Amalgam v Lucerně « Vlastimil Marek

Amalgam v Lucerně

15.9.2014

Synchronicitně s psaním vzpomínek na spoluhráče před čtyřiceti lety (Důchodci z Extempore, vyjde ve středu) se ozval Jirka Munzar, který měl doma několik maket imaginárních elpíček a tři sešity dokumentů a fotografií z počátků mé skupiny Amalgam. 20. května 1978 se v rámci VI. pražských jazzových dnů, pořádaných Jazzovou sekcí SH, ve vyprodaném sálu Lucerny uskutečnil dnes legendární, a bohužel žádnou kamerou nezaznamenaný (protože právě jak směs vlivů hudebník a kulturních, tak i vizuální stránka směsi rockerů, mániček, ostříhaného punkera s cellem, hippie zjevu pištce umělce, hrála v konceptu  zásadní roli) koncert, který si od té doby sám pro sebe nazývám vítězství ducha a úmyslu nad hmotou. A tak jsem přepsal tehdejší dokumenty, nejprve pojednání o Amalgamu z programu předchozího dne (které ledacos z dalších dnů i desetiletí mého hudebního i lidského vývoje naznačuje), a poté vlastní zápis dojmů z koncertu. Připojuji i graf, podle kterého jsme hráli.

Dokument 1

Vědomi si ohromných možností hudebního sebevyjádření, snažíme se co nejjednodušeji vyjádřit pocity, barvy a nálady, abychom rozumovou a logickou přeinformovanost nahradili intuitivní a naivní, ale upřímnou komunikací. Hudba sama není cílem, ale prostředkem na určité cestě k duchovní jednotě. Proto tedy programově využíváme všem vlivů, které na nás v daném okamžiku působí.

AmalgLalVšechny dosavadní tři programy Amalgamu vznikly na základě předem připraveného plánu, či dějové osnovy. Jsme si vědomi, že to bude vždycky hudba amatérská, ale rozhodující je myšlenka samo provedení je už jen ztráta času, jak by řekl klasik). Napadá mě motto: V každém hluku je ukryta hudba (což je citát). Záměrně tedy hrajeme pokaždé něco jiného a jinak.

Protože se učím hrát na tabla u Inda a poslouchám indickou muziku, a protože se zajímám o Východ a protože se nedomnívám, že východní národy jsou barbarštější nebo méně vzdělané, naopak, podezírám Západ z duchovní krize… je nynější Amalgam takovou směsí či taveninou všeho kolem, procezenou rozvíjejícími se osobnostmi jednotlivých hudebníků.

Hudba je pro tento proces univerzálně dokonalý nástroj bez nutnosti překladu či tlumočení: jde přímo k duši či srdci, mimo rozumovou a autocenzurní odbočku. Bohužel příliš mnoho i mladých návštěvníků koncertů v Praze není schopno se okamžitě přizpůsobit a otevřít tomu, co poslouchají. Je tedy nutno se nebát experimentu, posouvat vkus pryč od nevkusu a zabedněnosti, navracet umění smíchu a upřímného prožitku. Pokud k tomu přispěje i volné amatérské sdružení, které vystupuje pod názvem AMALGAM, hurá.

P. S.: Naše obsazení: Luboš Fidler, španělská kytara, zpěv, Alexandr  Hajdovský, španělská kytara, zpěv, Pavel Richter, elektrická kytara zpěv, Marek, percussionss, Mohan Lal (Indie) tabla, plus hosté (např. Zdeněk Macků, flétna, Tomáš Zetek, violoncello)

 

Dokument 2

(po popisech zmatků se zvukaři, nástroji, hudebníky, a výčtem těch, kteří hráli v první polovině)

AmalgLucernaStále se čeká, až moderátor ohlásil: Amalgam… Mikulecké pole jakž takž, ale příliš dlouhé, Richterova kytara, a už to jeden: hrůza, nejde odposlech, vůbec neslyším kytary. Ještě že vidím na Mohana, a i ten pokukuje, co já na to. Ve skladě Oheň dost trapné, Vítr rytmicky rozjetej, protože se neslyšíme, Richter to poplete, ostatní taky, chytáme se, jakž tak jsme přejeli další skladby a už hr sólo na tabla. Mohan ukončil, a začal znovu, ale publikum už je naše, hrajeme společně, moc mi to nejde, ruce ztuhlý, tak jen rytmicky buším, ale lidi ani nedutaj, a při prvních taktech skladby Moře skandovaný potlesk do rytmu na otevřené scéně, a už víme, že to dopadne dobře, punkáči se taky činí, lidi to žerou a řvou, postupně se přidáváme, Macků tančí a rup, závěrečná píseň a trochu přestávečkou, protože Fidler si mění kytaru, ale obecenstvo už je naše a my je máme, plum  plum tralala. Zpíváme, pokoušejí se zpívat taky. Ztišujeme do ztracena a obrovský jásot, řev, potlesk. Ukláním se, jdu k Mohanovi, máváme, mysli a smysly jako v mlze. Mohan jakoby zpitoměl úspěchem, obecenstvo furt tleská, takže popadnu Mohana a běžím ke kongu, začnu do rytmu potlesku, Mohan se přidá, bum bum bum konec, výborně. Přibíhá Křečan, Lazy, všichni nadšení až na půdu, Turnovský z toho prý měl migrénu, Krausová řvala, lidi řvali. Lazy prý takovou atmosféru a takový úspěch ještě v lucerně nezažil. Atd… Vnímám všechno jako přes oponu, jsem v hloubi duše nasrán, že toho bylo tolik pokaženo, ale také udiven, že Amalgam nebyl vypískán. No nešť.

