… aneb i o tomhle se mi ani nesnilo, ale blíží se to. Kdysi vysněný, vyčtený a pak tušený kruh se pomalu začíná i prakticky uzavírat. V roce 1990 jsem v městské knihovně uspořádal přednášku Lindy Waldronové a Leroye Montany o polodrahokamech. Vytvořili jsme tehdy asi dodnes platný tamní rekord návštěvnosti (přes 900 lidí), a všichni dostali u vchodu malý ametyst. O 20 let později jsem zveřejnil blog s úvahami o kvantových jevech v buňkách lidských neuronů a teorii vědomí člověka i vesmíru. Je náhoda, že ovládací prvkem hvězdné brány (a sci-fi kosmických lodí dosahujících rychlostí větších než je rychlost světla) jsou krystaly? Později jsem naznačil možnost, že myšlenky jsou jakýmisi alikvoty neuronových vzruchů (a vědomí samo alikvot alikvotů). Sledujete mne? Pokusím se citovat v čase a mimo prostor sám sebe a nadšeně matemaštovat: naznačit všem, kterých se to tkne, že lze změnit sebe a následně i dobu (nejprve kolem sebe), ale že, přestože je času málo, ve věcech duchovních je důležité nepřekážet spěchem.
S Lindou Waldronovou jsem si v 80. letech min. stol. dopisoval, a tak s Leroyem přijeli do Prahy a naplnili velký sál Městské knihovny přednáškou o léčivých kamenech a new age poselství. Troufám si tvrdit, že jak jistá samozřejmé snadnost, s jakou se pak polodrahokamy etablovaly nejen na různých festivalech, tak přinejmenším otevřenost určité části populace a její respekt k tomu, čemu se říká esoterika (esoterní, skrytý, niterný), byla nastartována právě tehdy. Štáb transpersonální konference v USA mi pak v roce 1995 po jejím skončení věnoval coby nejaktivnějšímu dobrovolníkovi odměnu 1000 dolarů, a to byla přesně cena dvou letenek (pro mne a tehdy mou čerstvou ženu) ze San Franciska na Havajské ostrovy, kam se Linda s přítelem na několik let přestěhovali. Leroy byl i metodistický kněz, a oddal nás pak v jakési druhé fázi obřadu na nejčerstvějším kousku země, na okraji nového kráteru jedné tamní sopky, přesně o půl lunárního cyklu později a o půl zeměkoule od Prahy.
To už jsem pár let uměl pomocí virgule (vlaštovky) hledat spodní prameny a potoky, a Jill Purceová, žena Ruperta Sheldrakea, mne naučila základům alikvotního zpěvu. To už jsem nejen tušil souvislosti ale na vlastní tělo a mysl věděl, že kostely jsou postaveny velmi důmyslně a zcela jistě pomocí geomantie, nebo že tak jako každý pramen, potok či podzemní tok má kolem sebe nejméně dva změřitelné alikvoty na každé straně. A že podobné je to i u elektrického vedení – v drátu jako takovém probíhá proud měřitelně, ale šíří se i kolem, jako alikvoty. Analogicky se šíří elektrické signály po neuronových dendritech obalených myelinem jako bužírkou (nedochází ke ztrátám). V osobní rovině jsem si už dávno dokázal, že trénovaná a pozitivně vyladěná mysl dokáže zázraky. Synchronicity, chcete-li, mne od té doby provázejí v malé či větší formě: například když píši nějaký blog, a potřebuji informaci, která téma kontrapunkticky doplní, nepanikařím, nespěchám, a za dva tři dny se objeví. Potkávám lidi, které je potřeba (nikoliv které chci) potkat, pouštím televizi náhodou v tom čase a na tom programu, o kterém jsem předem nevěděl, ale který zapadne do mlh úvah o tom kterém tématu.
Zatímco oficiální neurovědy pitvaly a popisovaly neurony jako celky, Stuart Hameroff již v dobách prvotního rozvoje počítačů začal tvrdit, že paralela nul a jedniček ze světa výpočetní techniky (a otevřeno zavřeno ve světě neuronů) možná naznačuje, že vznik vědomí v našem mozku asi není jen výsledkem přenosů vzruchů mezi neurony, ale spíše výsledkem činnosti zmíněných a vědou zatím nevnímaných tisíce trilionů „početních“ operací v množství mikrorourek (v každém jednotlivém neuronu!), které využívají kvantového přeskoku a vytvářejí tak to, čemu říkáme vědomí. Hm, žiji a myslím já ve vesmíru, nebo kvantový vesmír (alikvotně?) ve vesmíru mikrorourek ve 150 miliardách neuronů v mém mozku? Tendence k synchronizaci je opravdu asi základní vlastností vesmíru… a je nanejvýš a naivně hloupé toho nevyužít.
