Umění (vědomě) snít je svým způsobem uměním, kombinujícím desítku předpokladů, které je nutno splnit (zvládnout), aby si člověk oneironaut vůbec začal takto ve snu být vědom, že sní, a mohl toto kouzlo dále zušlechťovat, a několika zlatých pravidel, která nesmí porušit. Při psaní čtyř dílů svého seriálu jsem se nechal unést a zapomněl zdůrazňovat některé zásady. Já se nejprve (na)učil vědomě se umět probudit vždycky, když se jedna noční můra opakovala tak často, že nebylo zbytí. Jinými slovy, neučil jsem se zvládat sny, protože jsem se je chtěl naučit zvládnout, ale protože jsem vždy řešil nějaké konkrétní zadání, a zvládnutí metody přišlo jen jako vedlejší efekt. Je to jako při zazenu a v rámci touhy dosáhnout osvícení (nebo při skocích na lyžích): i u lucidního snění platí, že čím víc o ně člověk usiluje, tím víc si překáží.
Od okamžiku, kdy jsem zvládl se v kritické chvíli prostě probudit, jsem si pak mohl nechat noční můru zdát jako nějaký horor: až skoro do okamžiku, kdy jsem předtím hrůzou téměř zemřel, lapen neviditelnou ale o to silnější příšerou za dveřmi sklepa, kam jsem v bdělém stavu ve dne chodil pro uhlí… Zvládnuté noční můry se mi přestaly zdát, a já mohl o patnáct let později začít meditovat: už jsem (v práci se sny jsem to natrénoval) uměl být bděle pozorný, a naučil jsem se vyhnout negativnímu myšlení (různým obavám že se stane to či ono) atd.
Když jsem si totiž třeba ve snech létal, letěl jsem jen tak dlouho, dokud mne nenapadlo: co kdybych teď spadl? A v tom okamžiku jsem padal a raději se probudil. Postupně jsem tedy natrénoval umění být pozorný, abych letěl, tedy řídil let, ale nenechal v mysli vzniknout myšlenku co by bylo kdyby… tedy být teď a tady, v přítomnosti, což se mi hodilo při pozdějším nácviku stále delší a hlubší meditace. Když se pak objevila kniha Ram Dasse Be Here and Now, a postupně v polovině 80. let min. stol. i zprávy o studiích novodobých (rozuměj: new age) výzkumů mysli, a zároveň o terapeutických účincích bytí v přítomnosti, věděl jsem, na rozdíl od ostatních amerických i českých vědeckých teoretiků a meditujících začátečníků, o čem to je.
Podobně jsem pak v rámci své cesty za praktickou duchovností zužitkovával celou řadu dalších dovedností, které jsem natrénoval ve snech dospívajícího kluka… ať už šlo u metodu, jak zvládnout hru na didžeridu, meditaci v chůzi (kinhin) při zazenu. Pamatuji na období, kdy jsem se ve snech bál prolétnout zdí…a pak mi pomohl běžný tehdy samozřejmě černobílý film o muži, který uměl procházet zdí. Při různých tibetských meditačních cvičeních jsem pak mohl uplatnit právě ve snech postupně a opatrně natrénované dovednosti: dokázal jsem celkem snadno rozpustit imaginární obláček na nebi, nebo v představě rozšířit tenký paprsek červeného světla až do velikosti vesmíru a zpátky… Vše jsem zvládl prakticky, ale zároveň pochopil teoreticky, a nikdo mne proto nemohl ošidit a pomýlit.
Jsem při diskusích se studenty tak trpělivý, jak jen dokáži, přesto ale od nich (i svých čtenářů) očekávám (při meditaci anebo v rámci umění snít) asi víc, než na co (zatím) stačí. Za to se věčným začátečníkům omlouvám: trpělivost a dlouhodobost nácviku jsem zmiňoval, ale asi ne dost zdůrazňoval. Zažil jsem jen tři tak připravené, že jim na počátku 90. let stačil víkendový (nebo týdenní) seminář, a byli jak nastartovaná duchovní raketa: dokázali vzlétnout rovnou na oběžnou dráhu vlastní duchovnosti.
