Jednou z těch maličkostí, která je pod rozlišovací schopnosti většiny Čechů, je bohužel až příliš běžná charakterová vada: neděkujeme. Učíme to sice už malé děti na pískovišti, když se dostanou k cizí lopatičce a ta jim je po malém boji zapůjčena, a babičky vyžadují poděkování po každém bonbónu, ale já mám teď na mysli jiné děkování. Ano, už zase brblám, ale jen abych varoval a v závěru naznačil možná překvapivé řešení…
V každé době totiž i u nás žili a žijí lidé, kteří se zasloužili o něco pro společnost či dobu, kteří něco vynalezli, objevili, prosadili, zasadili, kteří se podělili… aniž jim to nařídil plán nebo šéf. Za časů našich babiček to patřilo k běžným dobrým mravům, naše doba už něco takového postupně odvezla na smetiště dějin. Dnes děti narozené po Sametu považují vše, čeho se jim dopřává, automaticky za samozřejmost, a ve školách pak roste počet učitelek, které na blog píší: Řvu, abych mohla učit.
Neděkujeme (na rozdíl od třeba takového Polska, se kterým žijeme v tolikrát dělené a politicky či ideologicky postižené Střední Evropě) slavným a úspěšným emigrantům, neumíme poděkovat za reprezentaci kdysi úspěšným sportovcům, spisovatelům, malířům, hudebním skladatelům, natož abychom uměli poděkovat partnerovi či partnerce po rozvodu, či kolegovi, když nám pomohl vydělat první milion. Neděkujeme důchodcům, že svůj pracovní život odevzdali byrokratickému státu, který jim tak dává najevo, že si jich vůbec neváží. Přitom třeba na šikmookém dálném východě patří právě staroba k nejlepšímu období života – tady u nás si systém nedokáže poradit ani s mizernými důchody, ani se šmejdy a jinými veksláky a finančními zloději, kteří zneužívají stařeckou neschopnost přečíst údaje vytištěné na zboží a smlouvách tím nejdrobnějším písmem.
Pamatuji, že na prázdninách u babičky jsem musel děkovat za každé jídlo a že se mi ve starých nebo historických filmech líbilo, jak byli pánové rytíři slušní, zvláště k dámám, ale i k soupeřům v turnajích. Pamatuji, jak jsem hltal indiánky a bral jako naprostou samozřejmost, že když chtěl lovec ulovit jelena nebo králíka, nejprve dovolil příslušného boha nebo bohyně, a pak umírajícímu zvířeti zblízka, z očí do očí, poděkoval. Podobně se i naši předci (a mnozí tzv. primitivní domorodci) uměli omluvit i řece, kdy z ní nabírali vodu, nebo vrbě, když z ní řezali proutky na upletení velikonoční pomlázky.
Učně či tovaryše před sto lety by ani nenapadlo, že by svému mistru mohl tykat a tedy neděkovat za vše, čeho se mu při výuce řemesla dostalo. Babička se vyučila pomocnicí v domácnosti ve Vídni, a já pak obdivoval její kaligraficky vyvedený výuční list (její učitelka, mistrová, jí tak nejen slovně, ale i kaligraficky poděkovala za to, že se u ní vyučila). Podobně tak i ti dobří duchovní učitelé, lamové v Tibetu, guruové v Indii i taoističtí a zenoví mistři v Číně, v Japonsku a jinde uměli poděkovat svým mnichům studentům. Soupeři na tatami ve sportech, které byly původně výhradně obranné, ale my jim už půl století říkáme bojové, se na začátku i konci zápasu vždy nejen rozhodčím, ale především sami sobě klaní, a tak děkují za možnost poměřit své síly a obratnost.
Tohle je spíše matriarchální a hlubinně ekologická představa: to by bylo, kdybychom tak uměli, nejen formálně, poděkovat, a dnes se i omluvit znečištěným řekám, ovzduší na Ostravsku či Mostecku, vzduchu plnému mikroprachu z aut v Praze a v Brně, Krušným horám za kyselé deště, vykáceným stromům za zbytečně, kvůli nějakému pětiletému plánu či papírovým plenám zničeným kopcům, nebo při stavbě přehrady zatopeným vesnicím a údolím… A jak mi připomněla jedna zdatná pěší cestovatelka, stejně tak (snad až na výjimky poutníků do Santiago de Compostella, a ti na to přijdou až po pár stech kilometrech) neumíme cítit vděčnost za všechny cesty, kterými jsme prošli, i když je občas dobré jít dál a staré cesty (ideologie, systémy, víry atd.) opustit.