Když se mne studenti ptají jak dosáhnout osvícení, především opakuji rady dávných mistrů: nesnaž se, uč se být bděle vědomý, a nespěchej. V roce 2008 jsem se osobně setkal s kvantovým fyzikem ale i šamanem Fredem Alanem Wolfem díky tomu, že jsem kvůli namoženému kolenu kulhal: převyprávěl mi historku o tom, jak se on kdysi setkal s kulhajícím mužem, a mezi řádky jsme si povídali o tom, jaké maličkosti (nebo jejich alikvoty) určují naše osudy. Nebo jinak, jak se vyplatí, v rámci očistných metod vedoucích k praktické duchovnosti, nic nečekat, nespěchat, ale čistit se, připravovat a být tak připraven na setkání s nečekaným, protože jaksi nelogicky logickým.
Také protože jsem si (poučen životem) od počátku 80. let byl jist, že vše souvisí se vším, začal jsem být stále všímavější na vibrační signály: o zvuku didžeridu i tibetských mís se mi nejprve jen zdálo. Právě proto jsem již v roce 1984 samizdatově, ale v nákladu 2000 výtisků, vydal sborník překladů Ušmudlaný sen, nejen o umění snít, ale i o Sheldrakeově teorii morfických rezonancí. Proto jsem potkával ty správné lidi (učitele). I náš materialisticky vnímaný život není jen to, co je jen na povrchu (a dá se vidět, změřit a zvážit), a jak se člověk začne čistit na těle i duchu, začne si všímat a cítit. Proto jsem byl na počátku 90. let připraven na steel drum, tibetské mísy ale i alikvotní zpěv, ale i na Sheldrakea,
Kruh se začal uzavírat, když se teď objevil článek o podivuhodných kvantových tunelech ve vodě v berylu: když se nějaká částice setká s bariérou, která tuto částici převyšuje svojí energií, tak by se podle klasické mechaniky měla dotyčná částice odrazit zpět. Jenže kvantová mechanika dovoluje, aby v takovém případě částice mohla s určitou pravděpodobností projít skrz bariéru. Říká se tomu tunelový jev, případně kvantové tunelování (quantum tunnelling). Od počátku devadesátých let minulého století víme, že se kvantové tunelování odehrává i ve vodě.
Nedávno došlo k nečekanému objevu, když pokročilé zobrazovací metody a počítačové modely odhalily chování molekul vody, vzpírající se našim dosavadní představám. Atomy vodíku a kyslíku z molekuly vody jsou delokalizované a vlastně se vyskytují na šesti symetrických pozicích uvnitř ultratenkých kanálků v berylu zároveň. Je to jeden z těch fenoménů, které se objevují ve kvantové mechanice a naše každodenní zkušenost je na ně krátká. Badatelé věří, že objev kvantového tunelování molekul vody napomůže lepšímu popisu termodynamiky a chování molekul vody v takových prostředích, jako jsou iontové kanály v buněčných membránách, uhlíkové nanotrubičky nebo třeba rozhraní minerálů.
Je nanejvýš vzrušující, že se tyto kvantové jevy zřejmě odehrávají v drahokamech. Je náhoda, že s drahokamy pracují všechny duchovní kultury všech dob, že se dávají (i u nás) na symboly světské, ale i duchovní moci, tedy koruny králů a císařů? Že se používají k léčení a harmonizaci mysli? A jsme znovu na počátku: byla náhoda, že jsem začal otevřeně vnímat nehmotné, energetické či vibrační formy informací hned, jak to bylo po sametu možné, právě pomocí polodrahokamů? Byl jsem nácvikem práce s virgulí a intuicí připraven. Byla náhoda, že jsem objevil a představil tibetské mísy, didžeridu, alikvotní zpěv, mantry atd.? Byl jsem hrou na tabla, poslechem a pouštěním indické klasické hudby připraven. Byla náhoda že jsem začal zpívat a propagovat zpěv manter (jako dokonalou a prakticky snadnou metodu očisty a udržování mysli v harmonii) a že se mí studenti objevovali v takovém pořadí a stavu, jak se objevovali? A že také někteří odešli, protože intuitivně cítili (anebo jim rezonance synchronicitně zařídila) že by se uspěchali?
Byla náhoda, že si mne teď našla i tahle neočekávaná drahokamová forma dobré (kvantově tunelové) zvěsti, a že tedy svět je nejen pro mne, ale i pro stále víc jiných, stále víc i něco docela sci-fi jiného, než nám říkají? Kruh se začíná uzavírat, po více jak šestadvaceti letech…
