Situace « Vlastimil Marek

Situace

31.12.2015

 Tušíme to odjakživa (o čemž svědčí mudrosloví všech národů, včetně tvrzení, že moc korumpuje v jakémkoliv množství), ale teprve od doby pokusu psychologa Zimbarda (studenti hrající hru na vězení za pár dnů nadobro ztratili rozum a chovali se jako bachaři a vězni, a sám psycholog zapomněl, že je psycholog, a choval se jako ředitel věznice), a díky obrovskému pokroku v poznání mozku a lidského chování (funkční magnetická rezonance sice nepřímo, ale přesto jasně ukázala, co všechno, co se týkalo mozku a hlavně vědomí, byly ještě nedávno iluze: chci potvrdit, že člověk se sice domnívá, že vytváří nebo dokonce ovládá situace, ale ono je to naopak: situace umožňuje, vytváří a formuje typ reakce a (ovládá) chování člověka. O Vánocích se víc lidí usmívá, v uklizených ulicích a městech se téměř nekrade, dobře porozený má tendenci stát se a být dobrým člověkem. Naznačím (mezi řádky) stávající situaci…

Stejně jako v oblasti poznání vesmíru (kdy po relativně krátké době iluze, že už víme, co je a jak vznikl, objevujeme, že zase nevíme téměř nic, tedy že už zase jednou víme, že nic nevíme), a co se týká poznání sebe sama, rozhodně nejsme o moc dále, než byl Sokrates. Jinými slovy, vypadá to, že inteligentnější a zdravější jsme už (individuálně, a někde i společensky) byli, a také že apokalyptici možná měli a budou mít pravdu. Člověk za posledních pár set let zpychl a zpitoměl, takže dnes pro rozum ani elity nemyslí (a pilně znovu pracuje na svém zániku, přičemž tentokrát s sebou pro jistotu hodlají, v rámci zaujetí pro momentální roli a situaci, vzít i celou planetu). Stále poškozenější genom a pyšně tvrdošíjnější (protože sofistikovanější a technologiemi vyfutrovanější) nevědomé matrixy, jakož i stále rychlejší degenerace dnes už téměř nezastavitelně vedou druh homo sapiens do slepé uličky evoluce. Řešíme stále víc bouří ve sklenicích vody (se stále větším obsahem různých oblbovacích, tedy zábavných drog), ale vše je jen marnost nad marnost: i ti nejuznávanější současní psychologové a myslitelé jsou naprosto mimo a s klapkami své vědecké zatuhlosti na očích (kam se hrabou na Buddhu či tibetského lamu). Jinými slovy, rádoby odborné řeči o tom, co je to člověk či pravda, nebo o nastavení druhé tváře agresorovi, svědčí spíše o odborné slepotě toho kterého odborníka, a že, opakuji, jediným řešením je (ale až ve třetí generaci dobře porozených lidí) postupně zvládnutá praktická duchovnost.

Připomínám: jsme jako puberťáci, evolucí naprogramováni pro život v malých tlupách (jen tam a tehdy fungují naše emoční brzdy a skupinové pojistky), v průměrné délce žití jen okolo čtyřiceti let. Odborně se tomu vlivu říká genová dispozice, rodinné vzorce chování, sociální prostředí. Nemáme buňky na současný tak pohodlný, sytý, sladký, opojný, rychlý a líný (stále více za nás pracuje technologie) život, a v krizových chvílích selháváme (my tady přepychem, druzí tam závistí). Nezvládáme cokoliv příliš velkého, natož gigantického. Megaobchody a superstáty a mnoha set členné parlamenty, ale i nadnárodní společnosti nám a nakonec i sobě a světu přímo škodí. A student po dvou dnech hry na bachaře vědomě ponižuje jiné studenty v rolích vězňů, a jiní západní studenti duchovna tvrdě pracují, ale jen na dalších a sofistikovanějších verzích  svých matrjoškových matrixů.

Už o sobě a svých limitech (a možnostech) sice mnohé tušíme a ledacos víme, ale pro samou zábavu nemáme čas. Měli bychom proto opustit naivní představy jak o vládě lidu (demokracie bez psychotestů politiků a kontroly médií nefunguje), tak o našem tzv. svobodném a racionálním jednání (ve vztazích, v politice i v ekonomii), a pokorně začít do systému řízení sebe, rodiny a společnosti implementovat historické danosti, ale i současné poznatky (neurověd a třeba právě Zimbarda). Opakuji: každý řidič autobusu musí projít psychotesty, protože má na starosti (zodpovědnost za) čtyřicet lidí, ale ministři, generálové a premiéři, kteří mohou jedním slovem či neuváženě zbrklým činem změnit osud celých národů, být psychopatičtí mohou (a také stále častěji jsou).

Jakási pubertální nespokojenost, která dnes a stále zmateněji řídí svět (jenž se ovšem řídit už dávno nedá a řítí se, tak jako vesmír, stále se zvyšující rychlostí neznámo kam), se podobá tvrdošíjnému furiantství špatně porozeného a zarputile tvrdohlavého sedláka, který každý den od rána popíjí své lahváče: vnímá svět a všechny ostatní lidi prizmatem svých lehce opojených a většinou negativních zkušeností tedy negativně. Jednomu takovému jsem se brzy ráno, dokud ještě neměl svou hladinku, pokusil domluvit: vysvětloval jsem mu, že je vlastně milionář (záviděl každému sebemenší úspěch): chová vlastní koně, má dům, pole, ženu a zdravé děti a vnoučata, a tohle všechno ohrožuje dnes a denně rizikem, že jednou vypije o lahváč víc, spadne z koně a octne se na vozíku, nebo zemře. Odmítal uvěřit že se má jak prasátko v žitě.