Jenže jsme Češi, a to by dopadlo spíše tak, že řidiči by před jízdou poděkovali asfaltkám a městům, že mohou jezdit a přitom zadarmo skladovat v ovzduší mikroprach, na ředitelství kanalizací by celopodnikově děkovali řekám za to, že do nich mohou vypouštět splašky, v kancelářích Lesů ČR by se každý den ráno, ještě než by vyrazili pokácet další hektary lesů, hromadně pomodlili za to, aby rychle rostly další smrkové monoplantáže, a příslušníci betonové lobby a developpeři by každý večer Matce Zemi děkovali za další hektary zastavěné orné půdy.
Když už dnes děkujeme, tak často hromadně, mikrofonem, případně dopisem, esemeskou či e-mailem – nabízí se termíny jako nezaangažovaně, formálně, levou rukou, jako by se nechumelilo, jako bychom se za ta tři kouzelná slůvka styděli. Z vyššího principu mravního a z roviny, o kterou mi jde, se nepočítá formální „děkuji“, vyjadřované naštvanými kluky školáky, kterým jejich matky obstaraly kytky a oni je musí při předávání vysvědčení dát paní učitelce. Nepočítá se formální poděkování za účast na nějakém výzkumu, anketě či kampani jen tak, na půl huby, často vyjádřené floskulí „…a sluší se poděkovat…“ Nepočítají se politická poděkování voličům po vyhraných, ale i prohraných volbách.
Neděkujeme už docela systematicky. Kluky jsme odedávna učili a stále učíme, že chlapi nepláčí, a tedy vlastně ani neděkují (pochvala za dobrý oběd slovy No, nebylo to špatný, anebo marketingově vnucená předražená kytka na sv. Valentýna se nepočítá). A úředníci a soudci se neomluví omylem uvězněným nebo potrestaným, natož pak těm, kterým někdo něco ukradl nebo se bránil a byl za to potrestán. A poslanci se samozřejmě nikdy neomluví těm poctivým, kteří něco najdou, ale podle zákona to dnes nesmí odevzdat do Ztrát a nálezů, ale jen přímo těm, kteří to či ono ztratili. Mimochodem, tvrdím, že za prvenstvím Japonců v mnoha disciplínách současného života stojí i jejich zdvořilost – mají i zcela zvláštní zdvořilou řeč, neustále se jeden druhému klaní a za vše děkují.
Jako bych si to objednal: věřte anebo klidně nevěřte, ale jakoby náhodnou v době, kdy jsem měl tento článek rozepsaný, jsem na internetu našel tiskovou zprávu oznamující, že u příležitosti svátku svatého Valentýna papež František poskytl zamilovaným dvojicím recept na dlouhotrvající manželství, který spočívá v používání tří prostých slov: prosím, děkuji a promiň.
Není řešením vyčítat těm před námi a těm druhým, že to oni začali neděkovat a ať tedy začnou děkovat nejprve oni… Jde o to, začít měnit stav věcí teď a tady, a především u sebe. Začít být laskaví (a prosit, chválit a děkovat, a když se něco nepovede, tak se omlouvat) v běžném životě, doma, v práci, ve škole. Právě taková maličkost, jako je důkaz elementární slušnosti, tedy děkování (v tomto případě spíše neděkování), má svůj podíl na velikých krizích a blížícím se kolapsu – čímž je pro pozitivně uvažující a pozorné čtenáře naznačen i začátek pozitivních řešení.
Napsal mi čtenář, že mu obsah mých článků přijde zajímavý, ale z nějakých pro něj neznámých důvodů mu nesedne jejich forma (způsob prezentace). Na seminářích v 90. letech min. stol, když už byli všichni po týdnu vibrací tibetských mís, zpěvu manter a pomalé meditace v chůzi měkcí, usměvaví a uvolněně tolerantní, jsem se jich na závěr zeptal: Kdo myslíte, že se víc naučí: chytrej od blbýho, nebo blbej od chytrého? Většinou se v publiku vyskytla správná odpověď: Chytrej od blbýho, proto je taky chytrej, že se pořád učí… Široce jsem se usmál, a řekl: Děkuji vám, moc jsem se od vás naučil… (a i oni se smáli).
Děkuji vám, mí čtenáři, moc jsem se od vás naučil… Protože to je oč tu běží: neustále se učit. A na formě nezáleží… Děkovat (děkovat, děkovat) totiž znamená učit ego soucitu a respektu…