 

Z kuloárů:

Při produkci řvala starší paní v první řadě Marek! Marek! Vy ho znáte, ptají se udivené máničky kolem? Samozřejmě že ho znám,  povídá mezi skandováním paní doktorka Krausová. A kam chodíte že ho znáte, ptají se máničky…

No tedy, to jsem eště nezažil, povídá jeden divák. Už jsem tu byl na všem, ale takovou atmosféru jako  teď (právě skončil Amalgam) jsem eště nezažil.

Bylo to lepší než Zappa! (Petr Křečan) Byla to jízda! (Mikoláš Chadima)

Co mám dělat, co mám dělat, ptal se v zákulisí potleskem a úspěchem zpitomělý Mohal Lal.

Prý to byl punk rock (říkali lidi).

Dete si zadžemovat do Parnasu? ptali se u východu Marka lidi. Kdepak, tam mě nepustěj, odpovídá Marek a má samozřejmě pravdu. Parnas je pro snoby a pijáky, co dělaj´ konzumaci a útratu, Marek nepije a nekouří a jen by čuměl, protože by ho ti ostřílení hoši Tomkové a Pylypové k ničemu nepustili…

Dokument 3

grafAmalgamKe každému koncertu Amalgamu jsem pro hráče nakreslil graf (místo not), včetně naznačené délky trvání a hlasitosti (který jsme, patřičně zvětšený, abychom všichni viděli, používali na zkouškách), pro čtvrtý v Lucerně  to bylo na téma čínské knihy proměn I Ťing, respektive trigramů Země (Soustředění), Oheň (Zastření světla), Vítr (Miska), Nebe (Krotící síla), Bouře (Nepředvídaná událost), Hora (Překážka), Moře (Zmenšení).

 

Současný komentář po letech: Někde jsem již psal, že zatímco všichni hráči i publikum už dávno byli v peřinách, já tlačil v jemném dešti nahoru po Vinohradské ulici vozík dvoukolák, naložený bubny, štěrchátky a dalšími nástroji, a užíval si dokonalého a prakticky okamžitého naplnění rčení Všechna sláva polní tráva. Byl jsem hodně unaven tělesně i psychicky (protože se vše podařilo v jakémsi tranzu, jen díky nezměrnému psychickému tahu a odolnosti vůči skepsi a někdy až bojkotu spoluhráčů), ale zároveň jsem věděl, že to byl jeden z mých životních vrcholů (peak performance): dokázal jsem uskutečnit, realizovat, co jsem měl v plánu a na mysli. Potvrdil jsem si i prakticky, že pouhá jakkoliv virtuózní hra na hudební nástroj je nakonec jen hrou na nástroj a manifestace ega, pokud chybí vnitřní jednotící idea a vše tmelící komunikace. A tak zároveň, aby ego nezpychlo, jsem tehdy hned po kolosálním úspěchu v dešti spokojeně tlačil kárku svého osudu, sám, v duchu babiččina hesla co si neuděláš, nemáš, a věděl jsem, že můžu jít dál, že už teoreticky nemusím hrát ani na jednom koncertu. Že mým posláním není hrát do smrti stejnou hudbu, ale něco objevit, zvládnout, jednou dvakrát zahrát a jít dál.

Mimochodem, podobný tranz jsem si užíval mockrát, třeba když jsem zvítězil v konverzační soutěži v japonštině, když jsem byl v Japonsku,  když jsem luštil v roce 1981 kóany v zenovém centru ve Varšavě, když jsem se učil alikvotní zpěv ve dvojici s Rupertem Sheldrakem, když jsem s MChbandem hrál ve Chvaleticích nebo na Rittsteinově vernisáž, když jsem hrál na tibetské mísy pro ČT v roce 1992, když jsem mísami rozezněl různé kostely,když jsem dal dohromady správné lidi,  když jsem zpíval mantry s Henry Marshallem atd. atd.  O tom všem jsem snil a uvažoval už před i po Amalgamu… a po něm jsem si už (v té veřejně provozované koncertní hudbě) neměl co dokazovat… a mohl se soustředit na duchovní niterné prožívání…