V pokračování (vydáním českého překladu Diamantové sútry s komentářem iniciovaného) zamyšlení nad základní otázkou všech začínajících i pokročilejších mnichů na Cestě k duchovnosti (ti to ovšem kdysi měli v klášteru někde vysoko v horách nebo za železnou oponou s nákupem knih jednoduché) zkusím použít odborný Holbův překlad a komentáře a vyzobat jako rozinky a popsat, opsat, nasvítit (ve smyslu osvícení) a probudit ve čtenáři (ve smyslu slova buddha) některé základní a zásadní a do naší kultury a doby nepřeložitelné pojmy v původním významu (i ve smyslu rčení Jen ať se mluví o tlusté odborné knize o buddhismu, i kdyby se o ní mělo mluvit dobře). Ocituji některé vysvětlivky nesrozumitelných vysvětlivek, a hlavně vzpomenu kóany, které základní problémy všech súter (a pastí zapsaných a komentovaných původně ovšem jen před mnichy a studenty vyslovených slov) již před třinácti stoletími vyřešily.
Diamantová sútra patří mezi nejhlubší, nejposvátnější a nejvlivnější texty mahájánového buddhismu, píše se v anotaci vydavatelství DharmaGaia. Japonští a čínští buddhisté jej považují za jeden z nejhůře pochopitelných (rozuměj: protože nejkomentovanějších…takže co si s ním mají počít ti současní čeští buddhisté?). Je to poměrně krátký (a ve své druhé polovině různě nastavovaný a opakující se) text, jenž obsahuje rozhovor mezi Buddhou a jeho žákem Subhútim. Jeho styl, dikce a poselství odpovídá ostatním pradžňápáramitovým textům (diskutovaným v terminologii, ale i v praxi meditace poučenými mnichy) stejně jako v ostatních pradžňápáramitách jsou hlavními tématy prázdnota (šúnjatá) a cesta bódhisattvy. Prázdnota všech jsoucen a její dokonalé poznání (pradžňápáramitá) představuje základní filosofickou nauku celé pradžňápáramitové literatury.
Mé (v předešlém zamyšlení) naznačované varování před za ta staletí nahromaděnou literární a jazykovědnou odborností (ti kdo sútru recitovali si dokonce tu či onu pasáž přidali, zpřeházeli pořadí palmových listů, nebo poznámky z okraje textu přenesli do textu samotného, tvrdí největší znalec pradžňápáramitové literatury E. Conze, str. 165), se přitom v samotné knihy také občas zmiňuje: Osobně bych považoval za věrohodnější texty komentářů a záznamy promluv čchanových a zenových mistrů (třeba Chan Šan, str. 167). Prý jen málo dnešních badatelů by souhlasilo s interpretací E. Conzeho, který považuje pradžňápáramitové texty za mystické a samotnou mystiku chápe jako iracionální (str. 175: všichni buddhisté se v základních bodech odchylují od Aristotelovské logiky). Protože dnes už i současná věda prokázala, že život je opravdu mája, iluze, jeví se i konstatování, že pozdější buddhističtí učenci chtěli zamezit radikální implikaci nauky, že všechno je iluze, a proto tvrdili, že ve skutečnosti není všechno iluzorní, ale věci jsou jako iluze… pojmové konstrukty (pojmová jsoucna)… (str. 141) jako překonaně staromilské a profesně zaslepené (viz zde, titul Jak jsme zmateni rozumem).
Celé dějiny lidstva (tedy nejméně od 8. stol. našeho letopočtu, kdy se pražňápáramitové texty dostaly do Tibetu, a v rámci koncilu ve Lhase se konala velká disputace, ve které se střetl indický „buddholog“ s čchanovým /zenovým/ mnichem, jenž odmítal jen filosofickou analýzu, a oba na podporu svých diametrálně odlišných tvrzení citovali Diamantovou sútru, str. 113), se zde jako červená nit táhne zásadní nedorozumění, chcete-li, spor západní aristotelovské logiky (tedy lpění na tzv. objektivním, dnes bychom řekli levohemisférovém rozumu), s nelogičností a s mahájánovým (dnes bychom řekli především zenovým) uměním ani slovy ne(s)padnout do pastí slov, jazyka, řeči, asociací a popisů): proto se používaly a používají mandaly, několikaslovní mantry (přičemž základní kóan MU! je právě takovou mantrou, tedy pravohemisférový zvukem, obcházejícím pasti logiky a zvyku jazyka)…
Ve slavném kóanu Nansen chtěl po (o kotě se hádajících) mniších to správné slovo o zenu. Když nikdo nic neřekl, přesekl kotě (a porušil tak odvážně základní přikázání a slib buddhistů nezabíjet živé tvory). Večer se vrátil do kláštera nejlepší žák, a když o příhodě uslyšel, dal si sandál na hlavu a beze slova odešel. Když to pak vyprávěli Nansenovi, ten o aktu svého nejlepšího studenta prohlásil: Kdyby tady ráno byl, to kotě mohlo žít.
