Absurdní pokusy takových organizací a agentur, jakými u nás jsou OSA a DILIA, ještě zvýšit své nezasloužené zisky a předstírat, že se tak děje ve jménu těch okrádaných, tedy umělců (a nezměnila na tom nic moc ani výměna režimů), mi připadají směšné (jinak bych se musel rozbrečet).
Co se týče mého postoje k vyhlášce Ministerstva kultury, podle které se již platí paušální „autorský“ poplatek nejen za nosiče, přehrávače, ale i tiskárny atd., souzním spíše s ironickou reakcí typu „poplatek z nákupní tašky“, nebo s ironickým komentářem matematika, který navrhuje založit Autorský svaz matematiků, a vyžadovat paušální platby od umělců i ostatních (úředníků), kteří využívají jejich práce, než s rádoby vyváženými argumenty Štěpána Kotrby na Britských listech.
Ten v závěru svého článku tvrdí: „Uchování svébytné kultury a jazyka je předpokladem jejich přežití – i v době digitální éry a vypalovaček. Podporujme – dobrovolně – tvůrce. Třeba i almužnou v podobě 40 haléřů či pětikoruny, zaplacených v ceně nosiče.“
Na první pohled nelze nesouhlasit – jen kdybychom podporovali umělce! Jenže my podporujeme, již celá léta, neprůstřelné, nekontrolovatelné a arogantní (chtělo by se nazvat mafiánské) organizace jako je OSA (a dnes i soukromá agentura DILIA)!
Vydal jsem řadu CD, účinkoval jsem na řadě dalších, ale od OSA jsem nedostal nikdy nic (asi protože jsem nikdy nebyl členem. Komu ale šly mé honoráře?). Stačí nakouknout do mnohaleté pře Jiřího Hradce s touto „hydrou“ (upozornění – jen pro otrlé milovníky hororů). A vzpomenout na nesmyslné a absurdní požadavky, aby skauti, kteří si chtějí zazpívat u táboráku, museli platit za každou písničku právě tak, jako řidiči autobusů, kteří si za jízdy pustí rádio. Paušál z kopírování už platíme všichni, i já jako autor, když si potřebuji nakopírovat svůj vlastní rukopis. Atd.
Podobné je to s DILIÍ (viz také zde). Vydal jsem řadu knih, a dvakrát, když jsem měl potíže s nakladateli (změna obálky bez mého vědomí, odmítnutí smlouvy a tedy i honoráře atd.), jsem chtěl od této dnes soukromé agentury, která má chránit autorská práva spisovatelů (a dalších), radu či pomoc: vždy jsem narazil na tutéž aroganci a vydřidušskou taktiku: pomůžeme vám, ale za tolik a tolik procent. Když jsem chtěl poradit, jak nabídnout knihu v cizině, poradili mi vskutku šibalsky: Nechejte si svou knihu přeložit, najděte si svého zahraničního nakladatele, a my vás budeme za 20% zastupovat…
Možná nastal čas propojit se a zorganizovat aktivní odpor. Donutit stálým tlakem OSA (ten název je ve světle toho, co se léta děje, přímo orwellovský: Ochranný svaz autorský) vyložit karty (asi to nepůjde jinak než soudní cestou). Defenestrovat. Zrušit a začít zcela nanovo.
Technologický pokrok si stejně vyžádá zcela jiná kritéria zhodnocení jakéhokoliv autorského počinu (chce to jen chtít – co takhle autorský digitální podpis v softwaru každé nahrávky a každého článku a jednoduchý systém katalogizace a následných odměn – a nepište mi, proč to nejde, to umím taky, ale zkuste se zamyslet, jak by to mohlo jít).
Mimochodem, víte o tom, že si lidé ve vedení OSA každoročně vyplácí poměrnou částku ze všech honorářů, ke kterým se nikdo „nehlásí“ (tedy i z mých a vašich)?
Dokud se tohle všechno nevyřeší, je „paušál“ z přehrávačů a nosičů jen účelová výmluva byrokrata, který je navíc, jak ví každý, kdo se pokusil s „ním“ jednat, arogantní.
Vlastimil Marek, pátek 24. listopad 2006
