Ve třetím pokračování adventních úvah o snění a využitelném umění vědomě snít chci naznačit, že dalším a mnohdy s tím vším souvisejícím krokem (po etapě zvládání snů a snění, navíc případně v budoucnosti společensky připravené selskorozumnými reformami porodnictví, školství, vzdělávání a uplatnění) by mělo být společenské snění, tedy práce s vizemi, směřujícími od individuálního snění a vylepšování (transformace) subjektu a jeho potencialit a dovedností, až k transformaci celospolečenské (i když mnoha generační). Stručně napsáno, od překonaných, na počátku třetího tisícletí už zbytečných tabu, přes (zvládnuté) sny až ke hvězdám. Svěřím se se svými sny…
Připomínám, že neoddělitelnou součástí těchto úvah je předpoklad, že co největší počet lidí začne od mládí ve snech vědomě snít (viz mé první zamyšlení s odpověďmi na otázky začínajícího oneironauta s celou řadou internetových odkazů na mé dávné blogy o snění a jak na to). Musím začít konstatováním, že naše (nejen západní, ale tu znám nejlépe a proto mi především o ni teď jde) civilizace má stále několik dnes už naprosto zbytečných, setrvačných a celkem snadno (i s pomocí zvládnutého umění pracovat se sny a ve snech) odstranitelných tabu, které přirozený a možný rozvoj společnosti značně brzdí (je to asi jako kdyby v Česku stále prodávali stále jen staré Nokie z před patnácti let, modem by byl jen na poukaz a připojení by stálo tisíce korun měsíčně).
Jedno tabu se týká faktu, že naprostá většina žen zatím vůbec netuší, že může porodit zdravě, téměř bez bolesti (i když někdy namáhavě), a že přinejmenším třetí porod by mohl být téměř u všech orgasmický. Navíc by děti mohly a měly být (při používání baby plus techniky a jiných stimulačních rozvojových programů v době těhotenství, a patřičných instrukcí budoucích maminek) daleko inteligentnější a zdravější. Začíná-li být i naší vědě známo, že o IQ na celý život je rozhodnuto do dvou let věku dítěte, a o struktuře emocí do sedmi osmi let, dá se očekávat, že raději dříve než později budou k mání (třeba jako vylepšení smartphonů pro rodiče a videoher pro batolata a děti) z reality vycházející, ověřené a vyzkoušené programy (formou zábavných her) na nastolení těch a takových situací, které prokazatelně rozvíjí inteligenci a podporují zdravý vývoj emocí.
Druhé tabu se týká možností realizace lidských potenciálů, což u mužů znamená, že by nejméně 4 % těch dobře informovaných a pozitivně motivovaných dosáhlo osvícení (ženám stačí překotný rozvoj mozku v pubertě a v těhotenství a při a po přirozeném porodu). Jinými slovy, je v zájmu všech a celé společnosti, aby inteligence byla neoddělitelně propojena se soucitem (jak to vědí odedávna staří Tibeťané a jiní buddhisté), a výchova a vzdělání s pochvalou a hrou. Reklama dětem by měla být zakázána, a v rodině i ve škole by si děti vyprávěly své sny a psaly o nich na svých i-padech a do školního internetového časopisu blogy.
A to už jsem u třetího tabu, které má podobu obrovské brzdy (rozvoje budoucích generací setrvačným rakouskouherským) principem školy jako drezůry: děti by si přitom už dávno měly a mohly (jak ostatně věděl už Komenský) ve školách celé dny hrát na život. Státu by se také už v dalších generacích setsakra vyplatilo, kdyby každé mladé rodině s dětmi poskytl rozumně levné bydlení v domcích někde u lesa nebo v jiné volnější přírodě (protože dětství strávené v přírodě, obklopené láskou a ročními obdobími, hrou mezi zvířaty, je zárukou optimálního vývoje ekologicky a empaticky uvažujícího a cítícího zdravého člověka)
Čtvrté tabu má podobu materialistické cenzury na všechno, co není spočitatelné a změřitelné, a následně (různými cenzory všech posledních dob vnucené) pohrdání možnostmi objevit sebe sama (tedy to, co, jak by řekl Václav Havel, nás přesahuje) nikoliv teoreticky, ale levně a prakticky: třeba uvolněním hlasivek (a tedy i balastu nezvládaných emocí) pomocí jakéhokoliv, nejlépe alikvotního zpěvu (který by se mohl vyučovat už na základních školách, třeba spolu s hrou na didžeridu), a především zbytečného psychického klamání veřejnosti propagací odporu a pohrdání k duchovnosti a ke snění (nakonec i zvládnutí tzv. lucidního snění). I ti nejchytřejší a nejvíce informovaní vědci politici (a generálové a jejich sekretářky) totiž pravidelně mají zlé sny (a noční můry)… a netuší, že se se sny dá a mělo by pracovat a zvládnout je.
Páté tabu souvisí s tím druhým a týká se duchovnosti samotné. Nemělo by nám trvat dalších pár set let (tak jako všeobecná akceptace faktu, že Země je kulatá) všeobecně přiznat a uznat, že duchovnost a přirozená víra (tedy ne institucionalizovaná církev) je, jak ostatně vědí už i současní informovanější psychologové a neurovědci, běžnou a zdravou součástí psychiky člověka (která tak preventivně řeší spoustu pozdějších státních výdajů na léčbu nejrůznějším potíží těla i ducha). Navíc je již prokázáno, že mozek zdravého člověka, který preventivně praktikuje některé základní očistné (meditační a jiné) relaxační a duchovní techniky, pracuje efektivněji a rychleji, nestárne, nezapomíná a je empatický (tedy soucitný a ekologický).
Jinými slovy, současné krize humanity, a že jich je, by se daly vyřešit jen postupnou změnou způsobů, jakým rodíme, vychováváme a vzděláváme své děti. Holčičky by se mohly a měly učit matematiku hrou z učebnic psaných ženami ženským způsobem, a již od dvanácti letech se připravovat na rodinnou a školní oslavu první menstruace. Kluci by od devíti mohli a měli svobodně běhat nejen po chodbách škol ve všech přestávkách, ale i po lese a loukách (školy budou spíše v přírodě než ve městech), a jedna pochvalná známka (či medaile) by se dávala z pobytu v blátě a v loužích. V patnácti letech by měli dostat (s iniciací při narození vloženého biočipu na připojení ke světové internetové síti, proti níž, jak jsem někde četl, je ta současná pouhou holubí poštou) i možnost projít rituálem dospělosti (někde v partě podobných, bez dospěláků, v přírodě) a nacvičit tak (i hardwarově) zodpovědnost za sebe i druhé.
Naznačuji, že začít se dá prostou absencí třeba jen tichého uzná(vá)ní jakéhokoliv výše zmíněného tabu, ale nejefektivněji a nejsnadněji to půjde pomocí informace, že (vědomě) snít je možné a zdravé. Všechny děti by měly (od rodičů a učitelů, tedy spíše kamarádů a asistentů) vědět, že duchovnost je možná a vítaná, společensky ceněná, a že zvládnuté sny jsou jak důkazem zdravého dospívání, tak velmi efektivním nástrojem optimálního rozvoje mysli na Cestě k sobě samému, tedy k osvícení a moudré dospělosti. Umění stále svobodněji a odvážněji snít pak bude výživnou půdou pro snahu a umění realizovat ty sny, které se budou rodit v myslích architektů a jiných umělců a podnikavců…
A když si budoucí oneironauti o tom všem budou vědomě snít, připraví tak (morfogenetické) pole pro jejich uskutečnění…
