(Ze)nově « Vlastimil Marek

(Ze)nově

6.4.2016

O Velikonocích se ve víkendové příloze LN vyrojilo pár článků, které vážně ale i spiklenecky nabídly jak další interpretace Danem Brownem zpopularizovaného obrazu Leonarda da Vinciho, tak katolických verzí Ježíšova jednání (které od zatčení v Getsemanské zahradě až po poslední vydechnutí na Velký pátek prý bylo svobodné a dobrovolné). Ve volné návaznosti na blog Kritické myšlení naznačím jinou, novou, tedy ze-novou variantu tématu. Jako námět pro ze-nové čtení světa ocituji některé citované notoricky známé výroky Ježíše, a okomentuji je z pozice současníka a navíc zenového buddhisty. Ostatně tématu pasti jazyka, špatných překladů a velmi přesvědčivých iluzí programu ega jsem se dotkl již v blozích o kóanech nebo o komentářích k sútrám.

Je to právě i odvěký problém překladu a zacházení se slovy: skutečný význam, skutečné poselství proroků a duchovních učitelů bylo odjakživa ztráceno v překladech a rozmělňováno v komentářích. Proto i Ježíš, stejně jako jemu podobní už v jeho době (ale i v duchovně orientovaných kulturách v Asii tisíce let před ním), zhusta používal metafory a podobenství. Proto se v překladech (a v zápisech o pár set let po smrti zakladatele toho či onoho náboženství) nahromadilo tolik chyb a zkreslení. Již od poloviny 80. let min. stol. občas musím citovat jednu takovou zásadní (z článku o novém opraveném překladu částí Starého zákona z aramejštiny, jazyka Ježíše, z verze, jak se zachovala na pergamenových svitcích, nalezených v 50 letech 20. století v jeskyních v Kumránu). Původní anglický překlad, i naše Bible Kralická např. uvádí, že Mojžíšův Bůh byl žárlivý. Aramejština označovala znělou a neznělou souhlásku tečkou nad písmenem. Na svitcích z jeskyně se tečka zachovala, a tak se zjistilo, že Mojžíšův Bůh byl v originální verzi horlivý (v angličtině nikoliv jealous, ale zealous).

Právě tak se na Západě běžně a zcela chybně překládá termín nirvána jako Nic, v západním světě tedy významově jako „smrt a zánik všeho“. Jenže buddhisté (a Tibeťané) mají na mysli Nic, prázdnota, které je potenciálním počátkem všeho (přičemž se na tomtéž shodnou i současné kvantoví fyzikové: z centimetru krychlového kvantového vakua se dá, jak spočítali vědci, při tlaku 1027 pascalů, stvořit nový vesmír)! Podobné překladatelské ale hlavně významové omyly jsou spojeny i s japonským termínem, pro výplod mysli (fantazie) makyo. A kam vede úmyslné překrucování významů slov nám prorocky nastínil Orwell.

Mimochodem, konečně jsem se matemaštovsky dočkal i oficiálního posouzení jazyka po-sametové české filosofie: Nevyhnutelným průvodním jevem bylo, že jazyk české filosofie podlehl jakémusi ustrnutí. Dodnes platí, že při zběžném listování převážnou částí filosofické literatury dostupné v českém jazyce čtenář s velkou pravděpodobností narazí na kastrovanou novomluvu analytických filosofů nebo na falešně skromnou a ornamentálně líbivou hlubokomyslnost fenomenologů (popsal stav věcí na tocích českých i za mne Ondřej Krochmalný, A2 7/16).

