Tahle „floskule“, protože i tak se toto zjednodušení dá nazvat, je pomůcka, která má čtenáře přivést k zamyšlení nejen nad rozdíly mezi muži a ženami. Když napíši totéž, jen z opačné strany, tedy že „žena je sběračka bobulí“, samozřejmě taky nemám „vědeckou“ pravdu z dnešního hlediska, přesto ale tyto „metafory“, protože o to tu jde, pomáhají těm otevřenějším pochopit hlubší souvislosti.
Metafory používali všichni moudří a duchovní učitelé všech věků, protože jen tak se daly „přemostit“ jisté základní způsoby, jak chápe muž a jak chápe žena (odpověď: velmi rozdílně). V rovině levé mozkové hemisféry (nás mužů) jsou metafory, právě tak jako zenové kóany, nesmyslné. Nelogické, nevyhovující základnímu paradigmatu vnímání reality. Přesto, a právě proto, již tisíce let pomáhají těm, kteří si dají tu práci, pochopit, rozuměj: probudit se (z pasti dominantního, protože natrénovaného a tedy obvyklého způsobu myšlení). Nebo, odjinud, právě takovéto a jiné metafory a záhady pomáhají člověku snažícímu se myslet „racionálně“ a logicky (a nalézt pro vše vědecké opodstatnění a případně i citát) přijmout ony občasné výjimky: tedy nezkostnatět a neustále se vyvíjet právě tak, jako se vyvíjí třeba technologie.
Jinými slovy, smysly (a mozek) nás šálí. Pokusy vytrvale hájit jen dosavadní „vědeckou“ pravdu lemují klikaté silničky a stezky poznání odjakživa, a vždy byly předem odsouzeny k popření: „věda nikdy nic neprokázala, vždy jen popřela to, co tvrdila předtím“ (napsal Cyril Höschl). To, že Země je kulatá, víme „smyslově prokazatelně“ (i když i to by se dalo v době dokonalých možností digitální koláže a retuše znejistět) až my, díky snímkům z vesmíru. To, že původci mnoha nemocí jsou neviditelné organismy taky víme až „díky“ mikroskopům – naše oči (evoluce) nás na tohle zjištění nevybavila a v jistém smyslu slova nepřipravila. A psychologických pokusů, dokazujících jak jsme smyslově omylní a oklamatelní, přibývá geometrickou řadou.
Navíc je třeba být si vědom, že všechny jasně a pádně cokoliv tvrdící větičky jsou vždy zjednodušením: v tomto případě se odhaduje, že většinou platí pro 75 až 80% populace. Takže argument nějaké ženy, která se dokonale orientuje v prostoru, že tvrzení, že ženy neumí zacouvat, a už vůbec ne v šeru podvečera, není pravda, protože ona to dokáže, nic nedokazuje.
Pokud má tedy nějaký čtenář „potíže“ se stylem mého psaní, zase je třeba vzít v potaz, proč tak píšu a komu je mé psaní určeno – a jestli nakonec není ona občasná emoce nesouhlasu v pořádku (protože učí vidět občas věci odjinud, alternativně, a nenechat si vnutit jednu jedinou Pravdu). Účel světí prostředky – já totiž mohu ze stovek e-mailů a řady osobních setkání s pozitivně proměněnými čtenáři a čtenářkami vyvozovat, že můj záměrně stručný, provokativní, zjednodušující a k osobní transformaci inspirující styl funguje.
Záměrně např. necituji víc, než je nutné (jen aby si čtenář mohl ověřit, že si to či ono překvapivé tvrzení, na němž založím smysl toho či onoho fejetonu, nevymýšlím), a nechci psát vědecké práce: nebyly by čitelné těmi, kteří právě teď a tady tyhle informace a metafory potřebují.
Mozek je dokonalý nástroj, schopný ovšem do detailu převzít (a také mu uvěřit) program Hitlera, Bin Ládina, anebo Einsteina, Hawkinga, matky Terezy či svatého Františka, nebo, je-li syn poškozen třeba kouřením matky v těhotenství, program ženy v těle muže. Smyslem práce nějakého profesora ale přece není vychovat studenty k obrazu svému – naopak, nejlepším učitelem je ten, kdo umí studenta vyprovokovat k autentické reakci a vlastnímu poznání (ve stylu AHA!). Jakmile se ale student nechá obrousit formou, metodou (a sám smysl a obsah studia a učení se je pak podružný a nakonec formě nepřátelský), už „jede“ ve vyjetých kolejích (zvyklostí, myšlení, paradigmatu), je pak velmi obtížné se zastavit, natož otočit nebo dokonce vrátit zpět (tak jako to nelze udělat s rozjetým a neustále zrychlujícím rychlíkem vývoje téhle civilizace – hezká metafora, že?).
