… které období bylo důležitější, zajímavější, osobně přínosnější… zněla otázka. A protože jsem už pamětník, a na rozdíl od tázajícího (který byl i v roce sametové revoluce předškolák) jsem obě období prožil v plné intelektuální i tělesné svěžesti, pokusím se naznačit, proč jsem odpověděl, že rok 1968 (ale tak i těch několik let předtím a téměř rok poté) byl nejen pro mne, ale i pro národ a jeho duši přece jen důležitější, a v mnoha ohledech přínosnější, než sametová revoluce.
Samozřejmě je můj názor poněkud zkreslen tím, že v letech pražského jara, a přesněji napsáno, v době konce šedesátých let min. stol., jsem byl mladý a čerstvý (na mládí se ve stáří vzpomíná snadněji a pozitivněji), ale i když naděje kynula v těch i oněch letech exponenciálně, delší, pozvolnější a komplexněji hlubinná transformace společnosti koncem šedesátých let (spojená i s nečekanou renesancí tvořivosti na všech frontách, například té filmové, literární a především písničkářské a rockové), fungovala lépe a déle…
I když zážitek z demonstrací na Václavském náměstí (a nakonec na Letenské pláni) v listopadu 1989 byl neopakovatelný a povznášející (a skandovaná hesla spontánně vtipná), postupná společenská (totalitní) obleva, dávkované uvolňování cenzury, i pocit že jsme součástí téměř celosvětového (protože jsme věděli o studentských bouřích v USA či ve Francii a v Německu) střídání paradigmatu (i když to slovo jsme tenkrát neznali) byl natolik hlubinný, a úžasně osvobozující (a psaná a lepená hesla na zdech v okolí Václaváku pár dnů po okupaci tak vtipná a výstižná), že ho všechno to co následovalo v týdnu po 17. listopadu 1989 nepřekonalo.
Velmi zjednodušeně: zatímco Pražské jaro následovalo po kruté zkušenosti nacistické okupace a pár letech uvolnění dalších dvacet let velmi tuhé a někdy dokonce životu nebezpečné totality, dvacetiletá normalizace před rokem 1989 už byla stále formálnější, a třeba i možnost sledovat cizí televizní vysílání na velké části příhraničního území republiky poskytoval těm, kteří chtěli a něco pro to dělali, sice malou, ale přece jen možnost být informován a pátrat po malých ale individuálně velmi důležitých dávkách pocitu svobody.
Už jsem o tom psal v blozích Šedesát osm – vysoké a nízké a Hudba Karlova mostu, a také již trochu zavzpomínal (Po dvaceti letech), teď se ale, v odpovědi na konkrétní otázku, pokusím naznačit další a hlubší souvislosti. Tak především co se týká niterného (ale i společenského) pocitu svobody, případně vzájemnosti, proces Pražského jara (myslí se tím rok 1968) nespadl z nebe tak jako události v listopadu 1989: již dva tři roky předtím bylo možno pozorovat velmi pozvolné, ale jaksi nezastavitelné uvolňování cenzury.
Lidé začali postupně skupovat noviny a časopisy ve velkém, rozmohly se kreslené vtipy (a celá řada velkých jmen karikaturistů začala své kariéry právě tehdy, za všechny vzpomenu třeba Lidáka nebo Jiránka), začaly vycházet překlady těch nejlepších románů (i amerických dnes klasiků!), ve Filmovém klubu jsme stáli fronty na vstupenky a pak s nadšením shlédli prakticky všechna velká díla velkých světových režisérů, nedělní varhanní koncerty v barokním kostele Sv. Jakuba v Praze byly vyhlášené a prakticky vždy přeplněné, a pro nás mladé byl zázrak i to, že se postupně daly koupit singly, a poté i (v Gramofonovém klubu) elpíčka světových skupin a zpěváků, a dokonce je i prakticky vzápětí co vznikly nebo dosáhly úspěchu na Západě poslouchat v tranzistorovém rádiu (ladily se nejen stanice Hlas Ameriky či Rádio Luxemburg, ale i české Mikrofórum).
