Ukazuje se, že přece jen dorostlo několik mladých zájemců obou pohlaví, kteří toho o duchovnosti nebo dokonce nějaké praktické metodě k ní vedoucí nic neví a ani netuší, a mají zájem. A protože začínám pracovat na korekturách knihy, která snad vyjde na podzim (pracovní název Výhody zenu), a někteří čtenáři netuší ani, co to je KPZ, nejen co to je makyo nebo KACU!, vysvětlím. Ne že bych radil, abyste řvali vždy když se vám (ne)bude dařit, ale až budete potřebovat překročit své (iluzorní) limity, už budete vědět, jak na to.
Na krabičku poslední záchrany si, napsáno takto, snad vzpomene více lidí, a o pokřiku zenbuddhistických mnichů se rozepíšu (kniha Návod na použití člověka, ve které jsem všechny pojmy vysvětlil slovně i obrazově a dokonce i současně, tedy neurovědecky, byla hned v době svých dvou různých vydání ihned rozebraná, ale nikdo ji nechce znovu vydat: pro zájemce je ke stažení na mém blogu).
Každý kluk snad v nějakém kung-fu filmu viděl, tedy spíše slyšel, jak si karatisté a jiní bojovníci (včetně šaolinských mnichů na estrádních pódiích světa nebo alespoň na videu na Youtube) před úderem nebo kopem do soupeře nebo několika dřevěných desek mohutně pomůžou nějakým tím (bojovým) pokřikem. Ostatně, už husité si v bitvách pomáhali zpěvem a vojáci 20. století slůvkem Hurá! (v sovětském provedení Urá).
Zatímco můj zenový mistr reagoval (a učil své studenty reagovat) na pokusy slovně popisovat situace, které slovy popsat nelze, nebo vysvětlovat, co vysvětlit nelze (např. pokoušet se odpovědět na provokativní otázku co je to zen? a je to navíc zavádějící a obrovská past logiky a jazyka), tím, že udeřil co nejhlasitěji holí o podlahu (zvukový efekt vyhodí mysl studenta z naučených rolí nebo dokonce z poklimbávání a dostane ho „před myšlení“), a někteří mistři tleskali rukama, čínští a japonští zenoví mistři již od 8. století prostě zakřičeli Kacu!
Slovo kacu nic neznamená, aby nebylo třeba žádného dalšího vysvětlování (a žák neměl k čemu se myšlenkově připoutat): je to prostě, tedy spíše záměrně, jen (onomatopoický) zvuk. Přitom teprve až po nějaké době praxe (studenta ale i učitele) jeho uživatel docení, jaká je to moudrá instituce: jednak to, jako každé zanadávání okamžitě uvolní psychiku (studenti a mniši jsou často svázání trémou a úctou, a nejednají a nechovají se přirozeně), druhak aktivně a zcela jinak než obvykle propojuje mozkové hemisféry a tak odblokovává zlozvyk lpění na racionálním pojmenovávání všeho.
Zatřetí, už jsem to kdysi kdesi popisoval (a mnohokrát studentům a seminaristům osvětloval), je to dokonalé zpřítomnění: i západní psychologové už vědí, že příčina většiny našich potíží pramení z toho, že jaksi žijeme v minulosti (neustále řešíme co kdy a jak nám udělal nebo neudělal, nebo zabránil udělat, a litujeme toho či onoho), anebo v budoucnosti (plánujeme, že budeme šťastni, až se stane to nebo ono, anebo si to či ono pořídíme). Přitom neurovědci už vědí i to, že biologicky, reálně, žijeme jen pár vteřin a náš pocit kontinuity (času a života) je jen myslí vytvořená iluze. A naopak, že pokud bychom dokázali žít v přítomnosti, neustále bez nějakých očekávání, a nepředpojatě připraveni na cokoliv, byli bychom zdraví a šťastní.
Ti, kdo si vyzkoušeli paradox zenové hole (být udeřen při dlouhém sezení v meditační pozici je totiž slastné probuzení a akupunkturní masáží podél páteře, a také energetický dar od mnicha, který nás udeřil), snadněji chápou i další paradoxní, ale v praxi mnohokrát ověřené zjištění, že pomocí zvuku (zde nic neznamenajícího slova) lze pracovat s energií: je-li horko, ochlazuje, je-li zima, otepluje. Všichni přece víme, jak pomáhá, když si ve chvíli krize (třeba při práci) zazpíváme nějakou lidovou písničku… tedy jak je zvuk (zpěv) terapeutický. Všichni přece automaticky, když se při zatloukání skoby do zdi bouchneme kladívkem do palce, zařveme Aúú!
Při týdenních intenzivních obdobích meditací (japonští buddhisté jim říkají seššin), kdy někteří meditující navíc řeší různé kóany, a je třeba meditovat usilovněji (ačkoliv to zní jako protimluv), velmi pomáhá, když hlavní mnich nebo učitel najednou začne křičet Kacu! a vyprovokuje k témuž i studenty. Ze všech stran se pak ozývá Kacu! v basovém i sopránovém provedení (protože v Evropě i v USA sedí v buddhistických centrech muži i ženy dohromady) a chvíli před koncem vymezeného času se i těm unaveným, kteří by to už jen tak „doseděli“ ze setrvačnosti, dostane přídělu obrovské a solidární energie.
Jinými slovy, povzbuzovat meditující (a vysvětlovat jim chyby) po téměř hodině zazenu nějakou přednáškou je právě takový nesmysl, jako jim to vysvětlovat až po zazenu, když jsou všichni již v tělesném i duševním útlumu. Ale třeskuté Kacu! v podání jak učitele, tak posléze jím a tím povzbuzených a vší silou se také uvolňujících jednotlivých meditujících (jde také o překonání iluzorní bariéry základního příkazu nikdy při meditaci nemluvit, natož křičet) řeší vše, teď a tady, v přítomnosti… a účastníci seššinu najednou zjistí, že jestli si mysleli, že seděli jak nejlépe kdy mohli, teď mohou, jakoby nic, daleko víc.