Prý jsou sociální sítě návykové a falšují realitu, množí se varovné hlasy: poskytují značně Křivé zrcadlo (tak nazval svůj článek o Facebooku Přemysl Houda, LN 13. 6. 15). Žasnu nad naivitou, s jakou puberťáci důvěřují sociálním sítím a mobilům víc, než učitelům nebo dokonce rodičům. Vím to i z vyprávění vnuček a co tak čtu nebo vyslechnu v tramvajích nebo na lavičkách v parku. Řada přátel mezi řečí oznamuje, že z FB odchází. A tak si s podporou zmíněného žurnalisty opět pustím myšlenky na varovný špacír (zatím se mě totiž na tohle nikdo nezeptal).
Přiznávám, že jsem v počátcích internetu patřil mezi nadšené optimisty a věřil jsem jeho věrozvěstům: ti mluvili o svobodě, novém prostoru pro společenské alternativy, o možnosti zkvalitnit demokracii. Jenže je to stejně jako se zklamáním ze sametu: ideální společnost se dá budovat jen s ideálními lidmi, a ti nejsou (a proto jsem se hned poté dal na šíření zvěstí o příčinách současného stavu a také o možnostech, jak vykročit k ideálu). Online virtuální realitu sociálních sítí lze považovat za svět, který pomáhá příkopy mezi lidmi prohlubovat a současně ničí ofline snahu o lepší budoucnost, píše se v úvodu zmíněného článku. Kvůli algoritmům Facebooku či Googlu se stáváme ještě fanatičtějšími zastánci svých pravd. Internet a sociální sítě se v protikladu k nadějím nestaly věrozvěsty plurality, ale ještě více rozdělily společnost.
Téma úzce souvisí i s tím, co stále marněji naznačuji i ženám: že totiž mnohdy nevědí, že nevědí, a proto když jim to (oč na poli porodů a emancipace běží) říkám či vysvětluji, bytostně a upřímně tomu raději nevěří (a princip kognitivní disonance to ani jejich mozku nedovolí přijmout). Americký sociální psycholog Festinger popsal způsob, jak člověk (respektive jeho mysl) řeší případ, kdy zastává najednou dvě protikladné myšlenky, názory nebo postoje. Například, kouřím dvě krabičky cigaret denně, a kouření způsobuje rakovinu. Přirozeností člověka je pokusit se tento nesoulad odstranit. Buď tím, že přestane kouřit, anebo, častěji, použitím argumentů legitimizujících kouření, například dýchám spoustu škodlivin i tak a kouření na tom příliš nezmění, či kdybych přestal kouřit, přibral bych, což je také zdravotní riziko.
Když jsem před lety začal psát o přirozených porodech a jejich výhodách, velmi mne překvapily vášnivě negativní reakce žen, které porodily traumaticky nebo císařem. Tehdy jsem si jejich zuřivost nedokázal vysvětlit. Obviňovaly mne dokonce, že se vymýšlením senzacechtivých nesmyslů živím… nechtěly slyšet nic jiného, než co jim kdysi řekli ve škole (případně jejich matky nebo rozvedené kamarádky, které také kdysi porodily císařem). Dokonalou ukázkou jak kognitivní disonance, tak toho, o čem píši, a o čem nakonec je i citovaný článek, byla reakce jedné studentky zdravotní školy v Litomyšli před jedenácti lety, která místo otázky jen konstatovala. No, kdyby všechno to, co jste nám tu říkal o přirozených porodech, byla pravda, tak už se o tom přece dávno učíme, ne?
Výsledkem je uzavření se do filtrovací bubliny (filter bubble). Někteří odborníci tvrdí, že například Facebook i Google svými algoritmy přirozenou touhu po zapouzdření (po odstranění kognitivní disonance) dokonce podporují. Důsledky? Uživatelé sociálních sítí (ale právě tak skupinky rozvedených kamarádek) se (i sami-y sobě) jeví monolitně, protože dostávají méně nesouhlasných názorů, než jich je ve skutečnosti. Navíc se z nich stávají nepřátelské názory (a z původně milujících partnerů se pak bez ohledu na inteligenci a společenské postavení stanou třeba oběti života s odkvetlou dryáčnickou „motorovou myší“).
Ověřit to a prokázat musí neurověda, ale po zkušenostech ze třech dlouhodobých vztahů tvrdím, že je to také ženský mozek, který se postupně snadno dokáže, přes veškerou přirozenou inteligenci, zabetonovat v původním názoru, a jak věděli moudří mužové odedávna, nic a nikdo s ní(m) nehne. Jestli je příčinou větší propojení mozkových hemisfér, nebo pravidelné hormonální utlumení kognitivních funkcí v rámci menstruačního cyklu, to se teprve ukáže. Rád bych jen, stejně jako autor citovaného článku, naznačit nebezpečí, které se skrývá pod nadšením mladé pilně lajkující generace (podobně jako pod překotnou pseudo-emancipací mnohých českých žen). Lidé jsou stále méně vystaveni nesouhlasnému obsahu (cross cutting content). Výsledek je ve svých důsledcích podobně negativní jako u kognitivní disonance: Obsah informací, které jsou ve střetu s našimi postoji, se k nám (rozuměj: k nim) nedostává.
