Přesněji co muži o sobě a ženách nevědí, že nevědí, a stále si tak odmítají připustit například že u ženy stav plné spokojenosti nikdy nenastane… cituje klasika(y) již za socialismu známý psycholog a sociolog Eduard Bakalář, který v časopise Vesmír v roce 1999 publikoval studii o sociální inteligenci žen a mužů. Přestože jsem v té době již intenzivně propagoval knihu manželů Peasových (Proč muži nepláčí a ženy neumí hledat mapách), a celé roky se mi ženy kolem a později feministky a odbornice na gender a pak čtenářky mých blogů kvůli tomu vysmívaly (anebo mi nadávaly a ve věci přirozených porodů dokonce vyhrožovaly), a protože pak většina porodníků (v rozhlasových debatách) a odborníků (m. j. vězeňské, muzikoterapeutické a jiné psycholožky, slovutní muzikologové, profesorky na konzervatořích a kunsthistorikové staré školy na kolokviích a odborných konferencích) kvůli těmto a podobným docela nepříjemným pravdám raději dělala mrtvé brouky, následující tvrzení jsou i dnes třeskutá a vypadají nově.
Pokud to bude i pro padesátníky a výš nové, holt pozdě babu honit, ale pokud je vám pod třicet, čtěte pozorně a ušetříte spoustu emocí a peněz. Pokud dopadnete jako většina českých rozvedenců, či muži, které ženy šmahem a téměř bez mrknutí oka opouštějí a vyhazují z bytů, vaše chyba (v mých blozích to také, i když složitě a dlouze a v mnohých variacích, všechno je). Čtěte, pánové i odvážné dámy (abyste se koukly do poněkud křivě nastaveného zrcadla), po odstavcích, pak si vždy v duchu vzpomeňte na nějakou tu veselou příhodu z manželství či partnerství, a čtěte dál a opakovaně… Cituji (návrh dlouhodobého řešení v závěru):
Muži nevidí, že v roli, kterou jim společnost připravila, jsou skrytě zamontovány pasti výčitek, jimž nelze uniknout, neboť dělají-li jedno, jsou ženami kritizováni, že nedělají to druhé; nevíme, že kritizujícím jde o vyvolání pocitů viny. (H. Goldberg)
Muži si neuvědomují, že hlavně myslí na to, aby partnerka nebyla nějakým způsobem nešťastná (jakoby jejich vyšším posláním bylo řešit všechny její problémy), a skoro vůbec ne na to, aby nebyli nešťastní oni. Nevidí asymetrii, že problém ženy nás zneklidňuje víc než náš vlastní. (A. R. Kipnis)
Muži nevědí, že původní důvěru k matkám (matky je v zásadních věcech skoro nikdy neklamaly) přenášejí na jiné ženy a chtějí jim věřit. Věří, že je ženy neklamou, že mluví pravdu. (Bakalář)
Muži si neuvědomují, v jak nepřiměřeně velké míře jsou jejich životy soustředěny do vztahu k ŽENĚ a jí definovány. Nedědí, že kult ŽENY jim brání poznat svou vlastní, maskulinní podstatu a dosáhnout samostatné identity. (S. Keen)
Muži jsou přesvědčeni, že ze vztahu k ženě čerpají vše podstatné a důležité (potvrzení sebe sama, energii, lásku, slast apod.), neboť nedovedou čerpat z jiných autentičtějších zdrojů a neuvědomují si podobenství s upíry. Nejsou-li napojeni na ženu, mají pocit neúplnosti. (A. R. Kipnis)
Muži nevědí, že i ženy mohou být klíčovými osobami v pokračování násilí, jak ukazuje studie krevní msty. Věří, že násilí perpetuují jen oni. (L. Watson)
Muži nevědí, že pokaždé, když ženě zaimponují svou zdatností, nějakou svou schopností či dovedností, vyvolají v ní zároveň i spodní proud nevole, zlosti a zášti z toho, že sama není taková a že chce-li životní naplnění, musí být na někom závislá. (J. H. Moore)
Muži nevědí, že jejich práce pro partnerku, pro rodinu je považována za samozřejmou povinnost, a stále očekávají nějaké uznání – nevědí, že upřímné uznání od partnerky nepřijde ani náhodou. (Kipnis)
Muži nevědí, že je v jejich právech ženy zkracují s celkem klidným svědomím, neboť vrozená ženská morálka říká, že v ženských rukou je – prostřednictvím příští generace – blaho lidského rodu, vůči němuž pociťují závazek… vůči jednotlivému muži však nikoli. (A. Schopenhauer)
Muži nevědí, že v dovednosti lhát, včetně lhát ve věci nevěry, jsou na tom hůře než ženy, že a) žena má mnohem méně výčitek svědomí a b) že si lépe dovede namluvit, že její konání je správné. (J. H. Moore)
Muži nevědí, že se ženám nemohou trvaleji zavděčit, i když se o to stále snaží. Nevědí, že stav plné spokojenosti (u ženy) nenastane nikdy. (A. S. Puškin v Pohádce o rybáři a zlaté rybce, a dále J. H. Moore srovnáním funkce hemisfér a integrovanosti mozku).
Doporučené čtení (včetně citátu a epilogu):
http://casopis.vesmir.cz/clanek/co-zeny-umeji-a-muzi-nevedi
Přípodotek pro čtenářsky zkušené a genderově nepředpojaté:
Paradox na konec: co dnes ještě muži (a všemi současnými neurovědeckými objevy stále poněkud zmatení sociologové a psychologové) nevědí, je mlhavé tušení, že jediným skutečným řešením pro ně (a život a planetu) je a bude pomoci ženám přiznat si, že jsou v pasti, a s pomocí mužů a pro návrat k přirozenému ženství překonat patriarchální vnucené programy moderní doby. Protože jedině budoucí skutečné (přirozenými porody a mateřstvím za tři generace nastartované) Ženy, které zatím neví, že neví, a tak za to, jaké dnes často nevědomě jsou, jaksi nemohou (a je tedy v zájmu mužů s tím a s jejich programy něco, jim srozumitelně, pomoci udělat)… a snad budou umět, třeba tím, že budou rodit a vychovávat budoucí buddhy, milovat… a spasit i muže a posléze i lidský svět.
