Stále mi přicházejí dopisy a e-maily, ve kterých mne zájemkyně (jsou to většinou ženy) zvou, abych u nich vedl seminář nebo kurz (nebo abych přijel alespoň s přednáškou). Nerad, ale ve většině případů musím v poslední době taková pozvání odmítat. Většina těch žen si totiž neuvědomuje, jak je to pro mne časově a energeticky náročné.
Přednášel jsem a přednáším od počátku 80. let. V dobách socialismu jsem samozřejmě nebyl nijak honorován, jezdil jsem rád a kamkoliv a přednášel třeba jen pro deset lidí prakticky na celém území republiky. Navíc jsem zájemcům pravidelně přivážel na psacím stroji přepsané a v dvaceti kopiích (pomocí kopíráků) namnožené překlady nejnovějších článků z různých amerických bulletinů, které mi posílali mí američtí přátelé poštou (což samozřejmě sledovala StB a také proto mne v roce 1986 vzala na dva měsíce do vazby a o rok později odsoudila za „poškozování zájmů republiky v cizině“). Tehdy nebyly žádné jiné zdroje informací o duchovnosti a praktických metodách na cestě k ní.
Ale už tehdy jsem se svou „dobrotou“ občas narazil. Když jsem jednou zapomněl své brožurky doma a na jedno takové setkání je tak nepřivezl, málem mi vynadali: „Co mi teď budeme číst? Jak to, žes nic nepřivezl?!“ A tak jsem jim doporučil, aby se naučili anglicky a vyhledávali si zajímavé články sami. Vůbec jim nedocházelo, kolik práce, času a odříkání mě to stálo. A také peněz: zatímco já musel papíry, kopíráky, pásky do psacího stroje a známky na dopisy kupovat, oni jen převzali hotové brožurky. Zatímco oni vydělávali na své domky a požitky, já seděl celé dny za psacím strojem a vyhledával taková zaměstnání (tehdy člověk musel být někde zaměstnán, jinak ho zavřeli pro příživnictví), která mi poskytla co nejvíc volného času: vydělával jsem velmi málo, abych měl čas šířit osvětu.
Doba se ale změnila. I u nás jsou k dostání knihy prakticky o každé známé i neznámé duchovní tradici a metodě. Existuje sto a jedna možnost cvičit a praktikovat (jógu, tai-či, zazen), jen se rozhodnout a najít si konkrétní oddíl, centrum, konkrétního učitele s autentickou (indickou, čínskou, japonskou) zkušeností. Rád přednáším především pro ty, kteří na sobě už něco udělali. Začátečníkům jsem pomáhal přes dvacet let.
Taková přednáška (nebo seminář) někde v malém městě na severu Moravy pro mne totiž znamená den přípravy, den, ve kterém tam cestuji (nikdy jsem neměl a neřídil auto, jezdím zásadně vlakem), často musím jednou či dvakrát přesedat (a české vlaky rozhodně nenavazují tak jako např. v Japonsku). Večer pak mám přednášku, v rámci které podám stoprocentní výkon (většina pořadatelek, při vší úctě, ovšem vůbec netuší, co takový lektor potřebuje), a další den jedu zpátky. Těm, které mne zvou, nedochází, že ty tři dny nemohu psát své pravidelné fejetony, odpovídat na maily, studovat další nové knihy, hledat další důkazy teorií, o kterých přednáším, na internetu… a další den mi to prostě (únava z cestování a vybočení z řádu věcí obvyklých) nemyslí.
Nadšenkyně sice obvykle napečou sekanou a buchty, ale protože se nezeptaly, jestli nejsem vegetarián, a nebo jestli dokonce nesladím, musím je odmítnout. Už jsem si zvykl, a vozím si svou svačinu a pití. Nevadí mi přespat někde v soukromí, ale vadí mi, že po skončení přednášky většinou pro ně jakoby přestanu existovat: často je ani nenapadne, že se po přespání v nějakém místním penzionu ráno nějak musím dostat (v cizím městě, kde to neznám) na nádraží, že tam většinou není nějaká ta prodejna baget, že vlaky často mají zpoždění, takže nechytám navazující rychlíky, a že se pak musím z cílového nádraží nějak dostat do 4 km vzdálené vesnice, kde bydlím.
Loni mne jedna agentura ubytovala v hornickém učilišti, kde se zastavil čas už v 60. letech. Od té doby nevyměnili prošívané deky, nezalátali povlaky a prostěradla a neodstranili nefungující bedýnku rozhlasu po drátě (o chybějící sprše a ručníku ani nemluvě). Když jsem se vedoucí té agentury, která mne po mých stížnostech jejich nadřízenému vezla do jiné hromadné ubytovny, ptal, jestli v tom učilišti někdy osobně byla, přiznala, že ne, ale prý si nikdo nestěžoval. Jak by také v jedenáct večer na malém městě, kde už v pět jsou ulice prázdné, mohl? Každý ujížděl pryč tak rychle, jak dokázal. A tak jsem kontroval otázkou: přednášel vám někdy nějaký lektor z Prahy vícekrát? Ne, přiznala, a nepochopila, co naznačuji.
