Euforické listopadové dny roku 1989 jsem prožíval jako ve snu. Po roce marných snah (v březnu mě na letišti celou hodinu prohledávali a nechali odletět mé letadlo a propadnout letenku) dostat se do Amsterodamu (jakýsi pokus o emigraci, protože StB už sice po vazbě v roce 1986 a odsouzení v roce 1987 přestala obtěžovat mne, ale začala obtěžovat organizátory mých přednášek a koncertů), se mi to nakonec v září podařilo. S pomocí nějaké „vyšší“ síly.
„Když jsem začal skládat hudbu, myslel jsem, že tím napomůžu sociální revoluci. Pak jsem zjistil, že tím mohu a musím napomoci revoluci duchovní“. John Cage
Na poslední přednášce v Dopravních podnicích mi po jejím skončení jedna slečna dala „dárek“: takového toho malinkatého staniolového andílka. Odmítal jsem, ale nepřestala naléhat, a tak jsem si symbol, který se věšívá na vánoční stromeček, vzal, s tím, že ho v Amsterodamu dám někomu potřebnějšímu.
Za dva dny jsem stál před pasovou kontrolou (šel jsem na letiště o tři hodiny dříve, abych „jim“ poskytl dost času mne prohlížet), s andělíčkem v náprsní kapce, a právě když jsem podal „příslušníkovi“ pas, zhasla v letištní budově všechna světla. V těch nouzových samozřejmě nešlo rozluštit, kam letím, natož ono pověstné razítko, které zcela jistě opět znělo nekompromisním příkazem (tohoto člověka prohledávejte co nejdéle a nikam nepusťte). Pár vteřin nerozhodně mžoural do pasu, pak se zeptal, kam letím, a pak mávl rukou a nechal mne projít. Stačil jsem dojít do zóny, ve které už na mne teoreticky nemohli, když se světla rozsvítila.
V Amsterodamu jsem bydlel u přítele, užíval svobody, možnosti požádat o azyl (samozřejmě mi četli všechnu poštu, příchozí i odchozí, ale když jsem už byl pryč, přestali, takže obálka s různými dokumenty, odeslaná 10 dnů po mém odletu, přišla v pořádku), ale především jsem sledoval vysílání CNN o situaci na německém velvyslanectví v Praze, obklopeném Trabanty, a o stále více erodující berlínské zdi. Stále jasněji jsem cítil, že kdy, když ne teď, a 16. listopadu jsem se, přes protesty mého přítele, který si významně ťukal na čelo, vrátil do Prahy.
Hned druhý den, tedy 17. listopadu, jsem šel navštívit přítele, který bydlel v Neklanově ulici, takže jsem narazil na čelo manifestačního průvodu studentů.
Už je to tady, křičel jsem pak na každé další demonstraci na Václavském náměstí a užíval si euforické svobody, trochu pocukrované obavami ženy a dalších „realistů“ z možného vojenského zakončení pokusů o změnu režimu.
Po patnácti letech cvičení jógy, objevování duchovnosti, překládání knih a příběhů dálněvýchodních a japonských duchovních mistrů (to vše jsem dělal po nocích, coby hlídač v Národní galerii) a intenzivní zenové praxi (v roce 1980 a 1981 jsem pravidelně jezdil za svým mistrem do Polska) jsem přímo fyzicky cítil, jak se Něco děje: něco daleko více duchovnějšího, morálnějšího, než se na první „revoluční“ pohled zdálo. Mí přátelé byli v samém centru dění (Laterna Magika, pokračování v doručování chartistických tiskovin, vydávání samizdatových novin a letáků atd.), měl jsem informace hned z „druhé“ ruky, ale v mém případě nešlo ani tak o změnu režimu, jako o změnu duchovních postojů.
První, druhou a třetí demonstraci stále většího počtu nadšených cinkačů klíči jsem si euforicky užíval. Když ale na té poslední na Václavském náměstí už byla demonstrace téměř profesionálně zorganizovaná a dokonale ozvučená, a když Kryl zazpíval hymnu s Gottem, přímo slyšitelně jsem cítil, jak něco cvaklo.
