Jak jsem tak koukal na poslední tři hodiny koncertů Live Earth (přijel jsem z přednášení v labyrintu a hraní na tibetské mísy v parku v Loučeni na malém pódiu malého přírodního amfiteátru mezi labyrinty tak nabit tichou a pomalou energií, že jsem šel raději spát, abych mohl brzo ráno vstát čerstvý a vychutnat si závěr dvacetihodinového televizního přenosu), nemohl jsem si nevšimnout, že hlavními hvězdami celé velké akce, při vší úctě k těm mladším, byli staříci. Sting se svými kolegy z The Police, Roger Waters s několika kolegy a na samý závěr japonští členové Yellow Magic Orchestra – všechny zdobily bílé hlavy (nebo jinak, stříbrné, chcete-li, šedivé vlasy).
Naznačuji, že si nedám vzít přesvědčení, že nadšení generace mladých, kteří v 60. letech objevili sílu a kouzlo rockové hudby a v 70. letech spoustu nových možností, které skýtaly stále inovované a vylepšované hudební nástroje (elektrická kytara a syntetizátor ovlivnily svět víc, než by se na první pohled mohlo zdát), tedy revolta hippies revoluce v hlavách a myšlení tehdejší mládeže, protestující proti až fanatickému dogmatismu generace jejich rodičů a byrokratického státního aparátu na jedné, a válce ve Vietnamu (a policejní brutalitě státu) na druhé straně (Make love not war), změnilo svět. A síla tehdejší upřímné výpovědi je z těch „písniček“ cítit dodnes. Vidět Rogera Waterse, který na závěr svého jednadvacetiminutového vystoupení a celého koncertu v New Jersey zazpíval, doprovázen asi dvěma desítkami černošských školáků, Another brick in the wall, tedy ono (bohužel) stále naléhavé We don´t need your education, we don´ t need your thought control…, bylo jako vždy dojímající a burcující zároveň.
Melodie, které se dají zpívat, nápaditá aranžmá, texty a celkové vyznění, dokonale korespondující s tím, co chtěl autor vyjádřit, to vše u naprosté většiny popu a rocku posledních dvaceti let (fanoušci nechť prominou) postrádám: je to jen opakování a variace před třiceti a více lety objevených možností a postupů. „Staříci“ (a počítám mezi ně vlastně i Boba Geldofa, iniciátora dvou předchozích mamutích „Live“ koncertů, a Al Gorea, iniciátora koncertů Live Earth) nezapomněli, co to je a co by mohlo pozitivně změnit náš svět – nadšení a upřímnost.
Navíc tu jde o pozitivní úmysl. Samozřejmě lze nadšeně řvát a ječet a protestovat proti všemu, málokdo ale přijde s nějakým konkrétním pozitivním návrhem nějaké smysluplné akce. Koncerty Live Earth začínají čtyřleté období diskusí a snah právě o nalezení konkrétních řešení konkrétních problémů (jsem zvědav, co na to skeptik Lomborg). Skeptici čeští se samozřejmě ozvali, ale asi nejupřímnější, a dobře míněnou skepsi, jsem našel v článku Fabiana Golga Placebo pro přesvědčené. Diagnóza je prý správná, ale lék je příliš slabý.
Ano, ale… Zatímco i v našich školách je ekologického povědomí pomálu, viděl jsem, jak se synovec, jehož v tomto ohledu uvědomila waldorfská škola, nadšeně zajímal o vystoupení svých oblíbenců (Linkin Park), jak dychtivě sledoval krátké poučné filmy, jak se snažil zapamatovat si různá čísla a jednoduché ekologické metody počátků nápravy věcí (aby je po prázdninách prodiskutoval se svým osvíceným a respektovaným učitelem a spolužáky). Vím také o řadě mladých lidí, kteří netušili, že jejich televizory a jiné stolní přehrávače spotřebovávají proud, i když jsou vypnuty (stand by). Tahle akce měla a splnila svůj smysl. Proto také kvituji snahu všech těch aktivních bělovlasých staříků, kteří nereptali, a zapojili se.
A ještě něco se mi honilo hlavou při sledování posledních tří hodin Live Earth. Jaké obrovské množství lidí se muselo spojit (jednotnou a jednotící ideou), aby tohle všechno vůbec mohlo proběhnout! Nejen kapely a zpěváci, jejich zvukaři, elektrikáři, manažeři, účetní, řidiči, stěhováci, ale i osvětlovači, stavěči kulis a jejich návrháři a výrobci, televizní kameramani a režiséři a zvukaři, počítačoví odborníci, pracovníci spojů a vysílačů a více jak stovky státních a soukromých televizních společností, ale i tělesní ochránci… to bylo energie.
Obvykle se do zrcadla nedívám jinak než ráno při holení (a pocity při tom neprožívám žádné). Teď jsem se v těch osm ráno, po třech hodinách obdivování staříků, šel podívat na svou vlastní bílou hlavu. A byl jsem pyšný. Na nás, aktivní staříky.
Vlastimil Marek, úterý 10. červenec 2007
