Obě mé oficiální ex-manželky se hrozně rády opalovaly. I ony podlehly touze vypadat jako modelky v časopisech, snědě, a tak jakmile vylezlo sluníčko, vylezly v bikinách. První byla zrzka, a tak bylo nasnadě, že se vždy po prvním pobytu na slunci, přes veškeré krémy, spálí a později sloupe. Ta poslední byla narozena ve vodním nerozhodném znamení Raka, a hrozně ráda jezdila k moři, ovšem tam se spálila právě tak jako na trávě u Kolína. Jakékoliv mé pokusy vysvětlovat nebezpečí ultrafialového záření (i pod mrakem) byly v prvním případě odpálkovány argumentem, že ona je přece zdravotní laborantka, a kdyby to bylo škodlivé, určitě by na to lékaři upozorňovali… druhá byla sice černovláska, ale trucovitě (potatila se) odmítala veškeré mé rady.
Nebylo jim rady nejen co se týkalo opalování: obě měly extrémně nízký krevní tlak, a tak ta první se naučila vždy odpoledne pít kávu (tehdy turka). Když otěhotněla, ležela od třetího měsíce v porodnici, protože prý má ohrožené těhotenství. Na mé opakované rady, ať spíše chodí na procházky, cvičí a přestane kouřit a pít kafe, měla jednu jako mantra se opakující námitku: co ty mi budeš radit, já mám zdravotnické vzdělání. Měsíc před porodem ji pustili domů, že je v pořádku. Porod byl komplikovaný… a dcera pak od čtrnácti brala heroin. Marně jsem pak vysvětloval, že není divu, když už v děloze byla vystavena opakovaným injekčním dávkám drog silnějších než heroin (psal se konec sedmdesátých let min. stol.).
Té druhé kvůli nízkému krevnímu tlaku snadno fungovaly různé formy meditace, ale zvláště v období, kdy měsíce snídala jen misku ovoce (přestože nepotřebovala hubnout), odpoledne téměř omdlévala. Jednou s sebou praštila už ráno, tak jsem ji láskyplně profackoval, zatelefonoval tetě lékařce, ta ji vyšetřila, a stravovat se jen ovocem jí zakázala. Když jsme později celé dny chodili po San Francisku, vždy ráno jsem jí doporučoval, ať si do kabelky vezme nějakou tu müsli nebo čokoládovou tyčinku, že jí odpoledne bude špatně. Ale nebude, odpovídala. A bylo. Další ráno se scéna opakovala, a přestože předchozí zkušenost se nedala popřít, tvrdila: Co když mi dnes špatně nebude? Pokud jsem trval na svém (a na tyčince v kabelce), reagovala emancipovaně (psal se konec devadesátých let) a rezolutně: Jakým právem o mně rozhoduješ? Samozřejmě jsem pak už vždycky tyčinky nosil v batohu já.
Jiná (neoficiální) partnerka, tentokrát z počátku 90. let, byla narozena ve znamení Lva (a v čínském horoskopu Draka), takže její sebevědomí se dotýkalo nebes. Byla velmi inteligentní, a dokud v diskusích nezačala prohrávat, dalo se s ní i rozumně bavit o všem možném (dokonce uměla meditovat a chutně připravit nejen ředkvičky, ale i jejich listy). Ovšem jakékoliv informace o tom, že my muži jsme v mnohém docela jiní, než ženy, a že tedy od nás nelze očekávat, že je budeme „chápat“ do detailů, šmahem odmítala (s mou první ex se často smály, jací jsme my muži mimoni). Informace o rozdílech mezi pohlavími (budiž jí částečnou omluvou, že je dodnes odmítají feministky a profesorky a studentky na gender studiích), tehdy velmi řídké, jí byly, právě tak jako v tomto punktu já, jen k smíchu. Množství knih a článků právě na téma rozdílných evolučních zadání mužů a žen, projevujících se v tisíci a jednom detailu všedního života, začalo vycházet až ex post, tedy po našem rozchodu.
Hurá, konečně to (korálek zadostiučinění!) mám, také ex post, ale přece, i u opalování (po kouření a emancipaci) černé na bílém: Pravidelným opalováním si lze na slunění vytvořit závislost. Tvrdí to americká studie, kterou otiskl časopis Cell. Vědci totiž zjistili, že u myší vystavovaných pravidelně UV záření byly ve větší míře produkovány endorfiny, které tlumí bolest a způsobují dobrou náladu. Pokud se hlodavcům podaly léky blokující účinek hormonu, objevily se u nich abstinenční příznaky. Tým Davida Fishera z Massachusettské všeobecné nemocnice v Bostonu vystavoval zkoumané myši účinkům UV záření po několik týdnů. A to v takové míře, která odpovídá situaci, kdy se člověk se světlou kůží denně přes poledne 20 až 30 minut opaluje na plážích Floridy. U myší se po týdnu objevila zvýšená hladina beta-endorfinů v krvi a byly odolnější vůči bolesti. Podobně jako heroin nebo morfin se tyto endorfiny vážou na opioidní receptory, čímž snižují vnímání bolesti. Pokud se zkoumaným hlodavcům podaly léky, které účinek „hormonu štěstí“ utlumily, dostavily se abstinenční příznaky, jako je například třes. „Je překvapivé, že jsme geneticky naprogramováni, abychom byli závislí na něčem tak nebezpečném, jako je UV záření, které je nejspíš nejrozšířenějším karcinogenem na světě,“ cituje agentura autora studie.
Nejde mi o omluvu od ex partnerek (teď, ex post): to ony trpěly opakovanými popáleninami (těla i charakteru). Nějak jsem věděl, že mám recht už tehdy, a po těch letech by to (na rozdíl od nich) stejně pro mne nemělo smysl. Jen mne nikdy nepřestane udivovat tvrdošíjnost, s jakou odmítaly uznat, že když tělo protestuje (popáleninami a bolestí z přílišného opalování, stejně jako občasnou nevolností v počátcích těhotenství kvůli tomu, co snědlo, nebo zjištěním, že přes veškerou emancipaci a peníze a kariérní postupy a kalhoty šťastnější nejsou), asi to příliš zdravé a prospěšné nebude. A také míra závislosti na přílišné hygieně, opalování, nebo kouření, nebo péči o své tělo (spotřeba vody a krémů byla u obou enormní). První kouřila, a dnes vím, jak jsou kuřáci sobečtí a neschopni empatie, a poslední snad tuhle spotřebu krémů a vody, tedy péči sama o sebe, zdědila snad po otci furiantovi: obě si JEN chtěly užít (a nebyly schopny omluvit se nebo poděkovat)… Abstinenční příznaky (z nedostatku opalování) by totiž možná ledacos vysvětlovaly… Zmiňuji to zde preventivně, pro případ podobného odborného či strakatočasopiseckého zmatení dívek další generace: my muži, kteří vás milujeme, jsme přece jen rozhodnější a také občas dokážeme pochopit důsledky toho či onoho rychleji. Dámy, poslechněte své partnery, myslí to s vámi vždy jen dobře…
P. S. : Připomínám: Blog je webová aplikace obsahující příspěvky většinou jednoho autora na jedné webové stránce. Nejčastěji, nikoli však nezbytně, bývají zobrazovány v obráceném chronologickém pořadí, (tj. nejnovější nahoře). Autor se nazývá blogger (někteří Češi píší pouze jedno g). Blog může být odborný anebo osobní. Podle průzkumů shrnutých v článku Raviho Kumara a dalších (Communications of the ACM, prosinec 2004) vzniká stále více blogů osobních… Wikipedie
