Člověk nemůže změnit, jak se narodil, do jaké doby, a s jakými genetickými i epigenetickými (nebo chcete-li horoskopickými) danostmi. Většinou ale může postupně měnit a změnit některé negativní rysy a náchylnosti, nebo je převrstvit posílenými pozitivními vlastnostmi. Tedy ve snaze poznat sám sebe vzít na vědomí, co změnit nelze (tomu se co nejvíce vyhýbat), a (z)měnit co měnit lze. Ovšem ani dnes (i přes cunami informací) většinou na možnost změny (vnitřní transformace) člověk nenarazí. Přičemž ještě v 60. letech min. stol. byla téměř náhoda, aby u nás hledající mladý muž zakopl o slova jóga (natož na možnost ji cvičit), nebo vegetariánství. Dnes je téměř každá informace, či rovnou vyzkoušená metoda nápravy, při troše snahy, dohledatelná. Jenže mezitím narostl a stále roste počet hraničních (a děděných) poruch osobnosti, kterých si ovšem jejich nositelé a oběti (stejně jako společnost) ani nejsou vědomi. A tak, protože je nejvyšší čas ten věčně bludný kruh přerušit, a protože už víme, že to je možné (přednášel jsem o tom a píšu hezky dlouho), opět naznačím některé netušené souvislosti…
Má-li dospívající člověk dominantního (i když obětavého a tzv. milujícího) otce, který celý život choval koně, a uměl je ovládat na povel, těžko mu může zazlívat, že ho (na rozdíl od svých miláčků koní) nikdy v životě nepochválil. Dodnes je mnoho dospělých na celý život poznamenáno drezůrní výchovou přísných a nikdy neplačících dědů a otců (byli tak vychováni a vnějšími okolnostmi k tomu dotlačeni), muži ale i ženy jsou hříčkou neřešených emocí, a tedy hormonů, a vysněná svobodná vůle vlastně neexistuje. Protože ale už přece jenom začínáme tušit a dokonce vědět, proč k tomu či onomu došlo, a jaké jsou původní příčiny poruch chování, nastal čas přerušit i bludný kruh děděných poruch osobností (protože nastává čas uvědomění si, že jsme v pasti). Od postupné změny vztahu společnosti i odborníků k porodům a mateřství (a následných poruch ve výchově a v chování ve škole), přes budování sítí poučených neurologů, psychologů a terapeutů, jakož i informovaných a vyškolených učitelů, bude možno a nutno postupně mnohé změnit.
Nejen psychopat, ale i člověk s hraniční poruchou osobnosti se nedokáže vcítit do pocitů jiných lidí, je emočně chladný nebo naopak nezvladatelně vznětlivý, a kromě svých potřeb nic jiného necítí: je tedy marné a kontraproduktivně nesmyslné mu domlouvat a něco vysvětlovat. Pro něho už je pozdě bycha empatie a tolerance honit. Nikdy ale není pozdě jednak na psychopatické rysy jednání takových lidí upozorňovat, a za druhé ostatní informovat, jak se bránit (přičemž psychopatům je nejlepší se prostě vyhýbat). Všímavost kamarádky nebo odborná rada může pomoci zabránit psychickému sešupu (dominantním a nechválícím otcem postižené) slečny, nebo rozpad mladého manželství (třeba protože něžná polovička propadla ezo řečem seminářových bohyň). Abychom si rozuměli, ti, kterých se tohle neviditelné postižení týká, si toho totiž nejsou vědomi, tihle postižení za to původně nemohou: ale pokud bude většina přihlížejících mlčet, nepoučitelná společnost se bude dále propadat a degenerovat. A i donedávna neviditelné, ale stále více se negativně projevující poruchy osobností (císařem rodící matka nepřímo vychová k témuž i dceru a pak i vnučku) a dnes již diagnostikované psychopatické rysy, se dále předávají z jedné generace do dalších.
