Tintoretto, Veronese, Artemisia Gentileschiová a další slavní umělci namalovali variace legendárního tématu (Zuzana a starci): mladá nahá dívka se koupe a dva starci ji zálibně sledují. Dějištěm je Babylon a příběh samozřejmě mravoučně pokračuje, ale já jsem si vybral jen jeho začátek: neovladatelný obdiv k ženě. Záliba starších mužů v mladých dívkách (slavní vladaři se k stáru dávali i z léčebných důvodů obkládat mladými dívkami) je tu odjakživa: zatímco tělo zestárne a není už ničeho schopno, mozek a hlavně mysl jsou stále pružné a erotická přitažlivost ženského těla funguje. I já si užívám: vizuálně. Obliny fungují. A tak se kochám.
Jak tak jezdím tramvajemi, vídám všechny typy a velikosti Zuzan a obdivuji dílo přírody. Žasnu třeba nad výškou dnešních mladých dívek. Mnohé z nich jsou daleko větší než já. A nejen u nás. Když jsem byl v roce 1979 v Japonsku, vyčníval jsem, dnes bych zapadl. Nedávno jsem seděl v tramvaji dvě řady za krátce ostříhanou dívkou, ale zaujala mne hlavně její širokánská ramena. A tak jsem si počkal, až bude vystupovat: měla nejméně dva metry. Přesto byla souměrná a hezká.
Obdivuji Zuzany kolem. Často vídám i ty, které se neumí namalovat, nebo naopak, malují se příliš, nebo mají nevhodný typ účesu, nebo špatně padnoucí kalhoty…nebo které maskují své půvabné a zkrášlující pihy… a vím, že by stačilo tu nemalovat si obočí, jinde jiný účes, krapet sebedůvěry… a erotická přitažlivost by byla zaručena. Po tolika letech pozitivního myšlení mi to jde samo: vidím je z té lepší stránky a přeju všem jen to nejlepší…
Samozřejmě, potkám-li nádhernou paní nebo zmalovanou dorostenku, která si zrovna zapálí cigaretu, zatrnu lítostí nad promarněnou šancí, ale za ty roky už jsem se s touhle bezmocí naučil žít: nijak nereaguji. Jinými slovy, nečekám nic, ale jsem připraven, pokud se objeví sebemenší možnost, nebo dokonce zájem, vysvětlit, proč kouření (zvláště ženám) tak škodí a že každý kuřák je nenapravitelný sobec.
Už dávno mi došlo, že jsme všichni oběti obětí po staletí medikalizovaných, a tedy většinou i traumatizovaných porodů. Zároveň ale automaticky vidím v každé(m) někde vzadu pokus o realizaci původního zadání: být šťastní a předat geny další generaci. Když vídám vietnamské nebo čínské děti, které s pyšně tolerantními maminkami prochází parčíkem na Arbesově náměstí a které vypadají jako panenky, dokonalé, krásné, přál bych jejich šťastné dětství i českým dětem. A s povděkem sleduji, jak pomalu roste počet českých maminek, které nosí své děti v šátcích a kojí je ve veganských restauracích.
Současná politická a ekonomická situace není nic nového, přes všechno vzdělání jsou současníci stále stejnými hříšníky a konspirátory ovládanými chtíčem a závistí jako v dobách biblických nebo středověkých. Zatím co nad veřejnou situací jsem na nejbližší dvě generace beznadějně mávl rukou a nezajímá mne, na individuální rovině si (s vypnutým sexem a nikoho neobviňujícím, ale vše tolerujícím nadhledem) užívám všech těch oblin a variací. Nemám touhu mít, vlastnit, uspokojit (se), jen se kochám tvary, různorodostí i potenciální možností platonicky pomoci k vylepšení.
Jako na objednávku mi mailem přišel link na rozhlasový záznam rozhovoru se současnou americkou spisovatelkou Suzanne Venkerovou, která již deset let píše o feminismu jinak: jako kdyby četla moje blogy. Letos jí vyšla kniha Válka s muži a Venkerová v ní píše o tom, že moderní feminismus se svou neutuchající diskusí o nešťastných ženách v domácnosti a oslabených ženách současnosti situaci nezlepšil, naopak, spíše převrátil a narušil propojení mezi pohlavími. Nesouhlasí s mýtem genderové rovnosti, popisuje, jak si muži přestali vážit žen, a naopak, jak se manželství změnilo v soutěž, místo aby bylo partnerstvím, a jak společenský požadavek kariéry krade ženám jejich identitu. Pozitivně ale konstatuje, že přes velkou snahu feminismu stále většina žen volí raději rodinu a sňatek místo kariéry. Umíte-li anglicky, poslechněte si ji…
Milé Zuzany, muži vás stále v jakékoli formě obdivují (evoluce to tak zařídila), ale tím, že s nimi soutěžíte, místo abyste je inspirovaly, že je kritizujete, místo abyste je chválily, a že se myšlením pomužšťujete, místo abyste byly stále ženštější, samy si pod sebou aktivně řežete větve šťastných dlouhodobých vztahů … a jste nespokojené a nešťastné. A místo abyste se podívaly do imaginárního emočního a psychologického zrcadla, bojujete s partnery, dětmi i společností, a nakonec samy se sebou.
Naznačuji, že je snad i vám stále zřejmější, že odezdikezdismus, ani ten současný český genderový (a porodnický) nefunguje – zdravý rozum a tolerantní přístup by ušetřil spoustu zbytečných emocí, energie a peněz. A že být ženou je privilegium, ne něco, za co byste se měly stydět a čím mlátit své muže, samy sebe a své osudy po hlavě.
