Kde je sídlo vědomí? Je sen jen výsledkem (vedlejším příznakem) očisteného procesu mozku, který každodenními emocemi více či méně ožehnuté příhody ukládá do dlouhodobé paměti, nebo dotekem s něčím co nás hodně přesahuje, ale na co se občas dokázali vyladit ti největší umělci, šamani a snílci všech dob? Kam až je možné se ve snu pomocí (vědomě zvládnutého) snu dostat? Hledač sebe sama a moudrosti by měl poslechnout rad učitele (a zkušenějšího člověka, který podobnou Cestu již kdysi vykonal) a vzít si z (evolucí a darem zázraku života nabízeného) pokladu ne náhrdelník nebo zlatou vázu, ale obyčejnou lampičku. A všichni bychom měli a mohli využít toho, co máme (evolučně dáno) každý ve své mysli, a co by neuvěřitelně (až snově) vylepšilo naše životy: možnost snít.
Asi nejracionálnějším (ve smyslu nám současníkům nejsrozumitelněji popsaným) popisem možností překonat limity vědomí (jenž je navíc možno převést i na obor snění), je docela čerstvý rozhovor s třiaosmdesátiletým psychiatrem Stanislavem Grofem, který již půl století systematicky zkoumá oblasti rozšířeného vědomí. Pro časopis Sedmá generace mimo jiné uvedl: Když prožíváme neobvyklé stavy vědomí, máme možnost téměř nekonečného množství identifikace s různými lidmi, zvířaty ale i jinými fenomény z botanického světa… A když jste zapojeni do tohoto světa, pak podle buddhistické psychologie jednou dospějete do kritického bodu, kde zjistíte, že v podstatě můžete být čímkoliv, co je součástí stvoření.
Jakmile se adept umění tvořivě snít a poznat sám sebe ubrání nutkání nechat se zlákat možnostmi létat a konat zázraky, jakmile zvládne techniku umět pobývat v říši nevědomě vědomého snění, jakmile zjistí, že setsakra záleží na tom, co předtím snědl a jak se ke komu choval, a dokonce jak a na co myslel, dojde k těm nejvzácnějším dveřím a odváží se na ně zaklepat: A v tu chvíli už vás to (rozuměj: snové zázraky) nebude tolik zajímat, protože ono prozkoumávání se stalo pouhou zábavou, jako když se díváte na stále další filmy… Grof kdysi začal Freudem a psychoanalýzou, ale celkem brzy zjistil, že to, co ho skutečně zajímá, jsou právě stavy rozšířeného vědomí (a další záhady lidské psychiky). Poté, co zkusil LSD, objevil, že právě tyto jevy jsou tím nejzajímavějším, co může studovat a čím se může zabývat: již půl století (pro naši pokryteckou společnost zaklínající se vědou typicky, tedy marně) nabízí většinové psychiatrii, aby své názory podstatně revidovala (ostatně jeho pražský cyklus přednášek se jmenoval Návrh zásadní revize v oblasti psychiatrie, psychologie a psychoterapie).
I on objevil sokratovské dilema že ví, že vlastně nic neví, a začal poznávat sebe sama. Napsal mezitím spoustu velmi učených a informacemi až příliš nabitých knih, a zároveň prostudoval to, co nacházíme ve velkých spirituálních filosofiích Východu, v hinduismu, buddhismu, taoismu, a vymyslel řadu terapeutických rituálů a postupů, které kombinací dávných i nových metod napodobují to, co dělávali šamani a kouzelníci: objevil další bránu k praktické duchovnosti: A přivede vás to k velmi odlišné (a důležité) otázce: Pokud mohu být tím vším, kdo jsem doopravdy?
Umění snít odjakživa bylo, a je a bude jednou z nejefektivnějších forem práce na sobě samém, tedy cestou k duchovnosti. A cestou k sobě samému, tedy k odpovědi na onu základní otázku člověka: Kdo jsem? I Grof nemohl nezjistit, jak moc jsme ovlivněni způsobem, jak se rodíme, ale také že přinejmenším na úrovni jednotlivců je možné vést lidi k tomu, aby prošli transformací, která jim poskytne mnohem lepší šance na přežití… Tak jako zvládnutí práce se sny (která vyžaduje i trpělivou očistu těla i mysli a samo očistou je), a tak jako skutečná duchovnost (ideálně jako po osvícení, ale ono stačí orgasmicky a nepoškozeně se narodit, tak jako Buddha), i transformace člověka rozvíjí sklon k soucitu, synergii a tendenci ke spolupráci spíše než k antagonismu. Rozvíjí přirozený smysl pro ekologii, vnímavost vůči tomu, že jsme velmi intimně vpleteni do tkáně přírody, a že cokoliv, co poškozuje přírodu, poškozuje nás samotné…
Potřebujeme tedy spiritualitu, která se velmi liší od náboženství. Na ni nepotřebujete církev… spíše informaci o tom, že jediné místo, kde lze hledat a nalézt božství (což právě výše zmíněné východní kultury věděly odedávna), je ne něco někde vně, ale nitro člověka, ví i Grof. Stejně tak ovšem lze nalézt skutečnou spiritualitu (se vším, co zdůrazňovaly všechny duchovní kultury odedávna) ve snech a snění. Ne náhodou australští aboridžinci vyprávějí o tom, že život je vlastně jeden nepřetržitý sen, který se zdá matce Zemi. Sny začínal Freud a snil i Jung (jenž se objevem kolektivního vědomí pokusil Západu vysvětlit mnohé záhady a zázraky kolem lidské mysli a existence života).
Naznačuji, co tvrdily moudré mýty a knihy odedávna, že cest k sobě samému je nespočet, ale také, že ve svých dobách jejich formy odpovídaly tehdejší úrovni společnosti a člověka… tedy že současný člověk potřebuje (a zcela jistě bude na duchovní Cestě využívat) soudobé technologie a postupy… klidně a ideálně i v kombinaci s metodami, které již byly historicky ověřeny. Mám na mysli rituály, meditaci, hudbu, práci s tělem (jóga, tai-či), hlasem (mantry, alikvotní zpěv), labyrint, různé halucinogeny a… sny.
Sny totiž mohou být (a jsou) nejen branou k sobě samému, ale i k možnostem zkoumat nekonečné množství jiných forem (jak věděli a vyzkoušeli šamani, jógíni, taoisté aj.), které jsou vlastně prázdnotou (tedy něčím nehmotným, spíše vibračním, ostatně stejně jako hudba, hlas, ebo pocit štěstí). Je tedy třeba se jak ke svému vědomí, tak k jednomu z jeho projevů, snům, chovat s úctou, pokorou. A nalézt a praktikovat metody, jak vše opatrně zkoumat a zvládnout jak jako dokonalý a univerzálně a ve všech kulturách a národech použitelný čistič nezvládnutých emocí, tak velmi efektivní katalyzátor dospívání a transformace (individua i celého lidstva).
„Sny mají největší hodnotu v kontextu duchovní cesty, a co více, mohou se dokonce stát duchovní cestou samotnou.“ Tenzin Wangyal
Pokračování (všeobecnějších vizí) příště