Ne že by se nic ne(z)měnilo: pamatuji, jak učitelky horlivě trestaly leváky za špatný rukopis, a o generaci později demotivovaly dyslektické a dysgrafické spolužáky mých dcer poznámkami do žákovské knížky a dvojkami z mravů (za něco, za co nemohli). Dnes už snad také víme, že onanie a homosexualita nejsou trestuhodná provinění, a hyperaktivita není něco, co by ti kluci dělali naschvál. Jenže se objevila celá řada dalších neuróz, depresí a psychických potíží, pramenících z moderního uspěchaného a invazivního způsobu porodnictví, jakož i znečištění životního prostředí či z negativních dopadů technologií, drog a jiných možnostech tzv. zábavy. Nastal čas si seriózně a s respektem (na rozdíl od internetových trollů a kazisvětů sociálních sítí) všímat právě i hraničních poruch osobnosti: informovat o nich, a postupně se naučit je nejen tlumit, ale i předcházet jim. Prevence, anebo alespoň upozornění svědků, či přímá (sebe)obranná protiakce může negativní a velmi nakažlivý trend zastavit.
Jako při šikaně (nebo s kouřením dospívajících dívek): když už je rozjetá, ovčansky se přidávají k původně jen několika šikanujícím (kouřícím), jejichž motivací byly vlastní komplexy, i ostatní spolužáci (kamarádky). Psychologové dnes srovnávají rychlost, s níž agresivní chování kolonizuje sociální sítě, ale i většinovou společnost, s nechvalně známým jevem „rozbitých oken“, která způsobují, že určitá městská čtvrť upadá. Jediný malý incident, pokud se proti němu lidi nezačnou hromadně bránit, rychle situaci normalizuje. Vytváří dojem, že přece máme tu svobodu a tak je všechno dovoleno, a vznikají ještě vážnější problémy. Podobně tak kdysi rozmazlené tatínkovy holčičky (a dnes seminářové bohyně) pořádají kurzy – a jako bacilonosičky nakazí i mnohé další.
Jde třeba také o to, že každý desetiletý školák (nejen v USA, ale i u nás) viděl v televizi desítky tisíc smrtí, a svou (zděděnou) agresivitu třeba vybíjí ve střílečkách, ve kterých má několik životů. Jde ale také v jakési mírnější formě i o to, že nikdy nechválené dospělé holčičky přísných tatínků tak touží po uznání, že si jej kupují dárky pro každého (mají přece právo kupovat si další rychlo štěstí) a často podvědomě odmítají dospět: mají obvykle věkově zpožděnou menstruaci, a pak potíže s otěhotněním. Jsou to mladistvě vyhlížející ženy v nikdy nekončící pubertně, které nejsou nikdy ukojené a tedy spokojené, a tak svými nároky ničí manžele na jedné, a živí průmysl módy, bot, kabelek, kosmetiky i plastické chirurgie na druhé straně. Navíc si ale (tak jako psychopati a třeba právě lidé s hraniční poruchou osobnosti, kterou zdědily od drezůrujících, i když milujících tatínků ale i maminek) nejsou schopny uvědomit důsledky svých neuvážených ego činů (Hlava 22)…
Odjakživa tu v zadání lidského rodu přitom byla naděje, že u žen, díky přirozenému porodu (s produkcí mnoha hormonů měnících tělo a vylepšujících mozek rodiček), a u mužů díky dlouholetému úsilí a pak třeba i dosažení osvícení, může dojít (jak dnes víme) k restrukturalizaci a zefektivnění práce mozku (i na emoce, sny, úzkosti a deprese jsou fígle): duchovní člověk se i ve společenských věcech a vztazích lépe orientuje, je soucitný a empatický, respektuje zázrak stvoření a přírody (rozuměj: dnes bychom museli mluvit o ekologii). Když je to možné u několika procent těch šťastně zrozených a vychovávaných, proč by to nešlo u většiny? Jenže, dnes jde i o to, že procento těch, kteří (vinou traumatických porodů, autoritativní drezůrní výchovy) mají psychické problémy, v každé další generaci roste, a jsou součástí narůstající armády dysgrafiků, dyslektiků, dyskalkuliků (ne že by se s tím nedalo pracovat), ale hlavně lidí s poruchami osobnosti a různých psychopatů…. Také kvůli jednostrannému vzdělání (nebo kvůli atmosféře ve společnosti, nevymahatelnosti práva a vysoké nerovnosti ve společnosti) lidé nejsou schopni změnit své (matrixové) programy: přitom ještě Buddha mohl prohlásit, že všechny vědomé bytosti mohou dosáhnout osvícení, a staří buddhisté říkali, že nejpružnější věc na světě je lidská mysl. Ostrůvků a oáz pozitivní deviace je dnes stále méně a ubývá jich. Přitom téměř všechna obvyklá řešení zklamala, a lépe už bylo. Nemáme co ztratit, když to zkusíme jinak, od počátku…
