Počet k těhotenství se vědomě připravujících a pak i těhotných žen, které pochopí, jak se vyplatí chtít porodit buddhu, poroste. A tak bude poté třeba, aby pranic ne(u)spěchaly: i při duchovní práci je třeba občas v mysli zpomalit a dovolit tělu, aby ji dohnalo a bylo připraveno. Pokouším se naznačit, že stejně jako život, hrom, jepice, tak i slovo nebo Bůh jsou proces, ne jeho výsledek. A že na vědomém a připraveném startu a pečlivém soustředění na každý další krok setsakra záleží.
Rozhodující je odevzdat se (pomůže sebe-jistota a sebe-důvěra) a nepřekážet si. Příroda a tělo se postarají, aby se žena cítila v bezpečí a slastně. Když tomu tak je, vyplatí se jaksi celým mozkem si ty pocity (ne informace o nich) zapamatovat a užívat… aby se pak pomocí vzpomínky na ně bylo možno případně okamžitě dostat ze situací, kdy tělo, vyprovokované třeba vnějšími podmínkami, nějak protestuje. Pocit a vzpomínka jsou daleko holističtější než slovo (nebo čtení nějakého zápisu o pocitu nebo vzpomínce).
Obvykle má těhotná žena tendenci „starat se“: komu všemu to říct, co jak jíst, jak si sepsat porodní plán… ale právě to jsou levohemisférové, tedy racionální, tedy tělu překážející stavy. Pud zahnízdit je jen obezlička, na niž se chytí ego, které má co zařizovat a organizovat. Zároveň by ale nemělo překážet všem evolučně daným a spíše nevědomým procesům těhotného těla, které má uvnitř štěstí, jak zní čínský termín pro těhotnou. Být těhotná a porodit dokáže i žena v komatu – a vypnutí racionality, milé dámy, bývá vždy ku prospěchu těhotenství, porodu a nakonec i dítěte. Jde o to, nechat to všechno na intuici. Stačí si opakovat a pak už ze zkušenosti vědět: jsem si jistá, že v pravý čas přijde správný impuls.
Právě tak neúkolujte svého potomka předem, nechte taky něco na něm. Nebuďte konkrétní, jen někde na pozadí mysli (a intuice, která je mocnější než nejvroucnější přání) mějte stále jistější pocit toho, že váš buddha dokáže naplnit svůj potenciál. Pryč s popisy a detaily: to jsou jen dobově poplatné starožitnosti, nemůžete vědět, čím se bude bavit a živit. Je jasné, že intelektuálky si neodpustí studium nejrůznějších knih a příruček o porodu či výchově dětí, ale pak je dobré vše zapomenout a zasnít se do mlžných představ slasti porodů a každého letmého doteku s dítětem. Mozek dostane svou potravu, ale jako příslovečný vlk se nažere (svých informací a slovních spojení), přičemž koza (přirozeného a rozumem neovlivňovaného těhotenství) zůstane celá.
Již od počátku těhotenství lze trénovat tělo – chodit do kopců nebo aspoň do schodů, tančit břišní tanec, zdravě jíst (i s případnou úchylkou kyselých okurek nebo kousků omítky, protože vy sice ne, ale tělo ví, čeho se mu nedostává). Trénovat lze samozřejmě také mysl stále hlubinnější (připomínám: pocitovou, nikoli slovní) sebe-jistotou, že vše je OK. Pokud je psychika těhotné v pořádku, je a bude v pořádku i budoucí psychika dítěte. Posláním těhotné je prostě vypnout mozek a užívat si. Překvapeně a radostně, jakoby nezúčastněně, coby svědkyně sledovat zázrak těla a evoluce. Tohle nicnedělání je spíše nic dělání…
Nejen svaly a tělo, ale i sebejistota a intuice se dají trénovat. Je také jasné, že třetí porod je daleko sebe-jistější než první: žena, respektive její tělo a vypnutý, evoluci důvěřující rozum už to natrénovaly. Právě tak dula při třicáté asistenci funguje jistěji, intuitivně správně a bezpečněji než při prvním či druhé asistenci. V patřičných chvílích poskytuje tělu rodičky potřebné a správné, protože natrénované, podvědomé informace. Proto je tak důležité vybrat si zkušenou porodní asistentku, která už, sedíc v koutku a pletouc šály, pomohla zklidnit mnoho předchozích porodů.
Jinými slovy, těhotenství je mimo jiné maminku povznášející a vylepšující devět měsíců trvající příjemná meditace a užívání si. Emancipované estradiolky, které si ještě v průběhu těhotenství a prvních let človíčka chtějí tzv. užít a neodpustí si nějakou tu cigaretku, sklenku vína nebo myšlenku: dokud to jde, pak už budu jen otročit tomu fakanovi, budou rodit a vychovávat traumaticky, a celý další život pak budou dělat to, co chtěly: otročit tomu fakanovi.
Zdánlivě paradoxně ty maminky, které se rozhodly porodit buddhu a naplno se devět měsíců těhotenství a dalších dvanáct měsíců a pár let věnovat na 100% péči o miminko a kojení, a dalších sedm let si vychutnají možnost participovat na vzniku zázraku lidského vesmíru, si pak už celý další život budou jen užívat.
