… pramení v Himálaji povinností, prohlásil prý (zcela jistě na adresu tehdejších vyžadovačů nejrůznějších práv) už Gándhí. Citát se mi hodí jako další třešnička na dortu i pro zamyšlení nad článkem Martina Rychlíka (Kdož jsi bez viny…, LN 29. 6. 15), který reaguje (a doplňuje tak i můj poslední výpisek) na „uštvání“ sira Hunta, nobelisty, jenž pronesl vtípek na téma ženy. Za tento „sexismus“ ho stovky vědkyň a spravedlivě rozhořčených žen téměř ukamenovaly twitterovou spravedlivou smrští zesměšnění a urážek, a přestože se za něho postavil zaměstnavatel a on se za vtípek omluvil, musel opustit univerzitu. Téma totiž (ne)přímo souvisí i s mými posledními úvahami nad nefungující emancipací českých žen (očekával jsem, a také se dočkal jen mrtvých broukyň), a tak jako ilustraci poměrů (které ty, jichž se to týká, raději nevidí a neslyší, a když tak si je nechtějí přiznat), přidávám i další citát a nevyváženě naznačím, jak to všechno souvisí s tím, že mi v poslední době podezřele často píší mladí mužové, které jejich partnerky právě vyhodily z partnerství a bytu…
Rovnoprávnost (kterou nazývám emancipací), zvláště ta uspěchaná, jako příslovečný nůž, kterým se dá krájet chleba, ale také poranit nevinný kolem/hospody/jdoucí, je totiž (jako každé sociální inženýrství) dvousečná zbraň (viz i douška, tedy P. S.). Epidemie emancipace už je navíc tak rozšířená, že si, dámy, nebudu brát gentlemanské servítky běžné a tak často zneužívané mediální vyváženosti (radím neberte si to osobně): mnohé české ženy (ale už i školačky a pak zvláště studentky genderových věd a následně rychlokvašené vzdělané feministky i ministryně političky) si za poslední roky jaksi automaticky nárokují spoustu práv (chtějí a musí být rovnoprávné), ale většinou připozapomínají, že zároveň s právy existují i povinnosti. Mé oblíbené seminářové bohyně (Jsem princezna, vole!) mají přece právo na své štěstí a identitu (a také musí hledat sebe samé třeba tak, že zanechají předškolní děti manželovi a odjedou za jeho peníze na půl roku do ášramu v Beskydách nebo v Indii) ale Gándhího moudré protože životem poučené rčení nikdy nečetly, a číst nechtějí a nebudou. To, co dostaly od evoluce zadarmo, jaksi nezaslouženě, tedy obliny a pukliny, zneužívají jako své právo být obletovány a rozmazlovány.
Druhý citát? V dlouhém rozhovoru pro Reflex (26/15) známý slovenský textař (ale i spisovatel, scénárista a cestovatel) Boris Filan (66) pronesl m. j. větu, která se mi sem hodí jako jistě zevšeobecňující, ale také výstižný popis současné situace společnosti. Myslel tím neschopnost jak komunistických tak jiných politických vládců, ale také neschopnost pohodlně až zbaběle mlčící většiny ozvat se, když by bylo třeba. Jeho zkušenost teď tedy obohatím o dnes tak rozšířenou vlastnost narůstající řady žen hlasitě domáhajících se svých práv, ale neschopných vzpomenout si na jakoukoliv povinnost: Dlouhodobá neschopnost má narkotické účinky, vyvolává halucinace normálnosti a je to nebezpečí pro tuto zemi.
Ona mnou nedávno zmíněná Angličanka, která rozpoutala mediální válku proti siru Huntovi, si vybrala jen právo být rozhořčená, a cele přehlédla povinnost ověřit si pravdivost svého popisu události. Sir Hunt jenž o ženách prohlásil, že „když jsou v laborce, zamilováváte se do nich, ony se pak zamilovávají do vás, a když je kritizujete, pláčí“, tvrdí, že tyhle věty byly vyřčeny v jasné nadsázce, a že po nich řekl „a teď vážně,“ přičemž pokračoval o důležité roli vědkyň, které musejí „zápolit s takovými monstry, jako jsem já“.
