Hlubinné důsledky mělkých příčin

17.7.2015

Konečně se někdo zamyslel a popsal některé společenské důsledky původně zanedbatelných a v dnešním kalupu opomíjených příčin (o nichž tu často brblám). Čím složitější a nepřehlednější je dnešní svět lidí, tím je zřejmější, že tak jako v přírodě a v ekologii, záleží prakticky na každém detailu: protože nikdy nevíte, co se z malé nenápadné příčiny vyklube. Profesor Tim Nichols, vyprovokovaný celou řadou zdánlivě ojedinělých (až teroristických) výbuchů zoufalství mladých nezakotvených amerických mužů, o kterých se často rozepisovala světová média, napsal esej Pomsta ztracených. Ocituji, a protože jsou jeho názory odvážně logické, a sám pamatuji počátky různých trendů, mám k nim své obvyklé připomínky, a okomentuji je (v souvislostech).

V „tradiční“ rodině otec reprezentoval společenskou autoritu a řád na vztahové mikroúrovni, se vším dobrým i špatným, co to sebou nesl, píše Nichols. V takovéto vztahové konstelaci muž dospěl, jestliže překonal otce a sám se stal ztělesněním sociálního řádu ve vlastní rodině. – Odosobnění vztahů v moderní tržní společnosti a paralelní oslabování role otce vedlo postupně k tomu, že překonání otce v rámci prudce se měnících generačních nároků už nepředstavuje pro dospívajícího větší problém, ba dochází k tomu takřka samospádem. Jenže zároveň banální vyrovnání s otcem už neznamená vyrovnat se také s řádem. Zvláště u nás, po půl století vlády gerontokracie, a posametové pětiletce klondajkové adorace mládí (v politice, v bankách i v médiích) mnozí mladí úspěšní (ajťáci) nevydrželi nápor moci a peněz. Utekli od otců a rodin (a  z toho mála co začali  jich utekla většina i z duchovnosti, protože i ta je pracná a vyžaduje vytrvalost), a později i z téhle malé kotlinky, ale neutekli před sebou.

 Rebelování proti otci postrádá hlubší smysl, dochází tedy k hledání jiného, zástupného objektu, který by zaujal roli ztělesnění zásadně abstraktní a nelokalizovatelné moci v globální tržní společnosti. Mnozí tak rebelují proti vládě, bankám, americkému imperialismu, Bilderbergu, Bruselu, „systému“ nikoliv z objektivních důvodů, ale především z nezvládnuté vnitřní psychologické potřeby – proto, že si nedokázali jako generace minulé uspokojivě vyřešit vztah k autoritě v průběhu dospívání.

 V článcích o nepřirozeně zmedikalizovaném a tedy zbytečně traumatizujícím (českém) systému rození dětí to často naznačuji: to porodnictví samo vyrábí příští neurotiky, hackery, teroristy a násilníky. Nichols píše o důsledcích, ale nezmiňuje skutečné příčiny: Západní společnosti produkují více a více těchto ztracených hochů, mladých mužů, kterým se nezdařil životní start a nesou sebou tíživou sociální zášť. Někteří z nich zabíjejí, další útočí jinými, kreativnějšími způsoby… Podobně naznačuje důsledky útoků ajťáků a pomst počítačových hráčů (viz případ Snowden), ale už nezmiňuje důsledky, tedy neurovědci už detekované změny struktur mozků podobných mladíků: Mladí ztracenci žijí spíše v heroických fantaziích a konstruovaných identitách než v práci a lidských vztazích… všichni se dopustili nezměrně destruktivních činů a z důvodů, které byly tak zakořeněny v jejich selhávajícím mužství a dospělosti