Jednou jsem se pokusil jedné organizátorce po přednášce metaforicky vysvětlit, že přednášet pro deset jejích kamarádek pro mne dnes už není to pravé ořechové, jako za totality, a že je to asi tak, jako kdyby si začínající houslistka pozvala Hudečka nebo Šporcla, jestli by jí u ní v Brodě něco neukázal. Ne že by ti slavní a dobří nechtěli: jde o efektivitu jejich práce. A o to, že si ti na malém městě většinou vůbec nedokáží uvědomit jistou sebestřednost svých představ o možnostech a stylu práce těch, které zvou.
Ono „maloměstské“ omezení vnímání mi připomíná příběh z totality, kdy jsme s MCh bandem měli hrát v Prostějově v Klubu mladých. Nikdo netušil, kde by ten klub mohl být, a jak jsme tak pojížděli autem sem a tam a zkoušeli se ptát, narazili jsme na jednoho strýca, který si vzpomněl a hanáckým přízvukem s bodrou rozšafností poradil vskutku místně: „Ja, tak to vííím. Tož to musíte rovně, pak zahnete doprava, jak bydlí Franta zahnete doleva, a tam jak bydlí Mařka, tam to kousek je.“
Většinou se ukáže, že sice bylo přihlášeno dvacet zájemců (původně jich mělo být padesát), ale deset nepřišlo (buď pršelo, sněžilo, nebo byly hody, nebo dcera onemocněla atd.). Pokud jde o přednášky, většinou přijde jen pár lidí, protože v televizi jde seriál a po vsi či městečku ženy sice připínáčky vyvěsily malé, ručně psané či kreslené plakátky s oznámením, že přijede pan Marek, a bude přednášet v tolik hodin tam a tam, ale většinou se na papír velikosti A5 kromě názvu nevejde žádná informace, co je ten Marek zač a o čem bude přednášet. Organizátorkám většinou nedojde, že lektor může být také unavený, že by si potřeboval někde převléct propocené tričko nebo vyměnit ponožky. A že nejásá, když mu pak řeknou „Vybralo se jen pět set korun, nevadí že?“ Přičemž zpáteční lístek stál třeba šest set korun.
Naznačuji, že jsem více jak dvacet pět let přednášel a překládal prakticky zadarmo. Rub tohoto snažení je nabíledni: i dnes, po osmi stěhováních v posledních deseti letech, bydlím stále po podnájmech (a bytová komise v mém obvodě v Praze prohlásila, že jsem měl raději vydělávat na byt, než přednášet zadarmo jógínům, školám, studentům a vězňům), a můj důchod bude mizivý. Lícem jsou (velmi řídké) pochvaly od těch několika, kterým došlo, o co jde: „Přinášíte informace, které jsou za věcmi, které jiní neříkají, a říkáte je s naprostou samozřejmostí, jako že svítí slunce. Jste můj "hrdina spirituálního undergroundu" a pořád tak nějak undergroundově fungujete a to se mi na vás líbí. Je cítit, že za tím není ten kalkul peněz a to, co z toho budu mít… Lidé jako vy chtějí změnit svět kolem sebe, protože to tak cítí a přijde jim to jasné, jako když se dalajlama usměje. A to mne těší. A taky dává víru, že to má smysl. Díky za to, že jste se zatím nenechal – a snad nikdy nenecháte – vtáhnout do toho byznysu s "vírou" a "duchovností". Že prostě jen dál žijete to, co jste dělal vždycky – informujete a přinášíte dobré věci. K nám.. Do života. Díky za to…“ napsal mi nedávno jeden mladý muž, který mne a mé články sleduje již roky.
Vzkazuji tedy těm, které mi po mém zdvořilém odmítnutí možnosti přednášet pro dvacet žen na hranicích s Polskem píší poněkud udivené a zklamané maily, že jsem více jak dvacet pět let jezdil klidně i pro deset zájemců – ale tehdy byla jiná doba. A byl jsem mladší. Teď už mi vyšla celá řada knih, a i na internetu to všechno je. Z mého hlediska je dnes, po tolika letech přednášení a dojíždění za zájemci, daleko důležitější pracovat efektivně doma (kde píši knihy, které čtou tisíce čtenářů), než jet za dvaceti (ve skutečnosti deseti) příležitostnými začátečnicemi: kdo chce, najde si mne. Přednášet několika třídám gymnázia najednou nebo plné aule nějaké vysoké školy, nebo zahrát na mísy v nějakém kostele ale vždy rád přijedu.
Vlastimil Marek, úterý 27. březen 2007