Co naznačuji především je fakt, že je možné být Čechem, žít ve velmi materialistické době a společnosti, a přesto a právě proto objevit a vyzkoušet takové zázračné pojmy, jako pro mne v mé době byly jóga, meditace, vegetariánství, karma, satori, osvícení… A metody k duchovnosti spolehlivě vedoucí (a tak silné, aby prorazily krunýře českosti), jako byly a jsou tibetské mísy, alikvotní zpěv, šruti box (a new age hudba), ale i kóany, mandaly, labyrint nebo agnihotra či objímání stromů. Proto jsem je také, jako všeobecně efektivní metody na Cestě, díky snům, v mnoha případech tak, že jsem si je představoval, velmi rychle zvládl a pak také propagoval a učil (mručet se sami Tibeťané učí deset let, já to zvládl nejprve ve snu, a pak v reálu tím, že jsem mručící mnichy denně poslouchal, za měsíc. A jistě ne náhodou legendy tvrdí, že prvnímu mnichovi, který mručení zvládl, se o tom nejprve zdálo). Dnešní dokonale snové (nejprve kreslené, a dnes hobití a matrixové, nebo kosmonautické) filmy anebo počítačové hry (jichž je třeba Avatar nebo vokaloidka Hacune Miku dokonalou ukázkou) jsou pak jen realizací (vizualizací) umění snít…
Neustále proto začátečníkům a zájemcům zdůrazňuji trpělivost, umanutost a především pozitivní úmysl na počátku všeho – proto jsem se tak věnoval počátku nás všech, porodu. Proto celou dobu opakovaně (leč marně, jako domácí prorok) zdůrazňuji českým jogínům a jogínkám, že je ke škodě kvality jejich cvičení těla, když začnou cvičit ásány, ale nemají vyčištěnou mysl a duši (jama a nijama). My o tom nevěděli, ale dnešní jogíni už mají možnost nevynechat tuto tak důležitou a úvodní lekci (mohou si navíc zajet cvičit autentickou jógu přímo do Indie a při troše snahy obezřetnosti si tam najít skutečné tradiční duchovní guru). Proto jsem jel do Japonska: abych poznal autentický zen a své krajany varoval před naivními začátečnickými chybami (dodnes marně apeluji na špatný překlad co se týká umístění hary, třetí čakry). Proto se má první kniha jmenovala Český Zen, přičemž Z bylo obrácené a vypadalo jako S, tedy Český sen… Přesto většina cvičenkyň, a to jsou především ženy, cvičí jógu pro cvičení samo a jen tak lechtají něco, co jim sice zpevní zadeček a zploští bříško, ale to jsou jen vedlejší důsledky něčeho daleko důležitějšího a duchovně hlubinnějšího (moje obligátní metafora o Rolls Roycech a jejich užívání jako Trabantů).
Proto jsem také tolik apeloval na původní (dnešním Češkám pod nánosy módních vln různých cvičení a především v iluzorním závoji rychlokvašené emancipace ukryté) ženství v každé z nich: ony někde na dně mysli spolehlivě umí (i v bezvědomí) zdravě porodit, a díky tomu být duchovní víc, než my muži. Proto je mi tak líto, že až na pár výjimek celé generace žen a matek, jenž mají od přírody (a díky transformaci mozku v pubertě, v těhotenství, při přirozeném porodu a v šestinedělí) k praktické duchovnosti o tolik blíže než muži, spíše nosí kalhoty a bojuje (jak se sebou, tak s muži a životem).
Na dlouhé a celoživotní cestě ke zvládnutí (vědomých leč jen tak jaksi mimo rozum a logiku nevědomě řízených) snů, stejně jako na cestě k osvícení nebo v jiné formě praktické duchovnosti, se nemá a nedá spěchat, něco na začátku přeskočit, anebo vynechat. Jedna z největších západních iluzí pak spočívá v představě, že osvícení (nebo moudrost či zvládnutý sen) je něco co se dá nastudovat, složit zápočet a zkoušku… a bude to (navždy) hotovo.
Vracím se tedy na začátek praxe každého oneironauta, a chválím toho, kdo se nenechá zmást a zastavit první slepou uličkou, nebo prvním neúspěchem (v úspěchu), tak jako původní tazatel (viz blog Snění pro začátečníky), který tento cyklus vlastně inspiroval. Poděkoval mi, oznámil, že jsme se (myslí tím jemu podobné) v rámci četby různých knih o snech spokojili s pouhým odvarem, a napsal, že už mi s tím dá pokoj, že to tedy zkusí, a půjde to půjde, nepůjde nepůjde… Uff, nedošlo mu, tak jako nedochází ostatním věčným začátečníkům, že právě tahle nerozhodnost, založená na nepozornosti k zásadním detailům (a polozapomenutému umění číst), a také jakási většinově česká (a moravská) pasivita vůle, tedy nedostatek zdravé umanutosti to přes dílčí neúspěchy zkoušet znovu a znovu a lépe, je (pra)příčinou jeho (jejich) váhání: dostal(i) se na křižovatku, a teď delší dobu jen stojí a bezradně čeká na radu (a jako Buridanův osel se nedokáže rozhodnout, kudy). Líné ego zase vyrobila makyo, důvod proč to vzdát a nadále nezkoušet, a zvítězilo.
Opakuji: ukecané a nerozhodné mysli začátečníka, až po uši v matrixech matrixů doby, kultury a (zlo)zvyků, spolehlivě pomůže jen postupný a dlouholetý trénink pozitivního myšlení, tedy i zestručnění vět: chce to neprogramovat předem a alibisticky sebe i mysl zdánlivě pozitivním a nevinně neškodným sloganem půjde to půjde, nepůjde nepůjde! Uff! Stačí přece důrazně jednoduché a rozhodné: Půjde to! A potvůrka myš Lenka přestane ohryzávat odhodlání a sebevědomí (už Ježíš konstatoval, že doma a ve své zemi nikdo není prorokem), a pak postačí jen neustále zkoušet, a mysl (softwarově) a mozek (hardwarově) dříve nebo později splní příkaz… a ono to Půjde!
