Murphyho zákony jsou neúprosné: co se může pokazit, to se pokazí, kratší fronta je vždy ta vedlejší. Jako pamětník jsem již v polovině 80. let s obavami, a posléze (kdybych neměl obranný klid zenu a hary) téměř s hrůzou v očích sledoval komercionalizaci hnutí New Age (nejprve v bulletinech, které jsem poštou dostával z USA, po sametu pak s desetiletým zpožděním i u nás). Po přelomu letopočtu (a 11. září 2001) jsem sice stále marně vysvětloval zásadní odlišnosti a výhody japonské kultury a společnosti, ale nepřestal upozorňovat, že oni jsou nejméně dvacet let před námi (a tím námi jsem myslel Západ jako takový, všeliké zpoždění nás Čechů je nejméně čtyřicetileté): jinými slovy, to, co se děje v Japonsku, je předzvěst toho, co se ve špatně okopírované verzi (protože my Češi máme talent na přebírání spíše těch špatných než dobrých věcí a jevů) objeví i u nás: ano, i co se týká umění snít. Ale co si na vlastní tělo a mysl natrénujeme, to nám nikdo nevezme.
Ozvěna budoucnosti, i tak by se dalo přeložit metaforicky jméno Hacune Miku, informoval hudební publicista Pavel Klusák v delším článku o hologramu kreslené robotky, která funguje jako fiktivní zpěvačka (jako open source celebrita), a zazpívá i tu vaši písničku, pokud si koupíte příslušnou aplikaci. Proč to zmiňuji v doslovu krátkého seriálu zamyšlení nad tématem možnosti vědomě snít? Poslušná, neodmlouvající puberťačka bez manýrů a pubertálních přání a výstřelků je totiž splněný sen manažerů i softwarových vývojářů. Co všechno v budoucnu tihle -oidi dokáží? Jak to ovlivní člověka a jeho tělo a mozek?
Vždyť i každý postavený dům či věžák je splněným snem nějakého architekta (a týmu jeho kolegů), Virtuální realita (iluze v iluzi iluze) funguje také dosti dlouho, a japonský robot Asimo také již delší dobu upoutává laiky i státníky. Hacune je vokaloid (robot, tedy spíše android na zpěv, navíc neomezený hmotou: je jen promítaný). Ale je to i splněný sen všech snílků, kteří kdysi začali pracovat s vlastními sny, a jejich snění je vlastně takovým sněním na třetí: virtuální sen o dokonalé technologii (tedy iluzi v iluzi), který pomalu ale jistě mění i vnímání (iluzi zpožděně promítaného a programy cenzora v mozku cezeného obrazu jakési vnímané, ne tedy reálné reality) jak svých tvůrců, tak především konzumentů a spotřebitelů.
Jen připomínám, že posluchači Homéra nebo čtenáři Harry Pottera také trávili celé hodiny v iluzi iluze reality, a nějak je to, třeba pozitivně, i když nezměřitelně, připravovalo na reálné nebezpečí světa, a také je měnilo a změnilo. A že není náhodou, že právě ve staré Indii (kde sny tvořily a tvoří nedílnou součást rodinně kulturního, tady spíše duchovního dědictví), vznikl už kdysi dávno koncept avatara, jehož počítačově filmová Cameronova verze je také takovou ozvěnou budoucnosti (iluze v iluzi, a zde dokonce pozitivní).
I když to zatím nikdo nechce přiznat oficiálně, všichni nějak tušíme, že i počítačové hry (střílečky) spíše negativně ovlivňují mozek přinejmenším profesionálních hráčů (a těch, kteří už jsou na hře závislí). Neuroplasticita našeho mozku – po nějaké době intenzivního zabývání se tou či onou činností se v takovém mozku zefektivní a také (hardwarově) naroste příslušná část, která je pak v té či oné dovednosti stále lepší, stejně jako profesionální gymnastka, plavkyně, běžec nebo skokan do výšky – je dnes již nikoliv sen, ale běžná realita. Nabízí se tedy otázka do budoucnosti: co když za dvacet či čtyřicet let (to když to dobře dopadne a společnost se bude, s většími či menšími otřesy po větších či menších tajfunech a invazích kobylek i u nás pod Řípem, nějak schopna udržet a malé ale naše kolapsy přečkat) budou mozky našich vnuků a vnuček již hodně jiné, než ty naše? Nůžky mezi bohatými (kteří budou mít jak na stále dražší a dokonalejší operace a transplantace, tak na soukromé opevněné domy pod průhlednou kupolí, udržující čistý vzduch), stejně jako mezi pro počítače stvořené mozky našich vnoučat (již teď neurologové zjišťují, o kolik jsou naše děti a jejich děti chytřejší a rychleji a jinak uvažující) a jejich rodiči a prarodiči, se začaly rozevírat již před nějakou dobou a rozevírají se stále rychleji.
