Už je to zase tady, objevilo se kraťoučké video o tom, jestli náhodou nežijeme v jakési (počítačové) simulaci, které navíc začíná provokativní (až buddhistickou) otázkou: Opravdu je svět okolo nás skutečný? Nežijeme náhodou v simulovaném světě? Video sice pojednává o počítačové simulaci, ale zkusme jej chápat metaforicky (a považovat náš mozek za biologický počítač, který i nám neustále každým vjemem vytváří simulaci reality). Je velmi výrazná šance, že všechno kolem nás je simulace, říká vědec fyzik. Nevědomě tak jen potvrzuje odedávná tvrzení Indů, taoistů, šamanů, a v posledku minulého století i kvantových a teoretických fyziků, že svět, jak jej vidíme a vnímáme, je skutečně iluze. A naznačuje i se mnou (a dlouhou řadou duchovních učitelů), že současný civilizační (a ekologický a klimatický) chaos je jak nutným přerovnáním všech iluzí a zmatků, tak důsledkem strachu těch konzervativně lpících na tom, co jim řekli a čím se živili.
Na světě neexistují žádné obrazy, zvuky ani vůně, jsou to jen vlny a molekuly. Vjemy jsou tedy umělé konstrukce, které vytváří mozek. Tento výjimečný děj přeměny začíná už ve smyslových orgánech, kde se světelné vlnění nebo dotyk určitých molekul převádí na elektrické signály, jež jsou posléze vedeny do smyslových oblastí, kde jsou zpracovávány. Některé signály nepřicházejí z vnějšku, ale zevnitř těla. I když si některé vjemy uvědomujeme, většina z nich zůstává v podvědomí, uváděl jsem v roce 2011 v čajovně na zámku v Litomyšli tehdejší nejnovější vědecké (z angličtiny do češtiny v témže roce přeložené odborné knize o mozku) zjištění, jen potvrzující co si indičtí jógíni šeptali již tisíce let. Záznam téhle přednášky na youtube (Jak jsme zmateni rozumem) vidělo více než 50 000 zájemců, než zmizel (a po letech se znovu objevila jeho kopie). Pravda o největší iluzi západního myšlení je ale tutlaná, a hlavně dodnes stále všeobecně neakceptovaná: Naše ego se brání, když se mu něco nelíbí. Má na to plno mechanismů: vytěsnění, popření, regrese, superkonformitu, reakční výtvory, identifikaci, a také projekci, píše zkušený psycholog. Teprve dnes už kultovní film bratří Walachovských Matrix (1999) alegoricky uvedl do myslí řady mladých lidí nejen nový a hodně používaný pojem, ale i jakousi dráždivě hororovou možnost, že opravdu žijeme v iluzích (kterým Indové říkají mlžný závoj bohyně Máji, Japonci makyo), vytvářených naším mozkem. Mimochodem, ozvěny existence duchovnosti se současníkům připomínají i jinde: Oproti nasvaleným filmům tu máme cosi významově jiného: duchovní cestu namísto materialistického řešení věcí. Snahu ukázat divákovi, že smysly mu nedovolí vidět víc než hmotu (v recenzi filmu Doctor Strange).
Nevidíme totiž, jak si myslíme, svět, ale jen to, co nám mysl (už schváleně a zpracovaně) promítá (o dvě desetiny vteřiny zpožděně) na monitor mozku. Ten se navíc, aby ušetřil energii, nějakou činnost naučí, ale jen velmi nerad (protože to vyžaduje další extra energii) se ji později odnaučuje. Donedávna jsme např. věřili tomu, že nám věkem odumírají neurony, dnes víme, že ty neustále vznikají… je-li potřeba. Až na osvícené a šamany žijeme v osobním matrixu v matrixech společenských, přesně tak, jak nám velí role a káže ta která situace. Potřebujeme proto k probuzení nějakou tu trhlinu v realitě… Tak jako filmový vyvolený Neo, každý potřebujeme revidovat způsob, jak vidíme a čteme svou realitu… Pravda sice možná někdy historicky vítězí, ale jen dočasně a lokálně. Ale pro jednotlivce je pravda vždy vysvobozující. Pravda, občas to pár set (nebo desítek) let trvá (podobně jako uznat, že Země je kulatá, a v rozměrech naší galaxie, natož vesmíru, miniaturní). Ostatně psal jsem o tom v jiných souvislostech např. v roce 2006 v blogu o Máje.
Každý – dokonce i ten nejposlednější a nejnešťastnější – příslušník lidské rasy v sobě nosí celý kosmos a má možnost si na něj sáhnout, zapojit se do něj… Právě jen toto „sáhnutí si“ na krásu prázdna hmoty (postačí přečíst si třeba jen patřičný blog) možná zklidní duši často až zoufalého hledače pravdy. Západ uvízl v rutině a dobových rituálech, jak u jediného možného stavu mysli a např. změněné stavy vědomí (k natržení reality vedoucí) stále opomíjí, přičemž u většiny společenství byly a jsou považovány za posvátné, protože vedou k duchovnosti, tak v pastech poškozujících způsobů, jakými rodí, pečuje o ně a učí své děti.
