Černé díry « Vlastimil Marek

Černé díry

12.7.2015

…jsou možná všude,  skládá se z nich celý vesmír nahoře i dole (přesněji veškerý energií nabitý a tedy propojený prostor), viz inspirativní přednáška Nassima Harameina, který nadšenecky a objevně re-interpretuje řadu fyzikálních, matematických, kosmologických i astronomických záhad. Pokusím se podobně inspirovat, provokativně (myslím to upřímně) prodloužit nahrávku a zasmečovat jiným směrem, i když také zároveň dovnitř (do plátna blogu vetkám mnohá svá oblíbená témata): co když nejen náš vesmír, nejen ty nejmenší součásti hmoty a prostoru, ale i to zdánlivé (nezměřitelné, nenahmatelné) nic uvnitř ženského pohlaví (a mozku) je další verzí černé díry?

Je TO stejně záhadné a tajemné, také protože to vlastně nelze vidět, muže TO neodolatelně láká, ale nikdy jsme to tajemství, přes celá staletí výzkumů, neodhalili. A přiznejte si, dámy, ani vy nevíte o podstatě tohoto fenoménu, který vaše tělo objeví po pubertě a prvním sexu, a nad kterou můžete jen žasnout (a pak už jej jen využívat, dokud to funguje a jde) víc než ptáci o ornitologii. Přitom ale před vědeckým objevem černých děr TO muže ani ženy rozhodně netrápilo jako dnes (v době, kdy pojmenování v reklamě a před volbami váží nesrovnatelně víc než pečlivě zvolené slovo v básni nebo v románu). Čím víc po tom (pod vlivem sofistikované reklamy a retušovaných obrázků) bažíme, tím hlouběji (a mnozí nenávratně) do toho prostoru, odkud často není návratu, padáme. Co takhle začít na to myslet a pojmenovat to jinak?

Přitom v některých starých kulturách tento prostor byl osvědčenou cestou do hlubin duchovnosti (která je vždy pozitivní), a dnes znovu může být TO (ten), co (kdo) hypoteticky (dle Nassima H.) pozoruje sám sebe, a tak se (o sobě) učí… Podobně to však tvrdily všechny dávné kultury: smysl života pak je učit se, a vesmír se možná právě i námi také nadále a nepřetržitě učí… přitom právě tak jako my utváříme (každým činem a každou myšlenkou, pokud se to naučíme a zvládneme to) realitu, realita utváří nás (a tak dokola). Co když je ona síla, která nás nutí předávat geny dalším generacím, a které dnes říkáme sex (ale má to vibrační povahu černé díry), a o které jsem psal i v blogu Počátek světa, právě takovou verbální, virtuální iluzí, za kterou naše smysly (a na hmotu naprogramované a tedy i orientované myšlení) nedohlédnou, právě tak jako současná fyzika nedokáže projít horizontem událostí na okraji jevů, kterým říká černé díry?

Co když stojíme i v tomto ohledu na prahu revoluční paradigmatické změny, výměny negativního bigbangového myšlení, a z něj vyplývajících otázek a tedy i odpovědí, za spíše ženštější, holističtější, hologramické nazírání reality, ze které by pak vyplynula i zcela opačná a daleko větší zodpovědnost člověka za jeho emoce a tedy i myšlení? Co když nás (a začít by opravdu mohly a měly ženy, které s oněmi dírami přicházejí přece jen více do styku) právě takovéto uvažování a nakonec i pochopení dovede k vysvětlení a nakonec i poznání a praktickému ovládnutí oněch velkých mýtických sil a schopností, o kterých bájily všechny mýty všech kultur historie lidstva? Co když archetypální lidský strach z černoty (tmy) je iluzí, a právě tma (černota) může být a bývá, když ji navíc přejmenujeme, terapeutická (což věděli Tibeťané a dnes se to jmenuje dunkelterapie)?

