To, co se v oblasti vztahů mezi muži a ženami děje v posledních dekádách, navzdory zajisté dobře myšleným emancipačním procesům v 60. letech min. stol. (hippies, osvobození ženy antikoncepční pilulkou, vznik vědeckého feminismu a posléze i genderu) se zvrtlo až do dnešní často až groteskní podoby: někdo mi přeposlal plakát, vyjadřující dnešek provokativně prvoplánovým, ironizujícím způsobem, jenž ve zkratce ilustruje mnohé na sebe jistě hrdé emancipované ženy: JSEM PRINCEZNA! VOLE. Mnohé ctnosti jsou ty tam, a tak mohl známý český psychiatr poznamenat: Je mi Petra Nečase upřímně líto (život s odkvetlou dryáčnickou „motorovou myší“ by pro méně splachovací byl věru peklem). Kam se vytratila ona nejen romantická, ale i rytířská úcta, a nejen mužů k ženám, ale už i žen k mužům?
Nechci moc teoretizovat, protože už ze sebezáchovných důvodů současné filosofy raději nečtu. Marta Svobodová v eseji Láska a revoluce (Alarm 12/15) to udělala za mne: Jakoby dnes političtí filosofové spatřovali právě v lásce naději na radikální obnovu revolučního projektu. Sahají po ní slepě nebo jen zoufale? A tak zkusím několika citáty a komentáři upozornit na její váhavé přiznání (asi protože je to žena), že ani v tomto oboru bádání západní filosofie nepokročila. Levicově orientovaní političtí filosofové zastoupeni Badiouem, Baretem a Negrim, Marasco, Eagletonem či Žižekem, se velmi oprávněně snaží koncept lásky vytrhnout ze spárů ideologie, která z této dcery romantického osvobození individua učinila tajený ventil své nedostatečnosti, vějičku pro případ, že by jiná lákadla selhala, zástěrku skutečných záměrů i omluvu pro chvíli selhání, která vždy znovu přichází, spekuluje autorka (snad nepoškozena mužským vzděláním v mužské disciplíně).
Lze souznět se snad lítostivým konstatováním, že překonání sobeckosti individualismu nacházíme v lásce sežvýkané kapitalismem v podobě, která nás skoro nic nestojí, ve vztahu potvrzujeme především sebe, vlastní identitu… Nedorozumění v milostném diskursu končí vždy zraněním, ale bez odhalení vlastních slabin nejde skutečný rozhovor vůbec začít. A jinde: Z romantické lásky, která kdysi byla ztělesněním revolty ve dvou, svobodnou volbou projevovanou proti veškerým společenským pravidlům, vykonávanou se sebevražednou jistotou, že právě podstupování rizik, útrap a nebezpečí dodává vrtkavému citu na ryzosti a vede ho k transcendenci, se nakonec stala pojistka, jak dopřát vyvázanému individuu pocit sounáležitosti, píše autorka v duchu více jak století dějinami překonané iluze lásky.
Tak tedy: filosofovat na téma lásky v duchu Marxe, Freuda, De Beauvoirové a dalších, dávno překonaných vývojem na poli neurovědy je (při vším úctě k jejich filosofické sečtělosti) i u současných politických filosofů prostě jalové. Všem filosofům lásky by prospělo přečíst si co za poslední dvě tři dekády Západ zjistil o rozdílných strukturách a vlastnostech ženského a mužského mozku, o jejich rozdílném evolučním a tedy i hormonálním naprogramování, a o negativním lékařském (rozuměj: porodnickém) traumatizování (rozuměj: poškozování) každé další nově narozené generace ve století bez lásky (rozuměj: bez přirozeně, v průběhu fyziologicky vedeného porodu vyplaveného oxytocinu), viz práce porodníka Michela Odenta, prenatálních psychologů Vernyho a Freybergha a dalších.
Pokouším se opakovaně naznačovat, že skutečná (mateřská a poté i partnerská a další) láska nevzniká mezi poškozeně porozenými a autoritativní výchovou a zákazy spíše trestanými jedinci, kteří se v čase dnešního sobeckého kapitalismu nedokáží (protože na to nemají čas a energii: i proto také rozmach internetové pornografie) ani domluvit, natož se naučit se respektovat… nebo dokonce i bezpodmínečně (což je termín je v rámci materialistické filosofie tak duchovní, až téměř zakázaný a filosofy raději nepoužívaný) milovat. Muž,vědec, filosof si s ženou neví rady (ostatně ani sama žena se sebou), a tak by ji nejraději upálil, anebo uvěznil do zkrocených šuplíků a pojmů. Co když, protože se už skoro celé století nerodíme přirozeně, se vytrácí a mnohdy téměř vytratila přirozenost vztahu mezi mužem a ženou i mimo postel, a sex to má, i z filosofického úhlu pohledu, zachránit… přičemž cítíme, že je to iluze a past, do které současný pře-erotizovaný (až pornografický) svět padá?
Snad si i filosofující ekonomové lásky všimli, že ženy dnes mužsky soutěží (často už jen mezi sebou), (skuteční) muži už prý nejsou… Neřešitelnost kvadratury kruhu konstatuje i sama autorka: Možná jsme všechny racionální možnosti vyčerpali a zoufalá situace si žádá zoufalá řešení. Spíš se ale zdá, že jsme se skutečně ocitli v časech, kdy i díky minulosti – určované sebezpytujícím křesťanstvím, disciplinujícím osvícenstvím a hlavně psychoanalýzou s jejím psychoterapeutickým narativem, jež aplikujeme pomocí učitelů, odborníků a koučů především sami na sebe – přikládáme emocím dosud nevídanou hodnotu. Pomoz si sám a nakonec nebude třeba nejen třetího, ale ani druhého. Hm, to mi připomíná dnes tak atraktivní snahy emancipovaných seminářových bohyň být za každou cenu samy sebou (aby nakonec skončily bez stálého partnera, samy).