Celé dlouhé a opakující se části různých súter narážejí na tutéž past (logiky jazyka): Dá se o praktické duchovnosti, o zenu, o jeho podstatě, cokoliv říci? (Dá se popsat blesk? Indoevropské a další jazyky popíší zablesknutí či zahřmění a použijí jak podstatné jméno, tak sloveso… a tím už svědka a vypravěče o zablýsknutí uvrhnou do pasti odděleného pojímání blesku, zablýsknutí a hromu a zahřmění: hrom zahřměl. Čínština ale má pro hrom i zahřmění jeden znak, jenž je zároveň, v kontextu, i slovesem). Usilovat o to (o najedení jen popisem koláče) je přece nesmysl… a sandál na hlavě, beze slova, je dokonalé řešení kóanovité otázky Nansena mnichům. Proto v moderním zenu žáci na provokativní chytáky mistrů a učitelů v první bezprostřední odpovědi na zadání reagují okamžitě (bohu a osvícení žel většinou jen formálně), tedy jaksi před myšlením, ne popisem, slovem, ale tlesknutím, pokřikem Kacu! atd. Jakmile totiž mnich, student začne (aristotelovsky, déscartovsky) přemýšlet, už je vedle a mistři volají Už je pozdě! Už myslíš!
Na výzvu 5. patriarchy napsal v 8. století n. l. jeho nejlepší student na zeď báseň, která měla prokázat jeho pochopení buddhistického učení (a kvalifikaci na pozici opata kláštera). Tělo mé je stromem bódhi, srdce jak čistého zrcadla rám, často je pilně otírám, aby naň nesedal špinavý prach. Chuj-neng, příští 6. patriarcha, tehdy ovšem jen nevzdělaný kuchařský pomocník, ale už „pochopil“, věděl, že to není dobře, a anonymně na zeď napsal jinou verzi: Tak jako bódhi nemá kmen, zrcadlo mysli nemá rám, povahou Buddha je věčně čist, kdeže je místo, na němž prach?
Příznačný je ovšem i další vývoj tehdejší situace: stávající patriarcha tajně v noci předal nevzdělanému pomocníkovi svou róbu a misku, a ten na jeho doporučení odešel do svého rodného kraje, a ještě roky své pochopení a určení tajil. Bylo totiž jasné, že mniši v klášteru by nikdy nedovolili, aby jim velel nevzdělanec. Podobně je i možnost, že by současní profesoři buddhismu zvolili děkanem fakulty člověka bez titulu a diplomové práce (se spoustou odkazů, poznámek pod čarou, komentářů a hlavně citací), nepředstavitelná.
V tomto smyslu celé generace buddhologů a opisovačů súter pilně a vědecky otírají prach z rámu zrcadla, tedy dharmy (v pravém významu učení jak používat a zvládnout v praktickém životě a v mysli i slova, ale neulpívat na nich a jejich asociacích). Diskutují o tom, jestli má oddaný Buddhův stoupenec, který opsal stovky súter nebo postavil stovky stúp, nějaké zásluhy (str. 177): Pradžňápáramity nás, teoreticky tedy ví i český překladatel, slovy „množství zásluh není množstvím zásluh“ vyzývají, abychom se přestali připoutávat k věcem a nahlíželi je pouze z hlediska jejich praktičnosti v běžném životě (str. 179).
Což je přesně základní výzva i pro dobře míněné a poctivě přeložené (leč z hlediska dosažení osvícení zbytečné) komentáře komentářů súter: jen pramálo odborníků dokáže pracovat se slovy (textů súter, učebnic myšlení či pouhých komentářů života), ale neušpinit se jimi: zároveň si být vědom pastí v nich samotných číhajících, anebo se jim dokázat dokonce i vyhnout… tak jako zenoví autoři kóanů. Proto jsem i já použil český překlad Diamantové sútry s komentářem, a téměř tisíc slov, abych před slovy na Cestě (a hlavně nebezpečí připoutání k nim) varoval. A trpělivě naznačuji, že současné čtyři Buddhovy vznešené pravdy už vypadají a zní jinak…
P. S.: Jsou má slova o bodhi, nebo o zenu, dnes správná (pravá, tedy pravdivá)? O buddhismus jsem se začal zajímat v pubertě, kdy jsem si v časopise Mladý svět přečetl nedbale přeložený Buddhův výrok: Hlásám, aby se mluvila pravá slova…
