Mrtvých brouků, kteří se museli rozmnožit poté, co jsem postupně publikoval celou řadu článků na téma dobrá či dobrovolná smrt, musí být tuny. Odezva totiž veškerá žádná. Až teď to výborný článek Petra Třešňáka Cena za dobrou smrt rozetnul: třeba právě ten spustí diskusi na tohle ožehavé téma (kterým se, a myslím to ironicky, dosud zabývají seriózně jen přátelé žehu, zatímco odborníci stále houfně pěstují rostlinu, které se říká tabu). A tak si, třeba jen kvůli tomuto článku, protože i vás čeká umírání a smrt, raději nekupte mývala, ale spíše Respekt 46 (tento týden na pultech).
V systému západního zdravotnictví se konec lidského života změnil v martyrium, v němž se zbytečně utrácejí obrovské peníze a pacienti tráví poslední dny v nepohodlí, bolesti a iluzích. Tedy přesně naopak, než si většina z nich přeje, píše totiž, konečně reálně a otevřeně, Petr Třešňák.
Matemašte, na to jsem čekal, vydechl jsem, a vzpomněl na nepřátelskou bariéru každého lékaře, se kterým jsem o tom chtěl mluvit, nebo (před téměř dvaceti let, ale již po sametu) odborníků a profesorek etikoterapie, kteří a které v televizním diskusním pořadu Sněží na toto téma odmítali(y) šmahem a z výšin své odbornosti mé buddhistické příklady i „laické“ snahy iniciátorky hospiců a paliativní péče). Vida, už je to přece jen i u nás tady, a tak cituji dále: Většina pacientů, kteří dnes umírají po martýriu vyšetření, zákroků a terapií, je spíše obětí setrvačnosti zdravotního systému, jež s nimi nekomunikuje… V USA léčba posledních měsíců ukrojí třetinu všech peněz na zdravotnictví…(u nás, příznačně pro Společnost mrtvých brouků, podobné statistiky neexistují, pozn. aut.) Ukazuje se, že pro západní společnost která smrt vytěsnila ze života, je obtížné pochopit, že současná praxe pacientům často nepomáhá, ale škodí…
Další (zenový, viz níže) paradox tkví (jako v porodnictví, psychologii, a v dalších oborech, udržovaných iluzemi minulosti a zaštiťovanými setrvačností myšlení tzv. odborníků) v tom, že lidé, kteří v terminální fázi nemoci přejdou do paliativního režimu, žijí v průměru déle než ti, kteří bojují až do konce. Pravděpodobně to souvisí s úlevou od bolesti a pocitem smíření…
A jak to souvisí se zenem? Poprvé to nahlas formuloval v roce 2010 onkolog Atul Gawande: Žijete déle, když se přestanete snažit žít déle…A i když je zrovna tohle poněkud naivní pokus o vysvětlení zenových kóanů, souzní to i se zkušenostmi gynekologů, kteří pomáhají ženám, jež nemohou otěhotnět: čím víc se taková žena snaží otěhotnět, tím je početí těžší. Naopak stačí se prostě uvolnit, nic nedělat, a žena otěhotní.
Jiný paradox pak souvisí s nákladností léčby: Čím levnější je umírání, tím je pacient spokojenější. Umění nechat člověka odejít zkrátka nestojí na penězích, prohlásila americká onkoložka Susan Dále Blocková. Hm. Docela jako s porody… (a různými nákladnými terapiemi. Jednou jsem prokázal, že několikaminutová hra na tibetskou mísu hyperaktivního hocha dokonale zklidní, zatímco obvykle, aby vůbec mohl začít velmi nákladnou biofeedbackovou terapii, to trvalo a trvá hodinu, odborníci nevěřili, tak jsem jim dal místu vyzkoušet, ale prohlásili všichni, že nic necítili. Akorát je přestaly bolet hlavy…)
A tak naprosto souhlasím i se závěrem článku (co se týká budoucnosti dobrého umírání i u nás, protože podobně se vyřeší i situace v českém porodnictví): Paliativní řešení zřejmě v mnoha případech přirozeně vyplynou jako šetrná a ekonomicky únosná volba. To může pro smrtelníky paradoxně znamenat naději. Jak ve svém eseji píše bioetik David Callahan: „Umírání bude pro lidské bytosti vždycky těžké. Ale možná ne tak těžké jako dnes.“