Podobně se chová lidstvo jako celek: stále více stále hůře porozených politiků (a stále emancipovanějších, tedy soupeřivě se chovajících a tedy věčně nespokojených žen) dělá stále méně vhodné věci: stále víc riskujeme, že (náhodně?) bude válka, a nebo lidstvo a příroda, tak, jak je známe, přestane existovat. Jinými slovy, stále horší (ekonomická, ekologická, sociální a jiné) situace zpětnovazebně (a jako na tobogánu) devalvují naše způsoby reakcí a jednání. Situace permanentních krizí ovlivňuje lidi v rolí manželů, manželek, ministrů a šéfů nadnárodních korporací (nebo obchodníků se zbraněmi nebo stavitelů přehrad, kteří dělají jen svou práci, a nevšimnou si, že ničí přírodu nebo jiné lidi)… A dnešní mládež to nevytrhne, komunikuje totiž více se svými chytrými telefony (a je na nich stále závislejší), než se svými kamarády či rodiči.

Ne že by občas nezazněly varovné hlasy: Planetární ruch nové techniky je moc, jejíž dějinně určující velikost lze stěží přecenit. Jak tomuto technickému věku může být přiřazen nějaký politický systém, a jaký, nato neznám odpověď. Nejsem přesvědčen, že to je demokracie… Moderní technika není žádný nástroj a nemá s nástroji nic společného. Všechno funguje. To je právě to děsivé. Technika člověka stále víc odpoutává od země a vykořeňuje ho… Máme už jen čistě technické vztahy, varoval německý filosof Martin Heidegger v rozhovoru z roku 1966 (otištěném až o deset let později). A Josef Chuchma teď podotýká: V Česku jako hlavní zdroj informací bere 44% lidí internet. To je nejvíce z dalších sedmnácti zemí EU. Návyk něco zadarmo odkliknout a cosi do sebe napustit zde zakořenil velmi rychle a silně… Přidejme klimatické změny, a můžeme říci, že nad Českou republikou je poměrně zataženo a nejsou vyloučeny silné vichry. (Kypření bitevního pole, LN 19. 12. 15) My už nemáme civilizaci, civilizace má nás, generalizoval to a alegoricky i za mne vyjádřil (v televizním rozhovoru 22. 12. 15) biolog a filosof Stanislav Komárek.

Naznačuji, že onen (např. v roce 1938, 1948, 1969 a v druhé polovině 90. let) nakřivo zapnutý první knoflíček košile se vyznačuje tím, že ať děláme, co děláme, je nakřivo celá košile (jenž, jak je známo, je bližší než tolikrát převlékaný kabát). Tedy že nápravu věcí lidských je třeba začít od počátku, od porodů, výchovy, vzdělání atd. atp. Mimochodem, zmíněný sedlák přece jen denně pije o nějaký ten lahváč méně. Situace, kdy jsme rozhádaní všichni se všemi, a navíc stále méně věcí heideggerovsky funguje (protože v sobě mají zabudované kurvítko), samozřejmě značně ovlivňuje způsoby, jakým (od narození a od školy poškozeně) zbrkle reagujeme a emočně nezvládnutě jednáme (cokoliv nadějně nového je okamžitě zkomplikováno a zneužito hackery různých kvalit a motivací).

Není pochyb, že právě tato a jiné negativní situace (lokální, celostátní i globální) nás zpětnovazebně ovlivňují (křiví a zneschopňují) mnohem víc, než si i většina odborníků připouští (a těch několik výjimečně brblajících nebo dokonce varujících je okamžitě okřiknuto a umlčeno). Znovu připomínám: stačilo by začít rodit (a vychovávat a vzdělávat) děti přirozeně, hrou, a s respektem, a za tři generace… jenže tolik času mít asi nebudeme. Jen velmi optimistický učitel pozitivního myšlení ví a umanutě tvrdí: situace je vážná, nikoliv však zoufalá… ale realista tuší, že zoufalí lidé nemohou nedělat zoufalé činy, a že osud civilizace by neměl viset na nitce náhody. Jinak řečeno, že McLuhanovské medium is a message, které je povrchně papouškováno bez skutečného pochopení, je jen variantou vlivu situace na člověka… Vše začíná osobní zodpovědností nejen každého politika, bankéře, ale i sedláka či studenta duchovnosti. Jedinec nemůže změnit svět, může ale začít měnit své postoje ke světu (a k situacím a tedy nakonec i k civilizaci).

Ne že by svět stále nebyl zázračnou zahradou plnou míst a detailů hodných úcty a pozoru, ne že by se nedalo uniknout rámusu spěchajících sběratelů slastí za každou cenu… jen je to dekádu za dekádou těžší, udržet si i niternou čistotu a bdělé vědomí. Ne že by nebylo situací, které šlechtí, a míst, kde stále vyrůstají tolerantní a vzdělaní muži a chválící a pečující ženy. A ne že by nebylo možné potkávat nádherné děti a nekouřící dívky, které je tak snadné podezírat z dokonalosti. Jen si stýskám, že jich je pro ostatní hledající (těch žen a tedy potenciálních matek budoucích buddhů, i těch míst a pozitivních situací) stále méně. A třeba opravdu ještě není tak zle, aby se to (pře)veliké a tedy nefunkční co nejtišeji a bezbolestně rozpadlo…