Mám s tím určité problémy, napsal čtenář v reakci na blog Vykání: Mnozí lidé vypadají mladší, než jsou, nebo naopak starší. Jak můžu poznat jejich skutečný věk a tomu přizpůsobit tykání či vykání? Setkávám se totiž často s tím, že mi lidé začnou automaticky tykat (vypadám mladší), ačkoliv se vidíme poprvé v životě. 2. Setkal jsem se s (nemnoha, přiznávám) lidmi mladšími, praktikujícími např. jógu, meditaci atd., k nimž jsem přirozeně cítil mnohem větší respekt než ke starším požitkářům se zakrnělou a polétavou myslí. Zda a proč má smysl i v těchto případech zvolit vykání? Respektive proč má délka prožitého času význam při verbálně projevovaném respektu? A tak nasměruji otázky správnějším směrem, a zopakuji a návodně shrnu, co celé roky dělám a pak i radívám…
Každý hledač by si měl uvědomit: jsem to já, kdo odsuzuje nebo se stydí a kdo má s někým případně problémy ne ten, kdo stojí přede mnou. Jsem to já, kdo se cítí nějakou poznámkou, přezíravostí nebo třeba právě tykáním uražen. Jsem to já, kdo nesnáší nebo dokonce nenávidí nerudného a nezdvořilého souseda nebo politika… ten to většinou ani netuší, a tak si nenávistí k jiným kazím vlastní mysl a pohodu. Jsem to tedy jedině já, který to může řešit a vyřešit. Platí zásada šamanů: nemohu přece změnit ani souseda, ani politika, šéfa, partnera, ani počasí… jediné, co mohu změnit, je způsob, jakým to (souseda, šéfa, politika, partnera, počasí) vnímám…
Lidskou vyrovnanost nelze vyhrát v tombole, ale jen natrénovat, a jedna z nejefektivnějších cest je, kromě vytrvalosti a trpělivosti, i ona základní lidská zdvořilost. A úcta k druhým, která se projevovala a snad někde stále projevuje vykáním. Vždy se vyplatí, budu-li se ke všem bez rozdílu chovat zdvořile a slušně. Přitom platí, že není cesta ke zdvořilosti, zdvořilost je Cesta. A navíc – když ji budu trénovat a praktikovat, tak ji naučím i jiné. A bonus navíc – začnu pak i podvědomě vidět a posléze zažívat i v jednání ostatních lidí laskavost a nakonec i dokonalost…
Jak pokračovat? Třeba pomyslně posílat všem bez rozdílu duhu… Anebo se naučit denně ráno před zrcadlem roztáhnout ústa do širokého úsměvu, aspoň třicetkrát. Úsměv je to z počátku násilný a formální, ale pohyby mimických svalů vyprovokují v mozku produkci přirozených opiátů, endorfinů. Poradil jsem kdysi v několika třídách, kde na to slyšeli, aby i učitelé studentům vykali, a rázem se proměnila atmosféra nejen tříd, ale celé školy, a dokonce i rodin studentů. Když budu všechny podezírat z dobrých úmyslů a zásad, které jen nějaké vnější okolnosti přikryly nánosy špíny, budu to především já, kdo bude postupně od rána do večera niterně příjemný, laskavý a plný úsměvů. Pomáhejme druhým tak, že je budeme „podezírat“ z té či oné, někdy skryté, dokonalosti.
A dodávám: ani diktátory, zkorumpované politiky nebo kouřící děvčata ale neobviňuji – to abych si uchoval vlastní mysl čistou, laskavou a pozitivní. Jen je podezírám z toho, že mají za sebou traumatický porod, výchovu a vzdělání tresty a drezůrou místo hrou a pochvalami, nebo v sobě nějakou nemoc či nespravedlnost. A že by rádi(y) z kaše ven, jen nevědí jak. Tak jako se všem vyplatí nechávat víko WC vždy sklopené (aby při splachování z bytu či domu neunikala energie, třeba i ve formě peněz, do kanalizace), tak se vyplatí i to, když bude člověk zásadně vždy všem, i puberťákům a puberťačkám, nejprve vykat.
Budeme-li umanutě a vytrvale i v době chaosu a nezdvořilosti vidět v každém člověku a v každé věci dokonalost (rozhodující je úmysl), máme všichni šanci jednat stále častěji dokonale a směřovat i dokonalosti vlastní. Inspirovat se můžeme dnes a denně florou a faunou, zázrakem stvoření a života. Vida, co všechno by se dalo nastartovat tréninkem respektu ke všem a ke všemu, tedy vykáním…
