejte se fotkou jednoho takového půlročního šťastlivce, možná budoucího buddhy. Dalšího ve štafetě, kterou si předávají duchovně ošlehaní mužové všech věků: ztělesnění povědomí a někdy i (zkušeně otestované) realizace osvícení. Tenhle má navíc i dokonale duchovní a ženskou maminku, která se postará… Bez ohledu na turbulentní časy, bez ohledu na panující chaos, vždy se rodí příští potenciální buddhové, a opačně, každý buddha byl nejprve malým chlapečkem se vší tou potencialitou v kapsičce. Rodí se neustále, příští buddhové. Jestli pak ten štafetový kolík převezmou a předají, záleží i na nás, kteří jsme jejich současníky, a kteří snad nepřestaneme, dokud jim svůj vlastní štafetový kolík nepředáme…
Ještě odjinud: když se po válce vracel jeden vyhublý polský kněz poničenou Evropou domů, v severní Itálii mu jeden tamní (Vatikánem trpěný, protože lidmi velmi oblíbený) kněz řekl: Ty budeš papežem… Ten mladý Polák se jmenoval Karol Wojtyla. Když mi mistr v roce 1981 říkal co říkal, a když jsem teď zveřejnil fotku malého příštího buddhy, je to totéž „sebenaplňující se proroctví“ (a je jedno, jestli šlo a jde o předem určený a zverbalizovaný osud, nebo o někoho, kdo to má natrénované roky meditací a uměním soustředit myšlenky, a tím pádem i jaksi naprojektovanou trajektorii osobního osudu, a byl jen jaksi popostrčen)… které teď platí pro kluka na fotce, a budoucí jemu podobné… hm, štafeta pokračuje.