Jako zpráva z Rádia Jerevan, že? Ale příběh pokračuje: ukázalo se, že autorka tweetu , na webu oceňovaná moderátorka, vědkyně, žurnalistka a spisovatelka Connie St. Louis, která prý pracuje pro BBC a Sunday Times, o své práci prostě lže. Novinář Adams zjistil, že v elektronickém archívu nemá za dvacet let ani řádku, pro noviny napsala jen dva texty (z toho jeden o siru Huntovi), napsala jen dvě odborné studie o tom, zda lze na Twitteru předvídat epidemie nemocí, a po získání stipendia knihu, kterou slíbila napsat, nenapsala. Prý byla nemocná. Jen pro vyváženost: sir Hunt, nositel Nobelovy ceny, jehož kariéru zničila, má na svém kontě 174 vědeckých prací… Kdo je tady důvěryhodný a kdo není? A už vám dochází, proč jsem nedávno varovně citoval a psal o nesnesitelně snadném podlehnutí zbrklosti internetového psaní (a o facebookovém zkreslování naší informovanosti)?
Ještě jedna souvislost: občas jsem ve svých blozích zmiňoval (protože si mi stěžovali mladí emancipovaní muži) dnes bohužel stále běžnější situaci, kdy si bohyně (většinou svým rozvedeným kamarádkám) stěžuje na to, že ji ten její v posteli neuspokojí, ale když jsem se takové (na semináři, v rámci tzv. zpětnovazebního sharingu) zeptal, jestli svému partnerovi někdy vysvětlila, jak ji má hladit a milovat, urazila se (rozumějte: to ji nikdy ani nenapadlo). Dav bitevních koček na mé výzvy, že by měly své muže chválit, hladit a informovat o svých potřebách, a že tím změní rodinný a možná i celý svět, vždy reagoval syčením: Ať začnou muži!
Tyhle ženy mi připadají svými právy téměř zdrogované. Umějí tak důkladně přesvědčit nejen média a své nic nechápající partnery, ale i samy sebe, že mají to či ono právo, až ztrácejí soudnost (jako zmíněná Connie). Tedy, že plují po tak veliké imaginární řece rovnoprávnosti, že jim připadají vlastní stále rostoucí nároky (jako ženě rybáře se zlatou rybkou a třemi přáními), úplně samozřejmé… a hory povinností v mlze svých emocí na rozbouřených vlnách hormonů samozřejmě neregistrují. Znovu opakuji: nelze je vinit za traumatické porody, autoritativní výchovu k mužskému myšlení, důsledky znečištěného prostředí a hormonální antikoncepci, kapitalismus volné ruky trhu a reklamy atd. Píši a mluvím o tom, že měly následovat a pečovat o své muže, ale ony řeší svou nespokojenost jejich kritikou a výměnou… Parafráze citátu matky Terezy by dnes mohla znít takto: Není problém uspokojit chudé, ale problém je uspokojit bohaté, a především jejich manželky… a milenky a sekretářky a dcery…
Přeháním? Ale co když je císařovna bohyně opravdu nahá (viz její odposlech)? Co když je emancipace je ve skutečnosti jen jakási halucinace? Co když by se hory z principu pozitivně vnímaných povinností (připomínám: přirozeným porodem nastartovaná šťastná péče o partnera a děti v těle ženy podpoří přirozenou produkci oxytocinu a ona pak bude šťastná a spokojená i ve vztahu a v posteli) daly právě proto vnímat jen někde ozdobně na obzoru… zatímco tzv. emancipované ženy v dnešní zamlženě přehnané a nevyvážené mediální době kromě Gangy svých práv nic opravdu jiného nevidí. Pak je ovšem role těch, kteří navrhují i jiné než takto rychlokvašeně emancipované čtení světa, jakkoliv přehlížená, zároveň sebezáchovně a životně důležitá. Co když totiž mají pravdu?
P. S.: Toužíme být úžasnou matkou, partnerkou nebo manželkou, mít dokonale fungující domácnost, být úspěšnou v práci a v šedesáti vypadat na dvacet. Obětujeme tomu všechno, veškerou energii a veškeré peníze. V naději být ještě o něco atraktivnější a přiblížit se šanci klovnout slibného partnera, co nám ten domek zaplatí, utrácíme za řetízky, střevíčky a šaty, a v padesáti se pak divíme, že ve vile se zahradou bydlí ty, které peníze využily i jinak. Pořád jakoby žijeme mentalitou Popelky, ačkoli doba se změnila… Máme se líp, než jsme se kdy měly. Jen nám to trochu kazí vlastní nároky – máme dojem, že můžeme mít všechno, a pak jsme v depresi, když se nám to nedaří.
Magdalena Frouzová vystudovala politologii a sinologii v Hamburku, poté pracovala v Egyptě, Německu nebo Íránu. Nedávno vydala knihu Touha být úžasná.
