Psal jsem zde nedávno o tom, že „korálky zadostiučinění“ na niti života jsou velmi, velmi řídce navlečeny. A že to je velká škoda, protože my lidé jsme, tak jako jiní savci, evolucí uzpůsobeni na metodu cukru, ale dostává se nám většinou jen biče. Neurovědci a psychologové už vědí, jak životně důležité je pozitivní prostředí, ve kterém vyrůstáme a žijeme, a pochvala. Jako bych to několika zmínkami přivolal: poslední dobou se začínají množit zprávy, které jen potvrzují, co jsem říkal a psal již před (někdy velmi mnoha) lety. Korálky zadostiučinění už nejsou tak řídké a na niti života současného se začínají třpytit častěji, než dříve.
V Hospodářských novinách vyšel velmi současně a nebojácně psaný článek Kateřiny Mahdalové Rodičky: nemáme možnost volby. Mezititulky hovoří samy za sebe (Všichni do špitálu, Smrtelné zaklínadlo, Vzdělané potížistky) a článek přehledně popisuje nám informovaným známé, ale společností a zvláště porodníky popírané poměry v našem porodnictví (které v mých příspěvcích na tomto blogu vzbudily před několika měsíci značnou diskusní, rozumějte, osočovatelskou aktivitu těch neinformovaných).
Ve čtvrtečním magazínu MF Dnes říká režisérka „Pusinek“ Karin Babická, že se o víkendu v Akademii slovanské spirituality naučila meditovat. Titulek tvrdí, že Meditovat je stejné jako čistit si zuby. Pamatuji si na ni (měla z počátku řadu ostrých a feministicky naladěných otázek). A svou obvyklou a hojně používanou metaforu – máme kartáček na zuby, na šaty, na boty, ale zatím nás nenapadlo, že bychom potřebovali také kartáček na mysl, tedy meditaci – jsem na onom víkendu samozřejmě také použil.
Před časem jsem zde psal o tom, jak jsem již jak před mnoha, tak před čtyřmi lety ve Vlašimi tvrdil, že dokud neopraví čínský pavilon v zámeckém parku, město jako takové se moc ve svém vývoji nepohne.
Vida, už je to tady: Pod bedlivým dohledem památkářů, jejichž cílem je uchovat maximální množství původních prvků, pokračuje rozsáhlá oprava čínského pavilonu ve vlašimském zámeckém parku. Úpravy v parku platí Evropská unie, píše se v článku v MF Dnes s příznačným a pro mne korálkovým titulkem: Lidé nacházejí cestu do parku. „Tato stavba je nejvýznamnější aktivitou tohoto projektu, v současné době jsou hotové základní stavební práce a dělají se náročné restaurátorské práce,“ vysvětlil Petr Zapletal, poradce projektů v cestovním ruchu. Opravy čínského pavilonu, které trvají osm měsíců, přesáhnou částku sedmi milionů korun a skončit mají v červnu příštího roku. „Nejpozději v červenci 2008 tak bude pavilon zpřístupněný veřejnosti během prohlídkového okruhu zámeckým parkem.“
Psal jsem také o podivné profesní zaslepenosti některých genetiků, kteří se ze své izolace odborníků na jediné téma ne a ne vyhrabat. Je přece jasné, že způsob života člověka mění tělo, buňky a programy mysli, takže nelze ze všech problémů a neúspěchů nadosmrti vinit geny. Vida, první vlaštovky logičtějšího přístupu sice jaro nedělají, ale potěší, že vůbec existují: „Proč však někdo jí hodně a netloustne a jiný musí s nadváhou vést celoživotní boj? Proč se u někoho tloušťka pojí s vážnými zdravotními obtížemi a jiný, stejně obézní a ve stejném věku, je relativně zdráv? Nakolik o sklonu k hromadění tuku a ke vzniku komplikací rozhodují geny a nakolik nezdravá životospráva? Jak působení genů ovlivňovat? Nad tím bádají stovky vědeckých laboratoří na celém světě. Objev genu, který úzce souvisí s obezitou, nedávno oznámili oxfordští vědci.