Nejpádněji (aniž to odborníci vzali na vědomí) poukázal na původ skutečných a individuálních příčin lpění na stávajících (nejen ekologických) iluzích, ale i agresí a válek, prenatální psycholog Fedor-Freybergh: Děloha je prvním ekologickým prostředím každého člověka. Jak se k němu chováme, když je ještě v děloze, tak se on bude k sobě a přírodě chovat, až dospěje. Ukazuje se, píše dále i neurolog a psycholog Robert Pollack v jakémsi důkazu o tom, že všichni jsme jen oběti obětí, že v mozku těch nejmenších dětí je úschovna nevědomých vzpomínek shromážděných v době, kdy jejich vědomí nebylo než změtí ruchů a šumů. Výsledkem je hluboký pocit strachu a zlosti. Na těchto základních emocích se pak dále budují ty stále složitější.“
Nebo jinak, hlavní odlišností, která ovlivňuje duchovní praxi na Západě od Východu, je – kromě silného důrazu na individualismus – vysoká míra neurózy pramenící z dětských traumat. Společenství kolem asijských ášramů a chrámů totiž stále představuje tradičnější společnost, nepoznamenanou tolik stresem a rodinným zneužíváním, kdežto v Evropě nebo USA se právě dědictví dětských zranění stává často hlavním vnitřním motivem, proč se vůbec do hledání vyššího přesahu pouštět. Duchovnost se pod jeho vlivem mění v únik, lpění na čistotě v popírání vlastní slabosti, vztah ke guru v projekci ideálního otce, služba druhým v patologické naplňování role oběti. Většina našeho utrpení pramení z emočních zranění, zejména z dětství, snaží se nás probudit z důsledků iluzí vnímání i psycholog Rob Preece.
Buddha byl první, kdo dokázal „jen“ usilovnou meditací překonat evoluční a lidmi nevnímané programy svých mozků (2600 let před západní medicínou sám na sobě objevil např. i neuroplasticitu, tedy schopnost mozku měnit se podle typu dlouhodobé činnosti) a změnit způsob, jakým jeho mozek reagoval na běžné každodenní podněty). A zjistil, že a jak lze přeprogramovat způsob, jakým člověk vnímá utrpení (přičemž mozek současníka stále nevědomě „trénuje“ utrpení tak usilovně, že nakonec nezná nic jiného než utrpení a je mu v něm vlastně docela dobře).
Změna postojů k realitě života následně může a musí změnit i hlavní motto téhle civilizace: ekonomiku… Buddhisté totiž vidí podstatu života nikoliv v rozmnožování potřeb a zvyšování konzumace, ale v očišťování povahy člověka. Práce je pro ty, kteří ji vykonávají, a v konečném důsledku i pro ty, kteří užívají takto vzniklých výrobků, požehnáním. Materialista se zajímá o zboží, buddhista se zajímá o osvobození. Buddhismus není proti fyzickému blahobytu. Není to bohatství, co stojí v cestě vysvobození (z iluzí), ale připoutanost k bohatství, není to potěšení z příjemných věcí, ale lakomá touha po nich, co brání lidem být šťastní a svobodní.
Bez probuzení z iluzí je Cesta Zápaďana k duchovnosti a objevu svých iluzí (ve společnosti podobně poškozených a na iluzích lpících) velmi pracná, a nefungují na ní ani formálně převzaté a navíc špatně přeložené instrukce asijských učitelů. Proto je většina z těch několika výjimečných procent racionálních vzdělanců, kteří se uspěchaně vydají k osvícení většinou jen na základě četby nakonec neúspěšná: zradí je netrénované tělo a nevyčištěná mysl. Ego navíc (aby mozek ušetřil energii) snadno zinscenuje další matrixy (iluze) náboženského či mystického zážitku – ale jsou to zase jen výplody mozku, ne metody a způsoby, jak dominantní programy mozku objevit a pak i přeprogramovat (nemůžeš z pasti, dokud nezjistíš, že jsi v ní).
Ano, jsme zmateni (oslepeni) rozumem a nefungujeme, protože jsme zvláště v několika posledních generacích poškozeni těhotenstvím, porodem a výchovou, staženi strachem a zbaveni svobody myšlení: uvězněni ve světě matrixu ega a spotřeby, školou a vzděláním zmanipulováni předchozími generacemi špatně porozených a nedomazlených materialistů. Problém je už sám pojem problém a negativní naladění. Ale v samém zadání člověka je potenciál k probuzení (z iluzí): každý novorozenec se může stát buddhou (připomínám: slovo buddha znamená probuzený). Péče o druhé pomáhá vyhnout se pastem ega a pochopit, že život je a může být radost, a že láska je návrat k principu vědomého a vyladěného vesmíru. Mantra pozitivního softwaru buduje nový hardware. Není cesta k radosti (lásce, štěstí, moudrosti), radost (láska, štěstí moudrost) je Cesta.
Jinými slovy, a jak naznačuje úvodní video, už se pomalu (v hluboké krizi všeho) začíná naplňovat poselství dávné historky (zmíněné Fritjofem Caprou v knize Tao fyziky v roce 1975) o tom, jak současní výzkumníci, ověšení mnoha vědeckými přístroji, konečně vylezli na vrchol hory Poznání. Tam je u ohně přivítali taoista, šaman a jógín slovy: Kde jste byli tak dlouho, kluci!?
