Mé tělo, mé dítě, mé rozhodování « Vlastimil Marek

Mé tělo, mé dítě, mé rozhodování

27.4.2016

Hlavní téma (viz titulek blogu) letošního již jedenáctého ročníku festivalu o těhotenství, porodu a rodičovství (Světový týden respektu k porodu, 16. – 22. května 2016) mě praštilo do očí: když si tohle říkají aktivní maminky usilující o respekt společnosti, jak to s nimi (a se společností) asi za pár dekád, až jejich děti vyrostou, dopadne? Copak jim nedochází v novořeči ukrytý machistický egoismus mužských vládců světa? Copak jim nedochází dystopické sebenaplňující se proroctví, jež je obsaženo v pasti jejich jazyka a hesel? Copak nevidí, že diktatura racionality přináší mimo jiné i degradaci ženskosti?

Tenhle blog je zoufale naštvaný. Těm, kterých se to netýká, se omlouvám. Ty, kterých se to týká, chci šokovat, aby probudil. A těm, kterých by se to brzy mohlo týkat, chci varovat. Že by zcela podlehly feministicky genderovému žargonu a heslům? Že by je nenapadlo, že tak jako u porodu, i v mateřství je nejlepší nebojovat, nevnucovat nefunkční a staré rituály a pokyny a poddat se přirozenosti?  A že na zdánlivých maličkostech a pozitivním naladění psychiky záleží? Skutečná žena intuitivně vždy ví, co a jak má dělat (i s dětmi), jak skvěle popisuje Jean Liedloffová ve své slavné knize s poněkud neobratně (protože postupně přes dva jazyky do češtiny) přeloženým titulem, jenž by správně měl znít Koncept přirozenosti.

Žijeme ve společnosti, která přestává být tolerantní vůči jiným názorům a spoustu věcí se snaží zaškatulkovat do nějakých extrémních (v naší souvislosti rozuměj: feministických a vyváženě genderových), například stranických postojů, řekl v rozhovoru pro časopis Sedmá generace (2/16) biolog a makroekolog David Storch. Absurdnost přirozenosti, s jakou se dnes i v ženských kruzích berou vážně nepochopená témata jako Mé tělo, mé dítě, mé rozhodování, navazuje na Orwella, Havla a další prognostiky absurdní popletenosti a lesklých hravých pastí jazyka a logiky tzv. racionality. Jako by jakýsi niterný vztek na porodníky a muže zaslepil některým ženám oči přirozenosti a stal se médiem a zároveň sebenaplňujícím se poselstvím. Z něžně hladících a objímajících žen se stávají manažerky ovládající logistiku nejen chodu rodiny, ale i samotných mužů a dětí. Namísto projevování něhy a přijetí, a tedy i zpětné vazby, aktivně vyžadují naplnění jakéhosi práva na vlastní štěstí… a použitá slova pak řídí jejich činy.

Když se totiž žena řídí slovy, která už nic neznamenají, přestane být intuitivní, a to i v roli matky plánující výchovu svých dětí. „Vznešenými“ slovy a funkcemi zmanipulovaný mozek učitelky, účetní, manažerky a arogantní podnikatelky pak svým nositelkám (s)plní podvědomě a naivně vyřčená přání (jako v pohádce, kdy džin splní zbrklá přání svého vysvoboditele z lahve). Matka pak miluje dle návodů ze strakatých časopisů a sociálních sítí své dítě tak úporně, až ho svou opičí láskou zničí… Být matkou přece ale neznamená dítě vlastnit (mít), naopak…

Skutečná matka pomocí svého dítěte studuje sebe, aby na sebe (své ego) zapomněla. Tak jako při porodu nerodí ani porodník, ani rozum a vzdělání a ego rodičky, ale intuitivně moudré a právě pro zrození nového života dokonalé stvořené ženské tělo. A ani ve výchově dítěte příkazy, zákazy a z toho pramenící přehnané obavy nefungují: ideální je spíše jen úžas ze zázraku, který žena má to privilegium pozorovat. Jinými slovy, čím méně ega, zájmena „já“ a jeho přivlastňovacích variací, a čím víc péče o rodinu ve smyslu vychutnávání si možnosti být u toho, tím lepší matka a manželka.