Zatímco současná společnost je očividně a téměř beznadějně stále více postižená děděnými (genovými i psychickými, tedy degenerativními) ale všeobecně podceňovanými a neřešenými poruchami chování, stále ještě se lze pozitivní a preventivně aktivní změnou postupně (z)měnit k lepšímu. Jiné skutečné řešení světa (ale i individuálních poruch chování anebo vztahových a genderových problémů), tedy nejprve rozpoznání našich organických limitů (mozku a těla) a pak jejich transformace, ovšem ani dnes, ve věku idealistických nadějí fandů technologické revoluce, jakoby neexistovalo. Zopakuji: gordický uzel Hlavy XXII spočívá v tom, že jsme stále více postiženi a degenerováni, navíc že si toho (a svých aberací) nejsme vědomi, a dokonce že se to těm, kterých se to týká, docela líbí. Je jen na nich, jestli život pojmou (protože informace nejen proč, ale hlavně JAK, už jsou dostupné) poučeněji než předchozí generace.
Proto se tak snažím celé roky na počátky negativních ale budoucnost nezvratně ovlivňujících trendů varovně upozorňovat… (např. již v 80. letech min. stol. jsem často upozorňoval na všeobecný trend úbytku té pravé inteligence: zatímco nepřizpůsobivá a tupá vačice opossum se dále neregulovatelně množí, velmi inteligentních rosomáků ubývá). Seminářové bohyně také vlastně jen sledují základní potřeby člověka (děkuji dr. Honzákovi za připomínku): hlad po podnětech (dnes spotřeba nových bot kabelek, případně partnerů), hlad po uznání (a pokud si je nevynutí na partnerovi, nacházejí je mezi kamarádkami, kde je to snazší), a hlad po struktuře (organizují se v různých spolcích a ženských klubech) – jen si poněkud popletly pojmy a celkové směřování. Přičemž pokud by se stýkaly osobně, v pořádku, aspoň by si odpočinuly povídáním, ale ony si dnes jen vyměňují sms nebo povídají po sítích!
A proto je mi líto, když vidím další degenerovanou generaci kuřaček, císařskými řezy rodících vystrašených těhotných, anebo reklamním konzumerismem upozaděné a tím zpacifikované rozené pochybovače, namítače a vzpurné puberťáky. Sleduji, jak roste procento těch potenciálně sice zvědavě zkoumajících, ale dnes většinou brzy zklamaných, anebo tzv. do latě srovnaných (já používám slovo zglajchšaltovaných), tedy ani při vší snaze skutečné vnitřní transformace neschopných. Zároveň ale s radostí sleduji, jak roste počet mladých žen, které už porodily, anebo se chystají porodit doma: přirozeně. A jak jsou stále více propojeny.
Osobní dodatek: Právě proto, že se mi podařilo z matrixu a jiných iluzí pokroku se dostat, dělám to jediné, co lze: přednášel jsem, píši a na všech médiích a místech zanechávám praktické (některé tisíciletími prověřené) návody na použití člověka (kromě jiného si tím terapeuticky udržuji pružné myšlení)… v naději, že sice možná ještě není tak zle, aby mohlo začít být lépe, a že stále větší počet lidí zjišťuje, že jsou i se svou společností v pasti tzv. rozumu – že géniové dělají chyby, ale jen hlupáci je opakují… ale zatím se stále dá něco dělat. Méně tekel (takto humorně a prognosticky mi automaticky opravil počítač slavný varovný nápis z dob krále Šalamouna a proroka Daniela mene tekel) nám všem přeji. Ano, je to k pousmání, ač už téměř nikdo pro samou zábavu nemá čas zaplakat. A nabízí se parafráze kresleného vtipu: sedí dva chlápci na kopci, koukají do krajiny dálnic a velkoskladů, a jeden pronese: Nádherný svět. Ale příšerný lidstvo.
P. S.: O tomtéž jinak