Čeští dobrovolníci podstoupili pod dozorem odborníků programy dietní intervence a pohybové aktivity. Na začátku a konci léčby jim vědci odebrali malé množství podkožní tukové tkáně. Vzorky analyzují s francouzskými odborníky. „Pohyb a dieta, tedy nefarmakologická cesta ke snížení váhy, skutečně mění metabolismus tukové tkáně. Tuková tkáň se po redukčním programu svými charakteristikami začíná přibližovat k tukové tkáni neobézních lidí,“ objasňuje výsledky bádání vedoucí laboratoře Vladimír Štich ze 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a dodává: „Jednoznačně tedy platí, že můžeme překročit stín vlastních genů.“
Když jsem po svém dvouměsíčním pobytu v Japonsku v roce 1979 následné roky pilně přednášel o svých zjištěních, často jsem zmiňoval i „instituci“, která pomohla a pomáhá jak tamním řemeslníkům a mistrům jednotlivých řemeslných umění (finančně i profesně), tak celé tamní společnosti (a už tehdy jsem tvrdil, že je to právě spojení po staletí kultivovaného smyslu pro detail a krásu účelnosti s moderními technologiemi, které z japonských walkmanů, fotoaparátů či aut dělá nejprodávanější, protože nejužitečnější a přesto (či právě proto) esteticky dokonalé a člověku dobře sloužící výrobky.
Titul „národní poklad“ (national treasure) tam totiž již téměř půl století dostávají ti „mistři“ svého řemesla, kteří jsou vybráni zvláštní komisí obdobných řemeslníků ale i profesorů z různých uměnovědných vysokých škol. Pro řemeslníky samotné to znamená, že jim stát zaplatí veškeré výrobní náklady a odkoupí 20% všeho, co vytvoří. Zbytek si mohou prodat sami. Jistě nemusím vysvětlovat, jak to usnadní jejich existenci, a o co víc se pak mohou věnovat jak zdokonalování svého řemesla, tak výchově další generace šikovných a tvůrčích lidí.
V sobotu 26. května jsem v televizním zpravodajství ČT 1 z regionů zaslechl zprávu, že jakási komise udělila již několik titulů „nositel tradice“ několika vybraným řemeslníkům, vyrábějícím kvalitní košíky, dřevěné nádobí a další rukodělné a užitečné výrobky naší minulosti.
A protože tohle je blog, který nejenže neexkomunikuje, ale ze své podstaty přímo doporučuje jistou osobní notu, trochu se pýříc, ocituji část z jednoho pochvalného mailu (reagujícího na nabídku vyzvednout si v A-centru mou novou knihu fejetonů o ženách, porodech, dětech a jiném myšlení Každá maminka je Mozart buď k recenzi, nebo jako jakousi „odměnu“ za dosavadní práci té které ženy na poli propagace a šíření pozitivních idejí a metod v oblasti přirozených porodů a věcí navazujících): „Děkuji za nabídku, která mne naprosto uchvátila,“ píše jedna aktivní maminka, dnes laktační poradkyně, i na internetu publikující o výhodách a nezbytnosti kojení, mé ženě: „Rozhodně si knihu vyzvednu a rozhodně ji po přečtení ráda budu recenzovat na svých stránkách. A pokud budu mít otázky, a nepodlomí se mi před sílou osobnosti Vašeho muže kolena, ohromně ráda se zeptám na odpovědi…“ Hmmm
P. S.: Po půlročním tréninku si senioři podle očekávání výrazně vylepšili kondici, šok ale přineslo zjištění, že geny řídící svalovinu získaly charakteristiky výrazně mladších lidí. LN 30. 5. 2007
Vlastimil Marek, čtvrtek 31. květen 2007
