Některé věci a činy, zvláště ty negativní, mají tendenci se, dříve či později, vrátit. Naše babičky to obvykle komentovaly nějakým tím příslovím, např. kdo s čím zachází, tím také schází, nebo jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Čím víc víme o mozku, mysli a příčinách rostoucí agresivity kolem nás, tím je zřejmější, že princip bumerangu platí i zde. Násilí spáchané na ještě nenarozeném dítěti (např. těhotná nepřestane kouřit, občas si dá nějakou tu skleničku, případně dítě vůbec nechce), příliš autoritativní dospělácké nároky na předškolní a školní děti, nebo dokonce fyzické tresty za neuposlechnutí nebo neuklizení hraček, to vše je v mozku takovýchto dětí nadosmrti zapsáno. A přes rostoucí počet nepřímých, ale dnes už i přímých souvislostí a důkazů naše společnost jako taková stále ještě nevzala v potaz přímý vztah mezi násilím, ve kterém se naše děti rodí a žijí, a (potenciální) agresivitou, kterou projeví v budoucnu.
Jeden taký „exemplární“ případ vzrušil americkou veřejnost i naše média. Osmnáctiletý Sulejman Talović, který vraždil v obchodním domě v Salt Lake City, v roce 1995 jako muslim přežil srebrenický masakr. Ve městě, kde zemřel jeho děd a dalších osm tisíc muslimských mužů, strávil celé dva roky. Jednotky OSN evakuovaly Sulejmana spolu s matkou krátce po masakru. „Byla to spořádaná rodina a pamatuji si, že Sulejman byl hodný kluk,“ tvrdí jeho známý a spolu s veřejností se diví: „Nikdo nemohl předpokládat, že udělá podobnou věc.“
Sulejman a jeho rodina se do Bosny od své emigrace do Spojených států v roce 2000 nikdy nevrátili. Přerušili také veškeré kontakty s příbuznými, kteří nadále žijí v jihobosenské vesnici. Podle policejní zprávy bydlel posledních pár let Sulejman se svojí matkou v Salt Lake City. Během té doby byl několikrát zadržen pro méně závažné trestné činy.
V to osudné pondělí večer však vešel v plášti a s brokovnicí v ruce do supermarketu a začal střílet po náhodných kolemjdoucích. Podle svědků vypálil ze své zbraně asi dvacetkrát. Brzy nato ho přítomní policisté zahnali do obchodu s dětským oblečením a zastřelili. „Jeho výraz zůstal úplně chladný. Nevypadal rozrušeně, nebyl nijak rozběsněný,“ popsala chování útočníka vedoucí jednoho z obchodů.
Prenatální psychologie jednoznačně prokázala přímou souvislost mezi utrpením, prožitým ještě v prenatálním stádiu (tedy v bříšku nastávající matky), při porodu a v prvních letech života, a mírou agresivity (a neschopnosti empatie) ve věku dospělém. Nabízí se tedy několik palčivých otázek: Kolik agrese a nenávisti bylo znásilňujícími srbskými (a jinými) vojáky zaseto do těl bosenských a jiných žen a tedy i do těl a myslí jejich dětí? Co asi čeká společnost v Afgánistánu, Iráku, Čečně, Súdánu a jinde za dvacet let? A nejde jen o oblasti, ve kterých zuří války nebo hladomory. Česká zdravotní sestra pracující v Saudské Arábii píše (LN): „Matky nechtějí po porodu své dítě ani vidět, protože už mají doma dvanáct dětí, odstrkují ho rukama, kopou nohama – dejte ho pryč! Nekojí. Neexistují alternativní způsoby porodu. Mnohem více než u nás se užívá metody tlumení bolesti. Děti se resuscitují způsobem, který by se u nás považoval za nešetrný.“
Jak dlouho ještě budou společnost a zodpovědná ministerstva (ale i OSN a WHO) ignorovat nevyvratitelné důkazy o kontraproduktivních metodách medicínských porodů a neblahém a přímém vlivu současného násilí na budoucí agresivitu v další generaci? Naznačuji, že tenhle bumerang, pokud jím budeme tak nezodpovědně mávat, se jisto jistě, se znásobenou silou účinku, vrátí.
Mám trpké zkušenosti s marnou snahou jakkoliv pacifikovat špatně porozené chlapečky, právě tak jako neuvěřitelně pozitivní dojem z chování, inteligence, optimismu, šikovnosti a vitality chlapečků, kteří byli porozeni přirozeně a navíc doma. Kterou variantu si vybere naše společnost jako celek? Ta afgánská, irácká, čečenská a súdánská si příštích dvacet nebo čtyřicet let vybrat už nebude moci: už je na budoucí maléry (a další brokovnice v rukou zdánlivě zdravých, dorostlých, ale psychicky poškozených dětí) zaděláno.
Vlastimil Marek, středa 15. srpen 2007
