Elpíčková mystifikace (a mramorizace) « Vlastimil Marek

Elpíčková mystifikace (a mramorizace)

17.12.2014

V dobách před čtyřiceti lety, kdy byla myšlenka na případné vydání našich rockerských nahrávek právě tak absurdní, jako touha po jiném režimu (obě utopie se naplnily, ale poněkud jinak, než jak jsme vágně snili), jsem intuitivně tušil, že všechno je lepší než beznaděj a pasivita, a tak jsem neustále něco (tvůrčího) dělal. V rámci práce (a poslechu rockových legend) ve skladu potřeb pro výtvarníky jsem (v roli kozla v zahradě ovoce rajského) využil náhlého dostatku k tvorbě nutného materiálu (papíru a tuše, barev a štětců, blind-rámů, plátna a olejových barev) a času a učil jsem se psát písmo hrou – tak, že jsem vymýšlel a kreslil imaginární, mystifikační plakáty, anebo vyráběl mystifikační makety obalů fiktivních nahrávek.

AzbestselPo letech se ke mně originály těch obalů ve skutečné velikosti (které zdařile zmystifikovaly i estébáky a tak mi právě tyhle při důkladné domovní prohlídce nezabavili, jak je asi zmátla angličtina a drzost, s jakou jsem prezentoval myšlenky amateura) vrátily. Daruji je, stejně jako plakáty a své samizdatové knihy a časopisy, opět knihovně samizdatů Libri prihibiti (snad z toho všeho někdy v budoucnu bude nějaká výstava), a pro pobavení a usměvavý údiv teď vzpomínkově některé (z let 1972 – 1974) zveřejňuji jako ukázku docela jiné, jemnější, ale z hlediska historie právě tak relevantní i když neundergroundové mystifikační umanutosti.

Samozřejmě, i já byl inspirován třeba dadaisty, surrealisty a dalšími (s Vlastou Třešňákem jsme např. vystupovali v divadelní patafyzické hříčce, s Milanem Kozelkou jsme v parku Grébovky vytvářeli happeningy, s Pavlem Büchlerem se pokoušeli o land art), kolážemi Jiřího Koláře, senem Zorky Ságlové ve Špálově galerii, a také genialitou Franka Zappy, který dokázal skládat a dokonale nahrát a nazpívat písničky i o smradlavých nohách a jiných věcech, o kterých se v tzv. slušné, ale o to pokrytečtější společnosti, nemluví.

Marek Plays Nothing_APokouším se naznačit, že je vždy dobré a zdravé nepodlehnout momentálnímu diktátu, a zvláště při různých výročích a ohlédnutích vše vnímat v reálných souvislostech. Při shlédnutí dalšího dílu cyklu o undergroundu (tentokrát o skupině DG 307 a jejím textaři Zajíčkovi) jsem se musel až smát nad patosem, s jakým současní vykladači a teoretici (ale i filmovaní pamětníci) přisoudili normální mladické touze odlišit se (a svobodně dělat co si zrovna myslím že je svobodné) nějakou politickou či jinou undergroundovou motivaci. Tehdy, jako ostatně vždy, šlo a jde mladým klukům o momentálně nejsnadnější formu jak se uvolnit (a přesto navzdory stovkám piv a cigaret přežít) a sbalit nějakou holku, případně prudit tu dřívější generaci.

Elektrobus logoTakže zatímco třeba Plastici a Zajíček byli až režimem (do)tlačeni k tomu, co dělali, my alternativci jsme dělali stejně vlasatě a stejně umanutě prakticky totéž, i když jemněji (i ve vazbě a vězení jsme někteří byli). I o nás byl v roce 2000 natočen seriál (Alternativní kultura), a o rok později vyšla stejnojmenná Chadimova kniha (další díl už je dávno napsán a čeká na vydání), ve které se i on, amatérsky ale o to upřímněji, pokusil naznačit, že kromě Mejly Hlavsy a Magora tu byli i další umanutí vlasatci s programem a dlouhodobou výdrží vzdoru… ale naštěstí jsme až do tohoto druhu mramorizace, o který mi teď jde, při žádných oslavách nebo výročí sametu nebyli dotlačeni.