Oblouk duchovního probuzení a uvědomění společnosti praskl.
Od té chvíle už to byla jen otázka technického převzetí moci a postů. Samozřejmě, zpíval jsem, celý rozklepaný mrazem, s Hutkou na Letné, pískal jsem po Adamcově zbabělém projevu, a užíval si další období (až do prvních svobodných voleb jsem byl poslancem na Praze 2 za OF), ale věděl jsem, že tak jako těch několik měsíců v roce 1968, šlo nejen o politiku, ale především o duchovní probuzení.
Samozřejmě jsem byl vděčen osudu, a také jsem se v duchu pochválil, že jsem poslechl intuici a v ten nejpravější čas se vrátil, a vše to mohl prožít a zažít. Od onoho cvaknutí jsem ale ztratil iluze o hladkém přechodu k dokonalé společnosti.
Samozřejmě, intenzivně jsem pracoval jak na poli „disidentsko-politickém“, tak v rámci přednášek, na kterých jsem v pronajatém sále Městské knihovny zájemcům postupně představoval různé duchovní směry a metody (přátelé z USA, Anglie a Holandska), tak vydavatelském (vydával jsem tenký bulletin Pohlazení). Přednášel jsem a začal vést semináře zenových a jiných meditací, stále více pojených s hudbou, užíval jsem si příjezd dalajlamy (někdy napíšu, jakými ne-náhodami se k Havlovi a do Prahy dostal)… ale to už jsem přesně věděl, že to hlavní, národní uvědomění a posunutí na poli duchovním, už nefunguje. Že „národ“ na víc nebyl připraven. Že to „cvaklo“ už na tom Václaváku. A moc na tom všem nezměnilo ani předchozí křesťanské povznesení národního ducha (duchovnosti) při svatořečení Anežky České.
Mimochodem, toho andílka jsem tehdy věnoval jednomu postiženému dítěti v Amsterodamu. Dodnes občas spekulativně a s úsměvem uvažuji nad představou, jak by asi nám všem tehdy mohl (svou „vyšší“ silou) pomoci, kdybych ho přivezl zpátky. A onen holandský přítel se mi pak po letech omluvil za své chování a pogratuloval k realizaci životních snů (protože jsem mu tehdy vyprávěl, co všechno bude třeba změnit, jak nutná a nezbytná bude duchovní kultivace národa, čím bych chtěl já osobně přispět – a všechno se do puntíku splnilo: vydal jsem řadu knih o cestě k duchovnosti pomocí meditace, ale také hudby jinak, přednáším na několika „duchovních“ soukromých univerzitách, stal jsem se „duchovním“ učitelem atd.).
Dnes, po sedmnácti letech, je to snad stále většímu počtu lidí stále zřejmější: skutečná revoluce není ani ta velká říjnová, únorová, s lidskou tváří, odborářsko solidární, ani ta sametová. Ta jediná revoluce, která opravdu nejen něco, ale vše pomůže začít měnit, je revoluce duchovní. Revoluce v hlavě každého z nás (viz citát v úvodu). Že nám je jako soli na chleba potřeba „revolučního“ zjištění, že jsme jen otroky starých programů mozku, ale že po správném rozhodnutí a troše vytrvalé práce lze mysl a život přeprogramovat (říká se tomu „osvícení“). A také že cesta k duchovnosti začíná už v bříšku maminky a při porodu.
Dnes už prokazatelně víme, že duchovnost existuje, a ti, kteří pravidelně „cvičí“ (nějakou tu formu duchovní psychohygieny, např. meditaci, upřímnou modlitbu, zpěv manter, ale i meditační chůzi, relaxaci s hudbou atd. atd.), jsou šťastnější, zdravější, chytřejší, soucitnější, a také ekologičtější než všichni ti, kteří se duchovnosti zatím jen ušklíbají a stále více jen „konzumují“. A že všichni budeme muset být daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec.
Vlastimil Marek, úterý 21. listopad 2006