Překlad duchovního sdělení vyžaduje duchovního překladatele. Ostatně právě z faktu, že první překlady duchovních tradic či kóanů v Evropě i u nás dělali spíše cestovatelé, nikoliv duchovní učitelé, pochází většina dodnes citovaných a stále užívaných překladatelských chyb a omylů (půl života se marně snažím informovat, že třetí čakra, hara, není umístěna v oblasti solárního plexu). Proto také i Indové používali odjakživa ne slova, ale jako osvědčené metody cest k dosažení pochopení sebe sama a iluzornosti vnímání spíše symboly (mandaly, jantry) či zvuky nebo zpěv krátkých výhradně pozitivních slabik (óm) či několika slov (manter). I slova mistrů se kdysi spíše poslouchala a zpívala, než četla. A stejně jako Velikonoce a Vánoce (původně pohanské oslavy), i u nás dnes jsou i kříž a Ježíš vnímáni ne doslova, ale spíše jako symboly. Je to, jak se dnes ukazuje, i bezpečnější a realističtější. I když i zde je nebezpečí špatného výkladu (překladu) značné.

Chce-li kdo za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Vstříc nedělnímu ránu a radosti ze vzkříšení… dodává autor článku Kříž jako vítězství nad smrtí Michal Semín. Jinými (zenovými) slovy, platí zde buddhistické studovat Buddhu znamená studovat sebe (nikoliv ve smyslu egoistickém), a studovat sebe znamená zapomenout na sebe! Tedy zapomenout na rutinní významy slov, na pohodlné zvyky ega. Přeloženo ze-nově, zapři sám sebe, své stávající programy a instinkty, které jen vypadají, že jsou jediné objektivní… ano, je to kříž, tedy pracné a často až bolestivé, postupně napravovat, co bylo desetiletími trénováno, zvláště když dnes víme, že mozek nemá rád změny, protože jsou energeticky náročné: přímo ho bolí.

I autor článku v příloze novin ví, že kříž je v jistém ohledu nejdokonalejší školou pro důstojný lidský život nezbytných ctností – dokonalé obětavosti, odvahy, vnitřního pokoje, mírnosti i trpělivosti. Místo spílání a výčitek vůči popravčí četě a následném mučení pronáší Kristus z kříže tichou modlitbu: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Nespěchající buddhista ve mně vzpomíná na hodiny experimentů s konceptem šánti (vnitřní klid a mír), zpěvem manter jen v duchu, a své celoživotní motto Ještě není tak zle, ab y mohlo začít být lépe (viz i citát na závěr blogu).

Ještě jinak, kříž, tedy tak namáhavé a někdy bolestivé přeprogramová(vá)ní starých (sobeckých) způsobů, je jediný možný způsob nápravy, tedy vítězství nového způsobu vnímání sebe a reality (ostatně většina žen, které si stěžují na bolesti v kříži, si toho prostě nakládají příliš). Protože mozek, jak dnes vědí a mají ověřeno neurovědci, je plastický: dokáže každým novým zadáním (zvláště je-li provozováno vášnivě a delší dobu) vytvořit nová dendritická propojení neuronů a tedy i způsoby jednání. Bohu a nám žel, mozku je jedno, jestli se plasticky mění vlivem negativního programování negativně (a proto také se člověk v zásadě od dob Ježíše nemění), nebo, jako od dob Buddhy, pozitivně (v obou případech se všemi odpovídajícími tělesnými i psychickými důsledky).

Milovat ty, kdo nás pronásledují, dovede málokdo. Láska k nepřátelům není projevem slabosti, ale vnitřní síly. A takto jedná Bůh, připraven odpustit i sebeodpornější hřích, je-li upřímně litován, podotýká autor článku. Zenový současný výklad: víme-li, jak moc jsme (až na vzácné výjimky těch optimálně porozených) oběťmi obětí, máme pochopení pro slabosti i těch nejkrutějších – nemohou za to, jak se (předprogramovaně) narodili. Dnes už snad víme, že bychom neměli trestat děti, když upadnou, nebo jim něco vypadne (jejich vyvíjející se mozek trénuje koordinaci svalů a končetin nejméně do deseti let), a také už snad netrestáme leváky, homosexuály nebo dyslektiky či ADHD výtržníky, a nepopravujeme ty, kteří zabíjeli v amoku či mimo smysly… Už i my snad tušíme, že za každou agresí je nějaký strach, nějaké trauma z dětství, a víme, že každý diktátor byl otčímem bitý nevlastní syn. Láska k nepříteli je vznešený výraz, ale dává smysl, když si uvědomíme, že on, tedy nepřítel, dělal a dělá také pro sebe to nejlepší (nikdo nepáchá zlo vědomě).