Pro ty, kteří mezitím zvládnou své sny a tedy umění téměř každou noc si nejen létat, ale i vyčištěně a očistně žít a stále se učit ve vlastních lucidních snech (odpovídajících individuálním potřebám a možnostem), ale bude i tahle budoucnost bezpečná. Oni budou vůči případným negativním vlivům (jen na zisk a tedy negativně naprogramovaným a programujícím podnikatelům v tomto u nás tak novém oboru kapitalistického průmyslu třeba typu Hunger Games nebo vokaloidů) imunní. Jejich mozky, plasticky přizpůsobené vlastní pomalou terapeutickou prací na sobě samém (připomínám: od začátku s pozitivním úmyslem), zvládnou jaksi se intuitivně i když zdánlivě jen virtuálně bránit nesmyslům a škodlivinám (tak jako se osvícený nenechá oklamat šmejdem, který mu nabízí výhru v loterii nebo zvětšení penisu).
Jinými slovy, vokaloidka Miku je už téměř dokonalou směrovkou, mířící k onomu Castanedovu (respektive donu Juanovu) tvrzení, že ve snění se lze podívat kamkoli ve vesmíru. A kdo se pak v tom zmatku a chaosu vyzná? Ten, kdo bude z podstaty toho jevu vědět, co všechno je či není třeba, aby se sen vydařil nebo dokonce realizoval. Ten, kdo se snem bude umět zacházet.
Ještě jinak (psal jsem o podobném principu i v případu Fukušima a agnihotra): Při radioaktivitě v ovzduší (po nějaké katastrofě) tělo čerpá například potřebný radioaktivní jód z radioaktivitou poškozeného prostředí, ale ti, kteří preventivně berou čistý jód v podobě tabletek, a jejich štítná žláza jej tedy má již dostatek a další nepřijímá, jsou v bezpečí. Podobně tak lucidním sněním transformované mysli a těla a především osobnosti oneironautů budou v rolích dávných mudrců, rádců panovníků a babek kořenářek. Navíc (a o tomto principu jsem také psával již koncem 80. let min. stol.) s uměním snít (a efektivně používat mysl a s každým dalším pozitivním zadáním i neuroplasticky zadaptovaný mozek) velmi stoupne ajťácká případná společenská užitečnost, ale i kupní cena každého takového snílka.
Směr dalšího vývoje lidstva jedinec určovat nemůže. Ale vždycky může (a to jsme my alternativci trénovali celé své životy) zvládnout, vytvářet a připraveně chránit svou vnitřní svobodu tvořit za každého (ideologického) počasí. Naznačuji, že snění vás naučí nečekat nic, ale být připraven na všechno. Naznačuji, že sen Luthera Kinga nebyl tím snem, o kterém jsem toho tolik popsal, ale zároveň, že naučit se vědomě snít je vhodné a výhodné hned na několika úrovních, přinejmenším jako prevence vůči zneužitelným, a proto velmi pravděpodobně také zneužívaným budoucím variacím různých ideologií, doktrín, volebních slibů, vokaloidů a vokaloidek všech ras zpěváků a prezidentů typu Miku (a dalších kulišáren tzv. volné ruky trhu)… a je tedy a bude stále víc rozumné…
V roce 1984 jsem vydal samizdatově (ale přesto v nákladu 2000 kusů) Almanach překladů, ve kterém bylo (kromě článků o umění snít, józe, Sheldrakeově teorii morfických rezonancí a meditaci) i heslo (které budou muset mladým jejich rodiče poněkud vysvětlit): Lidé, sněte! Měl jsem tehdy nekonkrétní sny o tom, že i já budu moci svobodně psát a publikovat, že nadchnu plnou Lucernu svou hudbou, že budu vydávat časopis o hnutí new age, že budu přednášet na Univerzitě nové doby, povedu semináře, nebo že i u nás někdy vyjdou Sheldrakeovy knihy, a že lidi budou moci smět cvičit jógu a meditovat. Tvrdím, že mi právě to, že jsem mezitím pravidelně snil a zvládl (vědomě) snít ve snech, nějak osudově pomohlo prakticky všechny sny nakonec realizovat… (i když, pravda, v jiné výsledné formě, ale to na zázraku věci nic nemění).
Praktičtější dodatek příště…
Opakované počtení pro šprty z roku 2006:
http://marek.blog.respekt.ihned.cz/c1-46058890-lide-snete