Marek Plays Nothing_BSnad z toho ti nepředpojatě citlivější čtenáři nepamětníci ucítí právě onu alternativu: také jsme věděli, v jakém marasmu (a Biafře ducha) žijeme, ale na rozdíl od extrémů typu Magora, Wonky, Čuňase nebo Cibulky či DG 307 jsme hledali a občas i nacházeli právě neagresivní a ne tak sebedestruktivní formy: duchovnost, pozitivní tvorbu, skutečné příčiny stavu světa a problémů doby (nikoliv vinu těch jiných, většinou jen špatně porozených, ale evolučně daných a snad transformovatelných algoritmů a zlozvyků vlastní mysli). Stále je totiž naděje, že historie docení (když stále neocenila) i mnohé jiné odpůrce pokryteckých režimů nedávné minulosti.

115V mém případě jsem od bicích a hlasitého amatérského rocku (i když i tam jsem stejně jako kunsthistorik Jirous prosazoval kromě samotných zbigbeatovaných písniček i jiné se svobodou tvorby související formy: dalšího perkusistu, hodinová pásma souvisejících písniček, výtvarnou koncepci např. loga, vydávání samizdatových časopisů po každém koncertu,  nebo právě mystifikační, fiktivní obaly nikdy nevydatelných elpíček) přešel k akustické a etnické hudbě, koncepci Amalgamu (jakési směsi hudebních a inspiračních vlivů) a k indické klasické hudbě coby možné cestě k duchovnosti… a nakonec k pozitivní (až new ageovské) transformaci tvůrce samotného.

Jsem si jist, že to byla a stále je právě mramorizační poptávka veřejnosti (iniciovaná i snaživými, kdysi ne právě statečnými žurnalisty, a stále bulvárnějšími dokumentaristy), která dotlačila i ty nejstatečnější osobnosti (Walesa, Havel) k patosu a nakonec až znesvěcení původních ideálů… a k postupné nivelizaci a upozadění skutečných motivů stále povrchněji interpretovaných novodobých hrdinů, v tomto případě příslušníků tzv undergroundu.

Marek a jeho druhé album_AKaždý muž (což bohužel většina žen stále netuší) potřebuje pochválit, ale tak jako peníze a moc, i chvála korumpuje v jakémkoliv větším než malém (nebo od dětství v pravidelném) množství. A když se nedostává veřejnějšího uznání, musí si je muži toho schopní nějak vyrobit sami: tvrdím, že to byla Jirousova Zpráva o třetím hudebním obrození, která stvořila legendu Plastiků a dalších, a podobně předtím Vaculíkův článek 2000 slov, který stvořil a pak zmramorizoval Pražské jaro, a poté i Havlova Charta 77, která ustavila a s vydatnou pomocí nátlaku KSČ a StB nakonec zmramorizovala pozdější disidentské a sametové aktivity.

Marek a jeho druhé album_BJinými slovy, každá generace měla a má své zbabělce, konformisty i hrdiny, a mělo by se najít dost odvážně pravdu hledajících historiků a spisovatelů, aby pozdější slávu a čest nenechali na náhodě či verzi vítězů (či v horším případě konspirantů a agentů tajných služeb). Z hlediska historie nakonec přece jen, tak jako Havlova pravda a láska, (z)vítězí občas kvalita a kulturnost nad ve své době slavnými politiky, a mystifikace (Dalího nebo Zappy) nad úzkoprsou přizpůsobivostí.

Osobní poznámka: od raných 70. let se mi zamlouvá ironicko provokativní výrok Jen ať se mluví o Markovi (původně to mělo platit o autorovi citátu, Salvatoru Dalím), i kdyby se o něm mělo mluvit dobře… Naznačuji, že kdybych tak neblbnul v mládí, nebyl bych tím co jsem, a že společnost by o ty, kteří v mládí blbnou, měla pečovat (ne je zavírat)… Jinak se totiž začnou i ironici a máničky, natož politici, brát příliš vážně, a za živa zmramorizují.