Odpustit pak mohu prakticky každému, protože tuším všechno to utrpení za každým nepřátelským aktem. Nic z toho změnit nemohu, ale to jediné, co mohu změnit, jsou mé vlastní pocity a pak postoje a činy. Nepřátelé (a řvoucí šéfové a ti co mne podvedli či nespravedlivě pomluvili) jsou těmi nejlepšími učiteli vysoké školy života, specializace poznání sebe sama.

Neboť kdo by chtěl život svůj zachovat, ztratí jej, kdo by však ztratil svůj život pro mne, nalezne jej. Ten, kdo stůj co stůj brání svůj matrix, kdo i přes rostoucí počet náznaků a důkazů odmítá uznat, že je v pasti, ztrácí potenciální život v jeho plném pochopení a tedy možnostech využití. Ten ale, kdo po delším tréninku jiného způsobu použití mysli (například meditací či jinými formami zklidnění mysli, a nácviku způsobů, jak prohlédnout triky vědomí, respektive přesvědčivost iluze, že to, co vidím a vnímám, je realita (přičemž dnes už i naši vědci vědí, že nevidíme strom, ale mysl nám na monitor mozku zpožděně promítá dva převrácené obrázky stromu, a centrum zraku pak složí obrázek stromu). V případě obrázků lidí, kteří nám ublížili, nebo věcí, které nesnášíme, je ovšem náš výsledný vjem zabarven (zkreslen, zmanipulován) naší emocí. Nevnímáme realitu, ale mozkem vyrobený a kulturou a genderem zkreslený obraz reality.

A právě tohle natržení reality, zjištění iluzornosti našeho vnímání, může být a je základem osvícení – revoluční změny náhledu na sebe, život a svět, kvalitativního posunu. Jako bychom v hlavě spustili zcela nový upgrade: změní to i všechny další způsoby a metody čtení světa. Samozřejmě, povrchnost a pobaveně uspěchané těkání tekuté současnosti snahám o vykročení z pastí iluzí nenahrává. Čím víc možností zjistit si, jak jsme na tom, tím méně času a odhodlání vytrvat. Těžké to bylo vždy, a těžké to vždy i bude. Ale bez onoho i na Velikonoce symbolicky připomínaného kříže (vytrvalého a trpělivého usilování, námahy a překonávání dalších pastí) to k vítězství nad pohodlnými programy ega nepůjde… ani co se týká poznání sebe sama, ani co se bude týkat vývoje Evropy a světa. Proto také o tom opakovaně píši, a souzním s výroky těch prozíravějších, jenž naznačují souvislost absence praktické duchovnosti se stavem společnosti: Všimněte si, jak se komunismus a ateismus na lidech podepsaly. Komunismus v lidech vypěstoval sobectví a to je v nich pořád. Říkali jsme si, že z toho budeme za sedmadvacet let po pádu komunismu venku. Nejsme, jak je vidět. Mojžíš šel s Izraelity po poušti čtyřicet let. Museli všichni umřít a teprve další generace byla něčeho schopná. Tady je to stejné, jen nemáme čtyřicet let času, věci postupují rychle… prohlásil katolický duchovní František Radkovský v rozhovoru pro LN (24. 3. 16) a dovysvětlil tak mým stále velmi pochybujícím posluchačům skutečný význam mého vysvětlování, proč jsem opustil jógu a začal dělat zen, totiž že času je málo a voda stoupá