Každý učitel, a zvláště ten duchovní, tedy člověk, který pomáhá svým žákům a všem zájemcům vydat se na cestu hledání své vlastní duchovnosti, musí hovořit jazykem žáka, ale to neznamená, že by se měl přizpůsobit jeho rozumu a zkušenostem. Naopak, žák, který si myslí, že učitel musí vypadat a učit tak, jak si on představuje, se nic nenaučí.
Když je žák připraven, přijde učitel.
Žákův obzor je samozřejmě omezen, a proto si nedovede představit, co neví, že neví. Je to učitel, který musí umět žáka překvapovat, inspirovat, nakopávat, naznačovat, rozšiřovat mu obzory. Znovu: kdyby učil jak si žák přeje, nic by nenaučil.
Ideální je, když učitelů jen odpovídá na otázky žáka. Když má žák zájem a ptá se. Přičemž i případné napadání a osočování duchovního učitele je svým způsobem otázkou.
Tak jako je každý alkoholik člověk, který jen touží po duchovnosti, a místo ducha (spirit) objevil alkohol (spiritus), tak také každý osočovatel a za-každou-cenu-kritik nedělá nic jiného, než že klade otázky. Sice často spíše až neakceptovatelně útočnou formou, ale stále je to touha po duchovnosti (poznání sama sebe, zvládnutí svých emocí a zlozvyků), která ho např., přestože si to zakázal, nutí číst články, jenž ho spolehlivě vyprovokují k vášnivému odmítnutí a kritice (autora, učitele, autority) za každou cenu (i to je ovšem lepší než flegmatický nezájem).
Být učitelem (zvláště duchovním) v našich končinách je zvláště obtížné, protože tu neexistuje respekt k této „profesi“. Respekt k člověku, který vám může otevřít brány do světa moudrosti, lidských vztahů, a nakonec poznání sebe sama. Zatímco v Indii, v Tibetu či v Japonsku (a v řadě dalších tamních zemí) je (zvláště duchovní) učitel osoba vždy velmi respektovaná, u nás je spíše opovrhovaná. Zatímco když duchovní učitel v tamním klášteru řekne „Tři měsíce budeš umývat nádobí, a až pak tě vezmu jako svého žáka“, žák bez mrknutí oka poslechne, protože bezmezně věří, že jakkoli nesmyslně vypadající úkol má hluboký smysl (na který přijde, až jím projde). Když totéž řeknete u nás, žák se vám vysměje.
Když v Tibetu nařídí duchovní učitel zpívat mantru 3x denně 108x po celých 49 dnů, tamní adepti duchovních cest velmi dobře vědí, že to má svůj hluboký smysl, a tak když to 43. den spletou, bez mrknutí oka začnou celý cyklus znovu od začátku. Když dostane za úkol zpívat nějakou mantru Čech, zpívá pár minut a diví se, že to nefunguje…
Pak ale i pokroky na duchovní cestě jsou tam značné, u nás pražádné. Atd.
Navíc často (i v psané formě, viz i blog.respekt.cz) dochází k situaci, kterou popsal již kdysi slavný indický duchovní učitel. Když jednou za Ramakrišnou přišla žena s litanií na téma rodinných problémů, otočil se na dalšího člověka v místnosti a ptal se: „Co po mně ta žena chce? Potřebuje spíše psychiatra.“
My tady navíc máme tendenci automaticky hodnotit lidi (i učitele) třeba podle vzhledu (jé, on je malej, a má bradavici, takže to určitě není ten pravý guru), nebo podle náhodného (nebo v pochybných novinách popsaného) činu. Přitom ideální učitel bez poskvrnky, člověk „osvícený“ 24 hodin denně, neexistuje a existovat nemůže. Existuje ale něco, čemu by se dalo říci „osvícené jednání.“ Každý z nás to zná. Každému se alespoň jednou v životě podařilo, že v konkrétné situaci udělal(a) to jediné možné, co se udělat dalo a mělo. Zjednodušeně řečeno, když dostanu hlad, „problém“ vyřeším tak, že si uvařím a najím se. Žádné jiné řešení neexistuje. Samozřejmě, forem a možností, jak hlad nasytit, je nesčetně. Osvícený člověk, nebo zkušený duchovní učitel, se liší od těch neosvícených, a samozřejmě od svých žáků, také v tom, že prostě „osvíceně“, tedy adekvátně k situaci, jedná mnohem častěji, než oni. Má zkušenosti (a nejméně od doby svého „osvícení“ jedná podle moudré věty: Génius dělá chyby, ale blbec je opakuje.). Přitom ale i on je člověk, a občas se musí jako člověk zachovat. Jeden ironický Zápaďan to okomentoval v jiné souvislosti takto: „To se vám to mluví o lásce k bližnímu svému, ale milujte bližního svého za mínus dvaceti na venkovském záchodě, když máte průjem!“
A ještě jednou „ze života“. První kanadský a současný zenový mistr Philip Kapleau v jedné své knize zmínil příznačnou příhodu, osvětlující onen rozdíl (vnímání duchovního učitele tam a tady), o kterém zde píši. Už jako zenový mistr byl na oficiální návštěvě v jedné malé japonské vesnici. Provedli ho a pak zavedli do místního kláštera. Před vchodem ale narazili na válejícího se opilce. Pardon, omlouvali se hostitelé, opilce zvedli a šetrně odnesli někam jinam. Kapleau se zeptal, kdo to byl, a řekli mu, že místní občasný opilec, pan Jamada. Pak následovala slavnostní večeře, a na konec, po všech otázkách a odpovědích, se kanadský zenový mistr zeptal, jestli i oni mají ve vesnici nějakou duchovní autoritu, nějakého duchovního učitele a rádce. Ano, máme, odpověděli. A jak to, že tu není mezi námi? No, on dnes nemohl, vysvětlovali. Jak se jmenuje, zeptal se Kanaďan. Pan Jamada, řekli. Cože, zvedl v záblesku pochopení Kapleau obočí… Nebyl to ten… Ano, ten opilec. To byl pan Jamada. Víte, on má jednou za čas problémy s pitím, ale jinak je to velmi zkušený a ctěný duchovní učitel a pomohl už prakticky každému tady ve vesnici.
Vlastimil Marek, čtvrtek 30. listopad 2006