 Ženy, zejména na Západě, nejsou obvykle pachatelkami masakrů nebo jiných spektakulárních antisociálních aktů. Nichols neví nic o situaci emancipovaných českých bohyň a hlavně o tom, že české puberťačky jsou na světové špici co se týká kouření a pití alkoholu… jeden z hlavních  důsledků, posun společenské role sexu, ale zaznamenává: To není nový postřeh, ale má cenu připomenout důležitou roli sexu a mužské identity – nebo jejího nedostatku – v životě dysfunkčních mladých mužů. V mnoha případech jsou tito chlapcochlapi zmatení ohledně sexuality, frustrováni svou sociální nešikovností a snaží se ji kompenzovat. Jen nezmiňuje první hmatatelné důsledky emancipace (pokles erektivních schopností zatím řeší Viagra), ztrátu mužství (v českém tisku a literatuře jsou popisy kastrovacích manželek a vtípky typu Jsem princezna, vole! stále častější).

 Několikrát jsem už také konstatoval, že skutečně děsivé důsledky zmatku mladé generace dospívajících mužů v muslimských zemích jsou také následky sexuální deprivace. Nichols to jako jeden z prvních zmiňuje  přímo: Džihádisté jsou samozřejmě názornou ukázkou tohoto typu deformované mužské identity. Přes všechnu falešnou pietu a údajnou nechuť k západní nemorálnosti mladí muži ze Severní Ameriky a Evropy, kteří mají sklon k džihádismu, jsou často radostnými konzumenty zakázaných západních potěšení a zvláště jsou posedlí znásilňováním, pornografií a adolescentní fixací na podrobení žen. Teroristické organizace v zahraničí se této potřebě radostně přizpůsobují: Není náhodou, že takřka pokaždé, když dojde k nájezdu na hnízdo džihádistů, najdou se spousty porna. Dokonce i bin Ládin měl pro ně nenasytný apetit… Jejich adolescence, která měla být překonána již před lety, jde s nimi jako obnošené tričko nebo pár okopaných bot, které nedokážou zahodit. Ať už jsou fascinováni kulturou hip-hopu, nebo žijí virtuální život online, nepřebírají zodpovědnost dospělého.

Jen málokdo na Západě se zatím odvážil nazvat věci (příčiny) pravým jménem. Nichols cituje americkou senátorku Elizabeth Warrenovou: My jsme to způsobili. My dospělí jsme vytvořili tuto generaci mladíků, když jsme během nějakých čtyřiceti let dovolili vybudování přesexualizované, publicitou posedlé kultury 21. století, kde vítěz bere vše a v níž úspěch znamená peníze, sex a slávu za každou cenu. Politici, bankéři a filmoví producenti ve jménu zisku šponují a vrství počítačové střílečky a přeerotizované symboly ale varovné hlasy ojedinělých neberou v potaz. Nikdo, zvláště ne mladí, varování (jak vidím i z reakcí na mé blogy) neposlouchá.

 Všiml si toho i Nichols: Starší muži nemohou už mentorovat mladší. Není nás dost a mnozí váhají zapojit se do takové práce. Tradiční způsoby socializace muže (včetně manželství) se vesměs vytratily. Mentoři ani školy nemohou bojovat s epidemií rozvodovosti, popkultury, médií a všudypřítomného útoku na samu možnost rodinného života, který vedl muže spíše k tvorbě než k destrukci. Muselo by dojít k ohromné změně v sociálních postojích, ale netuším, jak toho dosáhnout v národě tak požitkářském a s takovou nechutí k tvrdé introspekci, jako je teď ten náš. Tady se už dlouho pokouším naznačovat, že jediné skutečné řešení je prevence (přirozené porodnictví, výchova pochvalou, vzdělání hrou) a duchovnost, ale všichni kterých se to týká dělají mrtvé brouky.

 A tak zdaleka už nejen já pokládám (nejen mužským čtenářům, a placeným, ale /ne/zodpovědným politikům a ministrům, ale i samostatným ženám) nepříjemné otázky: Proč vychováváme tolik chlapců, kteří se nikdy nezmění v muže, a jak zastavíme jejich opakované útoky na vlastní společnost?