Nesdělitelnost zkušenosti předchozí generace jsem přitom naznačoval již dlouhá desetiletí vyprávěním o tom, jak jsem od jara 1968 prakticky každý všední den již před šestou ranní stával frontu u novinového stánku, a kupoval celou řadu novin a časopisů. Ve stejné frontě stával i starší muž, který přijížděl s ruční kárkou a skupoval všechno, co vyšlo. Dal jsem se s ním jednou do řeči otázkou/výčitkou: Vždyť to všechno nestihnete přečíst! A bude to pořád lepší! A on mi to vysvětlil: Mně bylo jako tobě v roce 1947. Noviny byly svobodné, necenzurované, a tak jsem je s nadšením a nadějí do budoucna (bylo po válce) četl, ale neshromažďoval, protože jsem si říkal to co ty. A pak jsem po únoru 48 dvacet let neměl co číst… Tak teď kupuju všechno.
V dalších dvaceti letech normalizace, zvláště když jsem ve Sběrnách surovin hledal a vykupoval (nebo na chatách známých horečně pročítal) staré ročníky Dikobrazu, Mladého světa, Literárních novin, časopisů Film a doba, Světová literatura, nebo Sešitů pro mladou literaturu a dalších titulů, jsem si na něho často vzpomněl…
Zpět do roku 1968: nevěřili jsme tehdy často vlastním očím a uším. Prakticky denně se v novinách, nebo i ve filmovém týdeníku (každý týden se, obměňovaný, promítal před hlavním filmem v kinech) objevovaly do té doby nevídané a neslýchané obrázky a informace o životě na železnou oponou. Bylo mi tehdy dvacet a více let, a kromě květinových kalhot (které mi ušila má budoucí žena) jsem se například opatrně a nezkušeně podílel na organizování Festivalu květin: dlouhovlasý kamarád odvážně pronajal Lucernu a zorganizoval víkendovou akci (jejíž část se odehrávala, včetně průvodu, i na Staroměstském náměstí).
Jinými slovy, všechno, co jsem se naučil o opojném pocitu svobody na jedné, a možnosti pokusit se ji aktivně předat a zprostředkovat i druhým, a co jsem další dvacetiletku zkoušel a organizoval (na poli rockové, folkové, nezávislém indické či jinak alternativní hudby, ale i v oblasti samizdatu a přednáškové činnosti o duchovnosti), jsem pak jen předával dál. A nebyl jsem sám: každý, kdo byl aktivní tehdy, byl aktivní i nadále (a mladíci, jako byl právě hippík Martin Beneš, nebo nespokojení protože předtím krátce tak moc svobodní písničkáři jako Vlasta Třešňák, Jarda Hutka a další, nebo později Čuňas Stárek, Magor Jirous, lidé z Jazzové sekce, ale i Láďa Zajíček ze Sekce mladé hudby a další, kteří se hluboce nadechli svobody koncem šedesátých let, pak žili i v dobách normalizace umíněně co nejsvobodněji).
V tomto smyslu tedy platí, že právě postupné nadechování před rokem a v roce 1968 bylo o jednadvacet let později zužitkováno i v průběhu sametové revoluce a dále (při poslední demonstraci na Letné jsem přímo hmatatelně cítil, jakoby něco luplo, a od té doby už nešlo o duši a étos národa, ale o funkce a technologii převzetí moci) přineslo své nehmotné ovoce. A že právě absence schopnosti se sjednotit a svou i praktickou svobodu si po roce 1989 vytrucovat (anebo nesnesitelně snadné zaprodání se konzumu a propadnutí ekonomické či právně pasivní slepotě v nebetyčné naivitě vůči vexlákům a psychopatům bažícím po moci) se projevila v další generaci mladých v druhé polovině 90. let min. stol.
Jinými slovy, jednadvacet let po roce 1968 se i u nás odehrála další hlubinná společenská (i ideologická!) změna paradigmatu, ale jednadvacet let po sametovém převratu se už, kromě občasných výzev (při vší úctě k těm několika aktivně nespokojeným, za všechny vzpomenu Davida Černého), a při všech současných technologických možnostech propojení spřízněných duší, neodehrálo nic podstatného. Snad ta další generace po roce 2032 pochopí, že svoboda není možnost dát si hot dog a zvolit mezi třemi druhy kečupu a čtyřmi druhy hořčice, nebo šedesáti osmi nebo osmdesáti devíti programy v televizi.