Za ty roky, co se umanutě snažím učit metodu pozitivního myšlení, mluvení a jednání, protože je to jediný způsob, jak změnit člověka a jeho vztahy k sobě i jiným, jsem se nikdy nezbavil pocitu sysifovské marnosti. Psal jsem o tom stručně i složitě, krátce i dlouze… ale podstata je stále většinově opomíjena, protože principy naší sebedestrukce jsou nepochopeny. Přitom tak moc záleží na tom, abychom si první knoflíček u košile jakékoliv činnosti zapnuli správně, ne nakřivo – jinak se pak obvykle divíme, když to nakřivo i dopadne. Zároveň také platí, že je snadné, samozřejmě za nějaký čas, to všechno změnit.
Celá západní globální společnost od chvíle, kdy začne měnit způsob vnímání a zadání vnímat nikoliv jako problém, ale jako radost, už jen touto změnou přístupu začne situaci řešit. Proto je tak důležité, abychom si začali klást jiné, správné otázky, které nám pomohou natrhnout naši ztuhlou realitu. Tohle umění ovšem začíná (a bohužel hned také končí) u vlastního zjištění, jak moc myslíme, protože mluvíme, nevědomky vnímáme a tedy i jednáme negativně. A povrchně. Umíme ale také minci otočit na pozitivní stranu – a to je návod k vylepšení současnosti. Začít můžeme zpozitivněním slovníku, z čehož vyplyne začátek všeobecné nápravy věcí lidských, tedy i radikální změna porodnictví (a následně i školství a zdravotnictví).
Jak na negativní a k negativitě podvědomě vybízející slova? Každý, kdo začne zkoušet vynechávat z řeči tzv. vatu, tedy nic neznamenající slovíčka typu jako, jakoby, normálně, tak určitě, nebo rádoby pochvalné strašně fajn, hrozně dobré, nebylo to špatné, brzy zjistí, že bez těchto „parazitních“ slov už mluvit neumí. Natož aby vynechal slova negativní. Teprve pak nám snad dojde, jak negativně zníme a žijeme, protože negativně vidíme a vnímáme. Důsledky? Kromě toho, že společnost nefunguje, panuje vůkol neustálá blbá nálada, vymíráme a držíme evropské rekordy v pití piva, kouření dívek, užívání drog a rakovině tlustého střeva. Příčiny, a hlavně jejich řešení a vize ale existují, ne že ne.
Jak začít? Už to začalo. Potkal jsem malého dvouletého buddhu, porozeného doma, bez vnějších zásahů, sebevědomě o přirozených schopnostech svého těla přesvědčené matce. Už teď se klouček připravuje na život osvíceného… Pozoroval jsem ho, jak poprvé v životě uviděl a prozkoumal skluzavku: počkal si, až ji několikrát sjede starší náhodný klučina, odvážně vylezl po žebříku dovnitř umělohmotné konstrukce, zvažoval možnosti a pak skluzavku poprvé sjel, i když raději po břiše… Způsob, jak si poradil, ale zároveň přitom neudělal nic riskantního, svědčí jak o jeho zvědavé vnitřní vyrovnanosti, tak i o pravděpodobnosti, že i v budoucnu bude řešit výzvy (nikoliv problémy) v klidu, bez negativních emocí, jako zajímavou a velmi zábavnou hru.
Tenhle novodobý buddha bude umět díky ničím nenarušené intuici, ale i programům v nepoškozeném mozku, vyřešit cokoliv. Když chodí na hřiště nebo do herny, nikomu nic nezávidí, a když mu někdo bere jeho kyblíček, prostě jej daruje. S přirozenou inteligencí hrajícího si průzkumníka a s vyrovnanými emocemi ani slzičku neuroní, naopak, věnuje hračku jinému capartovi, protože proč by se pral? A nepláče, ani když upadne: prostě se zvedne. Lze oprávněně předpokládat, že bude umět jako lusknutím prstů vyřešit všechny naše obvyklé potíže už tím, že jeho pozitivně vyladěné myšlení prostě neskočí na lep neřešitelnosti, udrží si pozitivní nadhled a gordický uzel jakéhokoliv životního kóanu klidně rozsekne.
Mířím k počátkům pozitivního řešení problémů současného světa: dobře se narodit je zvláště dnes, po mnoha staletích pilného tréninku přímo nedocenitelná evoluční výhoda a jediná šance na přežití. Vznik života samotného, a teď mám na mysli jak početí malého buddhy, tak života na planetě, obsahuje možnost dosažení osvícení, nabízející ( i ženám rodičkám) šanci, kterou by homo sapiens neměl promeškat. Současný bludný kruh – traumaticky porozený, dogmaticky a autoritářsky trestaný, nikoliv vychovávaný, ale neustále omezovaný človíček – je ale možno přerušit hned na několik místech. Nejlépe ovšem preventivně na samém počátku (vědomé početí, přirozené těhotenství se stimulujícím zpěvem budoucí maminky, orgasmický porod v intimitě a šeru domova), ale také později výchovou všech smyslů a budoucí osobnosti hrou a chválením.
Naznačuji, že když začneme zapínat první knoflíčky košil našich životů vědomě pozorně, přestaneme nepozorně, zbrkle a negativně vyrábět budoucí diktátory, drogově závislé, teroristy a následně i všelijaké globální krize a ekologické katastrofy. A když se tím pádem soustředíme na to důležité, tedy čisté vztahy plné empatie a úžasu ze zázraku (s)tvoření – aby po dvou třech generacích kolem nás pobíhalo stále více malých a posléze i dospělých buddhů – něco důležitého se nenápadně stane. Většina z nás pak dokáže v zrnku písku (nebo v očích dítěte či partnera) neustále vidět hvězdy a galaxie a v kamenech a stromech slyšet zmrzlou hudbu…