I autorka (tak jako jiní mužští filosofové lásky) přitom ví, že zdaleka nejde jen o skutečně hegemonické západní pojetí romantické lásky muže k ženě (a nikdy naopak), která nabourává kulturně odlišné představy o emočních poutech mezi lidmi (lidmi a věcmi, lidmi a místy, lidmi a jinými živými bytostmi) a šíří se rychlostí kapénkové infekce mezi tak odlišnými společnostmi, jako jsou velkoměstské komunity v jihovýchodní Číně či osady novozélandským aboridžinců. A uzavírá: Tušení současné levicové politické filosofie je správné: tímto kormidlem je zoufale třeba otočit. Že zatím spíše bloudíme v mlze a tuze se vyhýbáme útesům náboženské transcendence, tu bezbřehému, neurvalému a do sebe zahleděnému univerzalismu, který si popíráním své genderovosti sám podráží své politické nohy, je věc druhá…
Situace, ve které jsou nejen levicoví političtí filosofové, ale prakticky všichni západní myslitelé (a při manželských nevěrách a korupci přistižení bankéři a politici), se podobá jistě dobře míněné snaze současné vzdělané manažerky, jenž chce udělat kariéru, být finančně nezávislá, a zároveň mít milujícího partnera, jehož koníčkem by byly domácí práce (přičemž si ho pak v posteli začne ošklivit a on ztratí schopnost erekce)… přitom ale nesnáší a skrývá svou menstruaci, a nehodlá otěhotnět a mít dítě. To však levá mozková hemisféra špatně porozeného muže (ale i sebevíc sečtělé ženy) nepochopí… právě tak jako filosof lásky nerozluští zenový kóan (či radu ze života, například že čtením o koláči se nenajíš). Parafrází slov jiného filosofa, láska je dnes často spíše její simulací, a její stimulací nejsou oblé křivky žen, ale kabelky od Vuittona.
Co když se prostě rozmnožovací pud v nás mužích zform(át)oval do vibračního programu, který si ženu vysvětluje a definuje stále éteričtěji a nábožněji: ona nemůže za to, že v ní muž i jindy než při milování hledá ideál, že si ji až tak idealizuje: tatínky rozmazlené princezny (a modelky a televizní rosničky a missky) si pak v životě hrají na něco, co nejsou, a předstírají i svým partnerům, co být nemohou. Zatímco staří Řekové rozeznávali, protože cítili, hned několik druhů lásky, dnešní muži (u)padají, ať se básníci a filosofové snaží sebevíc, rovnou do pasti sexu. A žena jen vy- či zne-užije jejich stavu zblbnutí ženským rozkrokem (byla by hloupá, kdyby nevyužila, a výsledkem je pak i ono aktuální zhrubnutí princezen). Co když je i tento nejnovější obor filosofie jen slepým vyústěním dávné touhy muže definovat ženu (v naivní víře že ji, nebo své puzení, pochopí, podobně jako se snaží pochopit skutečnost světa tím, že rozbije atom), a místo aby (se) učil umění žít a milovat, píše o tom romány nebo filosofické práce?
Jak prosté, milý Watsone. Teoreticky filosofovat o lásce (ale i o ženách a smyslu života) je nesmyslně podobné dávnému socialistickému vtipu: Pražák si vyjel se svým novým embéčkem, to ale hned v první vesnici za městem přestane fungovat. Zmatený řidič zaklepe na první vrata od stodoly, vyjde venkovan v holínkách, pražák vysvětlí situaci a zeptá se, jestli by se na to mohl podívat, venkovan vytáhne z kapsy šroubovák, otevře kapotu, chvíli kouká, pak něco utáhne, řekne zkuste to, a škodovka opravdu naskočí. Nadšený pražák děkuje a vytahuje peněženku, venkovan odmítá, ale pražák mu furiantsky vnucuje odměnu se slovy, že na to má, a tak si venkovan řekne o sto korun. Pražák ztuhne, sto korun? Není to nějak moc? Chcete účet, zeptá se venkovan. No to by mě zajímalo… Venkovan vytáhne pomačkaný pytlík od rohlíků, nasliní inkoustovou tužku, a napíše: Utáhl šroubek, jedna koruna. Věděl který, devadesát devět.
Jinými slovy, v knihách nebo filosofování (ani o lásce) recept na život nenajdete. A dokud nezačnou ženy rodit děti přirozeně (nejlépe orgasmicky), bez tak zbytečných (finančně motivovaných) zásahů lékařů, a vychovávat je hlazením a pochvalami, nebo dokud filosofové a vše-vědci a mudr-ci nepřestanou opovrhovat praktickým selským rozumem a transcendencí (které dnes říkají spiritualita, neboli přesah), a místo jalového popisování prstu ukazujícího na Měsíc poznání a verbalizování do sebe zacyklených spekulací nebudou pravidelně se svou myslí podstupovat totéž, co kdysi staří myslitelé v rituálech a terapiích v řecké Eleuzíně (a to od nich v nejbližších dvou generacích čekat nelze), o skutečné lásce (a jejích možnostech a potencialitách) toho ani my, ani naše ženy nebudeme vědět, natož ji intuitivně rozeznávat od rozmnožovacího pudu, a adekvátně realizovat, více než medvědice (vlčice, lvice, fena, myš nebo jiný savec) pečující o své mládě.