Co když nám, v paralele k hudebnímu nástroji, na který provozujeme nehmotnou, vibrační (frekvenční) záležitost, tedy zvuky a hudbu, a našemu hmotnému tělu, díky kterému převádíme vibrace (kmity) na zvuky a emoce, je hmota toho, co vytváří hranice a smyslovou realitu ženského pohlaví  záhadou a černou dírou, ale jakmile bychom TO začali vnímat jako pozitivní hologram, záhada by zmizela? Co když právě pro intenzitu iluze, které říkáme pocit slasti, štěstí (nebo také orgasmus) jen (snad zatím?) neumíme pochopit, že i zde jde pouze o iluzi – tedy o černou díru (bardo, mezisvět?), která převrací náš dojem a pojem co je dole, co nahoře, co hmotné a co je jen konstrukt příslušných orgánů a tedy vibrační vjem? Co když právě naivní nevšímavost, a jakou používáme jeden a nikdy jiný názor, protože ten odlišný nám připadá nevýznamný (něco jako tečka na písmenem i), je příčinou stavu společnosti? Co když je téže podstaty celý život (a celý nám známý vesmír, jakkoliv se zdá být až nekonečně velký)? Co když jsme médiem, způsobem, jaký prostor zkoumá sám sebe, v každé další generaci (potenciálně) pečlivěji a koherentněji?

V 60. letech min. století jsem sbíral citáty, a jeden zněl nádherně ironicky: I ty nejkrásnější nohy někde končí. Je pravděpodobné, že i ten nejkrásnější vesmír skončí… v černé díře? Co když právě tak jako z malého prostoru (toho, čemu říkáme vakuum) může vzniknout částice nebo vesmír, v černé díře ženy (jakoby na jedné z fraktálových úrovní) vzniká vesmír nového hmotného života… který se neustále učí.

Podobně by změna pohledu na černou díru tam, kde každé ženě končí záda, např. místo studu (za tělo či menstruaci), léčby těhotenství porodem, boje za práva být mužné, by mohla a měla ženám změnit celkovou polaritu a zadání genderu spíše radost a pýcha na dokonalé tělo (které ženu neomezuje, naopak), rytmy a procesy (které jí apgrejdují, softwarově i hardwarově, vylepšují mozek), orgasmický a  duši probouzející (a malé buddhy – děti k osvícení nastartovávající) porod, a navíc bezpodmínečné (sebe)přijetí znovuobnoveného ženství.

Kdysi jsem zmínil stovky zásadních překladatelských chyb i v Bibli. Například,  Mojžíšův Bůh je žárlivý (anglicky jealous)… přitom v přepisu nalezeném v 50. letech min. stol. v jeskyni v Kumránu, a tedy daleko zachovalejším, zůstala nad příslušným výrazem tečka, označující (v aramejštině, jazyku Ježíšově) znělost (diametrálně jinam posunující význam slova, viz klasický příklad car nebo cár): v původním znění byl Mojžíšův Bůh horlivý (anglicky zealous)! Tedy, není naše současná verze světa důsledek špatného, protože (nevědomého) negativního překladu?

Jinými slovy, už Buddha TO věděl (hlásal, aby se mluvila pravá, rozuměj, správná, tedy nejen reálná ale i pravdivá, rozuměj: především pozitivní slova). Právě tak to věděli z praxe zenoví mistři (a vymysleli způsoby, jak překonat návodnou a manipulativní past jazyka a slov, tedy kóany). Co když je už nejvyšší čas, abychom místo černé (negativní) díry špatných překladů, respektive negativního pojmenovávání, tedy např. Big Bangu, velkého výbuchu, třesku (a z tohoto vyplývajícího západního pojmenovávání a tedy i tvorby velkých nevyřešitelných problémů)… začali systematicky používat (i v lidském měřítku těla a rozmnožovacího pudu) spíše Big Vow!, velký úžas, a radost z tvoření a učení? Místo vytváření dalších problémů a problematik ze všeho (i v postelích a z porodů), místo představ vše a hmotu požírajících černých děr bychom měli a mohli začít používat slova jako výzva, nebo radost, tedy spíše představu (a nakonec tedy i skutečnost) poklidných  tvůrců unikátních hologramů celých vesmírů. Nomen omen? Sebenaplňující se pojmenování proroctví?

Ještě jinak: není skutečně možné, že v jakési řádové metaúrovni pak hmotná existence, která vzniká v černé díře vagíny (v bráně všech buddhů), nechává šípem své vědomé myšlenky kolabovat vlny v částice a dává tak v prostoru vzniknout hmotě (hvězdám, planetám a životu, který se umí učit a pozorovat hvězdy)?

A tak provokativně naznačuji a navíc se řečnicky (ze)ptám: co když je TO právě náš staletími vyznávaný a trénovaný negativní světonázor (a lepení negativních nálepek a tím příkazových povelů mysli a tělu), který utváří  kvantové, vesmírné i tělesné černé díry? Co kdyby stačilo minci otočit?