Ten vůbec nejlepší nástroj vnitřní transformace ženy je přirozený (orgasmický) porod doma nebo v malém porodním centru, což ovšem žena nezjistí, dokud to nezkusí. A přirozeně porodit není možné, když se žena rozhodne s mužem, gynekologem, porodníky a systémem bojovat, nebo bez respektu k evoluci a zázraku stvoření života plánovat své dítě ve svém těle. Protože heslem mé tělo, můj porod, moje rozhodnutí respekt ani tělu, ani dítěti projevit nelze.

Proč dnes tolik žen dříve onemocní, než otěhotní? Proč jich je tolik neplodných? Protože početí je zázrak, kterému racionalita a pracovní nasazení emancipovaných žen hodně překáží. Protože nezačnou-li se dnešní dívky vracet k intuitivnímu přirozenému ženství a pokud nebudou mít děti, dokud jsou mladé a tedy přirozeně k početí připravené, spolehlivě vymřeme. Protože tyhle dalekosáhlé důsledky začínají i třeba tím, že emancipovaná (rozuměj: stávajícím matrixem dokonale zmanipulovaná a nepřirozeně fungujícím tělem a jeho hormony popletená) žena začne naivně a nebezpečně nakažlivě uvažovat ve stylu mé tělo, můj porod, moje rozhodnutí (mít dítě až udělám kariéru, až si užiju, až budu mít domek u lesa a auto…).

Organizátorky zmíněného festivalu a jiných ženských emancipačních aktivit jistě dělají maximum, obětavě tráví celé měsíce organizací a přípravou (a pak po skončení akce úklidem), dělají to přece pro ty ostatní maminky a tatínky… ale míjí původní poslání změnit paradigma českého porodnictví a především povědomost současných i budoucích rodiček o přirozených možnostech nejen porodu, ale i vztahu společnosti k mateřství a rodičovství. Jinými slovy, dělaly to a dělají pro ostatní maminky, ale ne s nimi… jinak by přece neudělaly (popletené organizací, logistikou, účetnictvím a nutností vydělat) tak zásadní a příznačnou chybu, kterou bezděčně přiznávají hned na počátku, v heslu festivalu, jedno převeliké, i když jim neviditelné ego… A i kdyby skutečné poselství hesla bylo jen ztraceno v dvojnásobném špatném překladu, to, že to organizátorky festivalu necítí, o ledasčem svědčí.

 

P. S.: Pokračování a teoretické náznaky příčin popisovaného jevu v pondělí 2. 5. 16.

Dodatek v den zahájení festivalu:  Můj varovný (pro mnohé až hnidopišský) blog se nesl v rámci námitek duchu jak špatného překladu, tak pasti jazyka. Heslo festivalu je, jak  jsem se dověděl, celoevropské, nejen české (což není omluva ale jen potvrzení jak politické a sociální či migrační evropské krize, tak i vytrácení smyslu existence Evropské unie). Neměl jsem v úmyslu kritizovat aktivní maminky, tedy že vůbec něco dělají, ale navrhnout jim, aby to, co dělají, konzultovali i ve smyslu jak to dělají, protože jde o budoucnost nás všech. Miminka, porozená v boji, a v duchu sobeckých zájmen můj, moje, budou také spíše bojovat než vyrůstat ve vstřícné toleranci a respektu… a cesta k tomuto stavu jazykem ega nevede… Jinými slovy, problémy řešíme bojem až když je mléko rozlito, ač při troše pozornosti (k jazyku) by prevence byla daleko výhodnější…