Jinými slovy: Sociální sítě upevňují status quo a (v konečném důsledku současné globalizace a nadvlády velkých korporací) usnadňují manipulaci a útlak ze strany státu. I zde jde o princip Hlavy XXII: čím pádnější jsou varovné hlasy, tím snadněji se ti (a ty), kterým jsou určeny, naučí je vůbec neslyšet (a vlastní pravdu si odůvodnit). Společenské důsledky jsou už i pojmenovány, a částečně vysvětlují i současnou společenskou apatii, která vede i u nás ke stále horším volbám a následně stále nezodpovědnějším a snadněji zkorumpovatelným politikům: Odborník na informační technologie běloruského původu Jevgenij Morozov zpopularizoval pojmy slactivism (slacker, flákač, tedy flákačismus) a clicktivism (click, klikat, tedy kliktivismus). Napsal, že flákačismus je ideální pro línou generaci: proč se obtěžovat stávkou a rizikem zatčení, když lze vést hlasitou kampaň ve virtuálním prostoru.
Trendy jsou nenápadně skryté, ale pro vývoj společnosti návykově a v dalších generacích (podobně jako traumaticky porodivší matka povzbuzuje těhotnou dceru slovy Já to přetrpěla, přetrpíš to taky) téměř nenapravitelně rizikové: Člověk utvrzovaný autopropagandou, již posilují algoritmy, se domnívá, že má nejen pravdu, ale že je i součástí většiny, jež ji s ním sdílí. Bohužel, i po případném prozření jsou ale následky trvalé: Po vystřízlivění a přiznání offline reality ale pocit nepřátelství zůstává. Ne že by lidé, kteří se umí poučit, anebo aktivisté dnes už neexistovali, ne že by některé těhotné neuvažovaly o přirozeném nebo dokonce orgasmickém porodu (malého buddhy). Ale je to, přes možnosti a naděje, jaké se u nás vyskytly po sametu, jen velmi mírný a vzácný pokrok v mezích kognitivní disonance… (a citovaný článek je důkazem, že podobně jako se přehlíženě vytratila přirozenost z porodnictví a ze vztahů, to, co na sociálních sítích uživatelům připadá neodolatelně a nesnesitelně snadno přirozené, zase až tak bezelstné a přirozené není (ostatně jako každý nevnímaný matrix v matrixu).
Vida, teď mám i to nejvyšší zastání. Papež František vydal ekologicky zaměřenou encykliku Laudato si (odsuzuje rytmus konzumu, podřízení politiky technologii a finančnictví, růst bohatých na úkor chudých atd.). A zmínil se i o digitálních sítích a médiích: Je to pouhé nakupení dat vedoucí k duchovnímu znečištění světa. Amen…
Že přeháním(e)? O tom, jak je snadné (a kolektivně!) někoho na internetu odsoudit, a jak hluboko, i když víceméně nevědomě, klesají ti, kdo toho či onoho posla špatných, ale i dobrých zpráv odsuzují (a jak to ovlivňuje samotné a samozvané internetové trolly, jeden takový mne vyhnal z blog.respekt.cz, a soudce, viz i dávný blog Ukazovátko), svědčí i případ Tima Hunta, dvaasedmdesátiletého nositele Nobelovy ceny za medicínu (viz článek Elektronické ukamenování, LN 15. 6. 15), který si na síti zavtipkoval (Prý má se ženami v laboratoři tři problémy: když jsou v laboratoři, zamilováváte se do nich, ony se zamilovávají do vás, a když je kritizujete, pláčí). Jedna novinářka jej označila za sexistu, následovaly tweety, telefonát BBC, vědkyně si z postaršího hříšníka utahovaly, stovky badatelek se vyfotily s pipetami, v maskách, a jedna veterinářka dokonce i s rukou v kravím zadku)… Sir Hunt rezignoval na post čestného profesora, uvedla později jeho univerzita.
Víme už dlouho, jak zrádná a nepředvídatelná (protože iracionálně pudová) je davová i ženská psychóza. Že by se kromě militantní sítě podrážděných žen klubal i Damoklův matrixový meč neovládané, ale o to nebezpečnější psychózy internetové (tweetové, googlové)?
P. S.:
http://denikreferendum.cz/clanek/20646-nepalske-zemetreseni-pilotni-projekt-globalniho-kolapsu
jako dokonalý dodatek (zvláště názor autorů na sociální sítě téměř v závěru dlouhé reportáže z Nepálu). Honzu Piňose znám od počátku 90. let min. stol., kdy coby ředitel CHKO Broumovsko např. přispěl k realizaci labyrintu, namalovaného na podlaze ve zrekonstruované stodole v Polici nad Metují, pozval mne coby ekolog aktivista i na stanovou ekologickou blokádu před Temelín, na některé koncerty v polorozpadlých kostelech na Broumovsku, sledoval jsem jeho činnost coby mluvčího Greenpeace v ČR, atd. Hurá, je pašák i s přítelkyní.
