Záznam březnového koncertu Ivy Bittové s americkou skupinou Bang On a Can (ČT 2, 10. 11. 2006) v paláci Akropolis přinesl hezkou podívanou a v záplavě superstar-popu přece jen dobrou muziku. Při vší úctě k Bittové a Američanům jsem byl ale zklamán.
Chyběl dialog. Bittová trčela a doprovázeči doprovázeli. Kdyby měla nějakého lepšího, chce se napsat „většího“ a slavnějšího partnera, který by jí byl rovnocenným spoluhráčem a partnerem, a který by ji nejen doprovázel, ale svými výkonem a přístupem i provokoval ke skutečnému dialogu, pak by rovnice Bittová + Bang On a Can vyšla zcela jinak. 1 + 1 by bylo daleko více než 2.
Dialog chyběl i mezi živočišností, přirozeností, chcete-li naturálností Bittové a jejích houslí, a mezi artificiálností, umělostí, zbytečnou prokomponovaností dalších hudebníků. Tedy mezi světem Bittové (ve kterém rezonuje les a řeka a vítr a schnoucí plínky na šňůře na vesnici) a světem amerického souboru (velkoměsto, konzervatoř, dlouhá cvičení na hudební nástroj ve zkušebně, izolovanost a jakási rozumová samovazba intelektuálů). Ještě jinak, zatímco Bittová byla, přestože i ona pilně cvičí, přirozená (chcete-li ženská, intuitivní), ostatní byli „umělí“ (artificiální, svázaní západními intelektuálními hudebními postupy).
První tři skladby (jen Bittová a její housle) navodily atmosféru něčeho výjimečného, až archetypálního, setkání přítomnosti s pradávnými skřeky, výskoty, šepoty a výkřiky ženy, která o životě ví své.
Jakmile se ale přidala celá kapela, bylo cítit a slyšet, že například piano, ve svém temperovaném ladění, je úplně mimo. Klarinet se nehodil vůbec. Jakoby do březového hájku přijel auťák a řidič pustil své duc duc duc. Nebo jinak, přírodní stupnice meluzíny, větru, šumění řeky a listí ve stromoví, a lehkost improvizace a instrumentální a vokální nesvázanost Bittové, byly násilně a jen pro účel prezentace umění hrát na nástroje doplněny racionálními postupy západní hudby (kterou musí hráči roky studovat).
V okamžiku, kdy ale začalo hrát banjo a hudebníci se pak přidali tleskáním do rytmu zpěvu a houslí Bittové, se opět ozval nádech dávné keltské muzikálnosti oslavy života, která rozhodně není tak primitivní, jak se o ní vyjadřují profesoři na konzervatořích.
„Slavné zahraniční těleso“, jak je nazval tisk, Bang on a Can All-Stars, je jistě ve svém oboru (tedy v umělé a při vší úctě někdy až snobské hudbě) zcela jistě „hvězdné“, hraje-li v newyorské Carnegie Hall. Spolu s Bittovou to mohl být pro New York a tamní milovníky hudby velmi zajímavý koncert a zážitek. Nemohu si ale pomoci, i ze záznamu pražského koncertu čnělo holisticky hravé hraní jaksi „nad věcí“ Ivy Bittové vysoko nad rozumovými kompozicemi až zamračených, jak soustředěných, profesionálů z New Yorku.
A v tom je jádro pudla mé reakce: je nejvyšší čas, aby z (nejen naší) hudby, i té tzv. vážné, zmizela vážnost za každou cenu. Aby se do ní vrátila improvizace, schopnost si hrát a užívat. A chybějící dialog.
Vím, chtěl bych toho moc a najednou. Iva Bittová ale dokazuje, že to jde.
Vlastimil Marek, úterý 14. listopad 2006
