Kdyby blog, jak jej už více než sedmnáct let píši, neexistoval, musel bych si jej vymyslet: tak dokonale postupně vylepšované možnosti naplnily a realizovaly všechny moje kdysi nepředstavitelné vize. Jako někdejší umanutý pisatel fejetonů a tvůrce překladů jsem si tehdy v bazarech kupoval staré, ale nezničitelné psací stroje, jež propsaly více jak dvanáct průklepových kopií, a celé dny a noci na nich ťukal vše, čím jsem tehdy žil a co jsem chtěl zprostředkovat druhým.
Stejně umanuté jsem se celoživotně vyhýbal funkcím a akademické kariéře, což mi umožnilo nezaprodat se a psát i o celkem odborných námětech nepředpojatě, bez ohledu na kariérní postup či autocenzuru. Zenová praxe adepta a později i učitele mi navíc tehdy i dnes umožňovala a umožňuje říkat a psát věci tak, jak jsou: zdvořile kašlat na námitky sekretářek, redaktorů a vydavatelů, že to či ono už nemůžou učíst, že dělám moc závorek a nemám poznámkový aparát.
Už v 70. letech minulého století jsem se pídil po životopisech těch, kterých jsem si vážil, a byl překvapen, s čím vším se oni museli vyrovnat. Kolika nemocemi (Smetana), protivenstvími, úklady, neúspěchy a neuznáním (Němcová) či pochybnostmi o vlastním díle (Kafka) se museli většinou protrpět … bez naděje, že to, co tak vášnivě dělali, bude vůbec kdy pochopeno, natož uznáno. Čítával jsem i o zenových mistrech, kteří celá desetiletí neměli studenta a chvěli se úzkostnou představou, že by mohl zenbuddhismus „vymřít po meči“, protože zbyl jeden jediný, který věděl co a jak, a ten svého studenta potkal až v osmdesáti letech. A užasle a obdivně jsem soucítil s jejich dokonalou izolovaností: většinou každý z nich byl na celá staletí a v celých tehdy nepropojených kontinentech sám: neměl si s kým popovídat, s kým sdílet.
Výjimku tvořili guruové a duchovní učitelé, kteří nebažili po hmotně obvyklých a dobových věcech a zásluhách, a největší odměnou jim byly záblesky v očích těch, kteří jim sedávali u nohou a celé roky naslouchali. To ovšem fungovalo jen v duchovností prozářených společnostech s dlouhou tradicí moudrých a svatých mužů, ani v Indii dnes už to většinově neplatí, natož v tak nevěřící zemi, jako je ta naše. A dnešní seminářoví turisté si raději za spoustu dolarů zaletí do Púny (za)meditovat, rozuměj: každý večer zatančit a módně zdravě pojíst něco jiného a dražšího než místní, anebo se vypraví do deštného pralesa poblíž brazilského Manausu, aby se pomocí ayahuasky (po)řádně vyblinkali. Dnes už na autentického, na zisk neorientovaného gurua v Indii či šamana v Jižní Americe téměř nenarazíte.
Na rozdíl od exotických, ale českým tělům a mozkovým programům naprosto cizích metod a substancí se přitom i u nás už najdou ti, kteří tam i onde dlouhodobě pobývali a z vlastní zažité zkušenosti vědí o tom či onom to podstatné. Namátkou: vždycky se vyplatí pozorně si poslechnout Mnislava Zeleného-Atapanu (nejen o životě s venezuelskými domorodými kmeny a jejich životě a mytologii), nebo se učit jógu od Jaroslava Waldhanse. Stejně tak je dobré přečíst si něco od malířů Otta Plachta (o šamanské tradici v Peru) či Vladimíra Kokolji (nejen o tai-či, ale také o kompostování) nebo egyptologa Bárty (nejen o pyramidách, ale i o kolapsech civilizací). To jsou lidé praxe, na rozdíl od (při vší úctě k jejich odbornosti) takových exemplárních teoretiků a překladatelů, jako je Oldřich Král, jehož překlady zenové literatury z čínštiny jsou jistě dokonalé, leč prakticky zaručují, že žádný čtenář nikdy osvícení, nebo alespoň vzdáleného pochopení, oč kráčí, nedosáhne.
Naznačuji, že na rozdíl od jmen, která dnes a denně slýcháme v rozhlase a v televizi a o kterých čteme v tisku, za dvě tři generace zůstanou, prověřena historií, jména těch dnes prakticky bezejmenných, kteří to, co dělají, nedělají pro zisk a slávu. I v tomto ohledu je zárukou správné Cesty ono buddhistické pomáhej druhým… Na rozdíl od olympijských vítězů nebo jiných dnes tak slavných filmových herců, hokejistů, fotbalistů či tenistů, a zvláště na rozdíl od střídajících se a dnes tak důležitě se tvářících ministerských předsedů nebo ministrů, za dvě tři generace si lidé budou připomínat spíše jména a díla těch, na které dnešní společnost kašle. Jinak to, slovy klasika, a jak to ostatně tolikrát prokázala historie, nebude, jinak to nevidím…
Na rozdíl od většiny našich odborníků na to či ono jsem si naprosto jist, že když to dobře dopadne a nevyhnutelný kolaps současné západní (a naší) civilizace bude důkladný, leč život neohrožující, i o všem, o čem píši a mluvím, si budou děti našich dětí číst už v čítankách.
Soukromě a zenově nesobecky upřímně (i když, přiznávám, se špetkou nezbytně mužské ješitnosti) navíc dodávám, že na rozdíl od naprosté většiny jiných někdejších velkých mužů a žen nejen naší historie, které ocenily a uznaly až mnohem pozdější generace, si už mnoho let i to, že společnost to, co píšu a přednáším, neuznává, a že doma nejsem prorokem, umím a mohu užívat. Dokonce jsou mi nezájem, nevděk a všichni ti mrtví brouci kolem spíše indikátorem a mnohdy i důkazem kvality mého snažení.
