Při prvním pohledu na titulek článku Honzy Vedrala Ne tak nahlas, festivaly (MF Dnes 30. 5. 15) jsem téměř zajásal, protože jsem se proti ohlušujícímu zvuku rockových a jiných letních festivalů několikrát vymezoval už na počátku rozmachu letních monstr-akcí (a tohoto blogu). Jenže hudební publicista komentuje spíše potíže promotérů, kteří jsou hygieniky pokutováni za pravidelná překročení zvukových limitů, než skutečné problémy: hudebníci, posluchači, ale především zvukaři samotní postupně hluchnou (protože) a proto zvučí stále hlasitěji. Pokusím se naznačit, kde má čert kropáč, pardon, decibel…
Pořadatelé festivalů samozřejmě tvrdí: Jsme ve shodě s odborníky včetně hlavního hygienika, když tvrdíme, že hluk, který způsobuje živá hudba jeden víkend v roce, nijak zdraví neohrožuje. Hygienici při výkladu zákona neberou ohled na aktuální situaci a dění… Splnit hlukové limity pro hudební akce prostě nelze! Hm, problém je ovšem jak ve vývoji technologií, tak v hromadění negativních vlivů které poškozují zdraví člověka (akustický smog je jen jednou ze stále narůstající řady emisí – mikroprach, chemikálie v ovzduší, léky a ženské hormony ve vodě): na druhé straně týchž novin je seznam patnácti těch největších víkendových festivalů do konce srpna.
Je to totiž typicky česká (jinde a i ve vážné hudbě to někde jde) zvukařská a pořadatelská Hlava 22: čím je ozvučení výkonnější, čím víc drnčí žebra posluchačů, tím víc jsou postiženi a tedy ohlušeni (a někdy by se mohlo zdát, že už hluší) sami zvukaři… a tím hlasitěji proto každý další festival a koncert ozvučují. A tím více hluchnou nejen oni i jejich publikum (z nichž mnozí, kromě každodenní porce decibelů ve sluchátkách a pravidelné návštěvy klubů s přeřvanou hudbou přes rok navštíví v létě hned několik festivalů), ale i obyvatelé okolních měst a vesnic (psychologové vědí, že zvuk, který se nám nelíbí, má škodlivější účinky: typická oběť zvukařských orgií často popisuje, že se mu z toho rámusu a dalšího akustického smogu, před kterým nelze utéct, může až rozskočit hlava!).
Už jsem kdysi zmiňoval, jak jsem moderoval jeden z prvních ročníků Colours of Ostrava: ve vzdálenosti téměř dvou set metrů od pódia znělo folkové duo z Palestiny jako Led Zeppelin: silná lana udržující stanovou konstrukci nad jevištěm viditelně drnčela při každém tónu, přičemž stejně, ale neviditelně drnčela nejen moje, ale i žebra většiny obětí, pardon, posluchačů (viz také povinné odkazy dole). Vím o hlasitosti své, jak jako někdejší hudebník a postižený (v jednadvaceti letech jsem z přílišného hluku ohluchl na jedno ucho), tak jako posluchač (například nechodím do kina, protože zvuk je vždy příšerně nahlas a převýškovaný). Všeobecně se také ví o sluchových a dalších potížích (např. tinitus) mnoha rockových hudebníků (např. Michala Pavlíčka). .
Je to ještě horší, než tušíte, vážení. Cituji z mého zamyšlení (z roku 2007): Jako národ hluchneme, a stále méně si umíme naslouchat: již před třiceti lety R. Muray Schafer, přední kanadský skladatel tvrdil, že „taková souvislá vrstva bílého šumu (rozuměj: nepřírodních umělých a průmyslových zvuků, pozn. aut) má za následek úpadek schopnosti naslouchat a potažmo vyslechnout jeden druhého“, a v hlubší souvislosti vede k „rozkladu společenství“. Jsme nejen postižení (zbytečně, protože medikalizovanými a tedy traumatizujícími) porody, autoritativní výchovou, trestající pedagogikou ve vězení škol, jedy v přírodním prostředí, umělými hormony ve vodě, barvivy a ochucovadly v potravinách i cigaretách… ale i zvyšujícím se akustickým smogem. Tragikomicky to vyjadřuje jak intelektuální doporučení příliš ukecanému politikovi: Nezamořuj prostředí verbálními emisemi!, tak případ výrobce tichých vysavačů, který zkrachoval, protože hospodyňky si myslely, že když vysavač nehučí, nefunguje.
Akustická ekologie vede k poznání, že neustávající šum na pozadí, kvůli kterému už neslyšíme ani vlastní kroky na chodníku, vede k izolaci. Z psychologického hlediska pak vidíme, že pod nadvládou šumu se prostředí i komunita stávají člověku nepřítelem. Reklama na hloubkové reproduktory, subwoofery Sony X, dokonce přímo láká slovy: vaši sousedé se budou zvuku děsit, napsal Nick Kettles.
Je to problém, který se ovšem zainteresovaní přece jen, např. v oblasti tzv. vážné hudby, snaží řešit (opět cituji ze svého fejetonu): Existují důkazy o tom, že „klasika“ je pro ty, kdo hudbu zrovna nemilují, nepříjemný hluk. Operní pěvci, kteří v 90. letech nacvičovali v kodaňském parku, svým zpěvem způsobili, že se v nedaleké zoo zhroutilo vzácné africké zvíře okapi a zemřelo v důsledku stresu. Nedávno na sebe naše přední operní diva prozradila, že když ve svém venkovském domě nacvičuje, sousedé zapínají traktory.
To jsou paradoxy, že? Pokutami nejvíce postiženou akcí prý je, jaképřekvapení, festival Mighty Sounds (nomen omen, v překladu Mocné zvuky), pořadatelé festivalů se snaží o prosazení novely příslušného zákona, a také sbírají podpisy pod petici pro porušení Listiny základních práv! Nepřipadá vám současná společnost, ve které už nikdo nikoho neposlouchá, nějak v rozkladu? Možná to bude i tím, že letní festivaly jsou tak nahlas…
Doporučené čtení:
http://blog.baraka.cz/2009/01/jsme-hlusi/ i vážná hudba
http://blog.baraka.cz/2009/01/hlasitost/ duo z Palestiny
http://blog.baraka.cz/2009/01/akusticky-smog/ skoro megablog na téma