Systém našeho (i vysokého) školství kritizuji právě pro tendenci studenty zglajchšaltovat, srovnat do řady (je to tak, právě tak jako pro porodníky a politiky, i pro profesory pohodlnější a jednodušší). Současné výjimky zatím nic nezměnily na trendech a zápecnicky maločeských akademických poměrech. Proto tak povzbuzuji každý pokus o „vzpouru“ (proti metodám, ne lidem, kteří za to často ani nemohou, protože byli již zglajchšaltováni, ať už traumatickým porodem, nebo svým rigidně uvažujícím profesorem v předchozí generaci). A proto tak trvám i na cvičení těla (ale nemám na mysli prostná a vrcholový sport), nejen mysli (protože ta je znečištěným tělem ovlivněna víc, než tušíme).
Samozřejmě, pro usnadnění chápání světa, který se nás každodenně týká, je vhodné a výhodné mít řadu ustálených a neměnících se zvyků a pravidel (mozek funguje klidněji: emoce strachu z tajemna a nejistoty nepřekáží běžnému fungování v běžných lidských rolích, například profesora a studenta). Je ovšem třeba dát si velký pozor na to, aby se dobrovolně užívané pravidlo nestalo vnucovaným a nakonec terorizujícím diktátem.
Samozřejmě, z praktického hlediska je dobré mít svět a život roztříděn do úhledných šuplíčků, ale jak víme z historie, dříve či později se každý šuplík stane vězením pro ta (nejprve metaforická) tvrzení, která se do šuplíčku nevejdou. Současný svět je tak složitý a nejistý, že šuplíky (a kategorie – viz i stále zřejmější nutnost interdisciplinarity) přestávají vyhovovat, a stávají se překážkou jak našeho vývoje, tak i každodenního života. A k tomu všemu se ženy snaží profesně i módně zmužnět (stydí se za obliny) a muži jsou stále více zženštilejší.
A tady je místo a role zastánce a vyznavače stálých a neměnných pravd provokujících a levé hemisféry k improvizaci nutících metafor, vtipů, kóanů, a hlavně „správných“, a tedy přímo k jádru pudla (metafora!) vedoucích floskulí typu „muž je lovec“. V tom všeobecném zmatku a nejistotě je pak provokující metafora orientačním ukazatelem k nezabloudění.
Je ovšem třeba si také uvědomit, že v psané a čtené formě jsou často tyto a podobné metafory pro čtenáře a čtenářky nestravitelné (to by se Sókratovi a Pythágorovi nestalo: jejich studenti se neučili z knih a příruček a nepsali seminární práce).
Kdo to nezažil, ale samozřejmě neví, jak je právě díky metaforám typu „žena je sběračka bobulí“ snadné (a vlastně i příjemné a okamžikově rychlé, netrvá to déle než dozní osvobozující smích, propojující mozkové hemisféry) revolučně změnit dosavadní neochvějně zapouzdřený a užívaný názor – v rámci besedy, přednášky, semináře. Tytéž ženy by to „napsané“ nepochopily, naopak, rozčílily by se.
Mimochodem, dnes téměř nestačíme sledovat nové objevy: základních rozdílů mezi muži a ženami je prý už kolem 20 000 (a ženám fungují v jiných rychlostech a v jiném čase jinak i geny).
Jsem především „hudební šaman“ a rétor. Ideální pořadí (a proto píši knihy a fejetony až poté, co jsem si řadu věcí a poznatků během téměř třicetileté praxe ověřil) je tedy nejprve zažít (revitalizační a z pasti logického levohemisférového myšlení) vysvobozující účinek nějaké té provokující a stávající světonázor viklající metafory, a pak si o tom v klidu později znovu přečíst (protože co je psáno, to je dáno, hm, zase floskule a metafora) v nějaké té (nutně zjednodušující a metaforizující) zkrácené literární formě. Opačně je to náročné na toleranci a nepředpojatost, což jsou ovšem plody v této provincii se běžně nevyskytující.
Jiným řešením je být uchvácen majestátním (a všechny dosavadní hranice vědomého vnímání času, prostoru a krásy bořícím) zážitkem z koncertu na tibetské mísy a steel drum v prostoru nějakého kostela, a pak si přečíst, co a jak už víme, že funguje v oblasti slyšení a vnímání neverbálních zvuků, v nějaké mé knize (které ještě stále profesoři na konzervatořích studentům z blibliografie v jejich pracích, tak jako lovci nějakou škodnou, škrtají).
Vlastimil Marek, středa 5. prosinec 2007
